Přijatý konsensem Evropským konventem 13. června a 10. července 2003,
PŘEDANÝ PŘEDSEDOVI EVROPSKÉ RADY V ŘÍMĚ 18. července 2003
Text převzat z autorizovaného českého překladu na webové stránce http://www.euroskop.cz. Bez záruky. Pouze pro studijní účely kruhu přátel Křesťanského Dialogu.
Evropská rada, která zasedala 14. a 15. prosince roku 2001 v Belgii v Laekenu, konstatovala, že Evropská unie dospěla k rozhodujícímu okamžiku své existence a svolala Evropský konvent o budoucnosti Evropy.
Tento Konvent byl pověřen tím, aby vyslovil návrhy na tři témata: sblížit evropské občany s evropským záměrem a evropskými orgány, dát organizační základ politickému životu a evropskému politickému prostoru v rozšířené Evropě a učinit z Unie faktor stabilizace a model v novém uspořádání světa.
Konvent určil odpovědi na otázky, které zazněly v prohlášení z Laekenu:
navrhuje lepší rozdělení působnosti Unie a členských států,
doporučuje sloučení smluv a udělení právní subjektivity Unii,
stanoví zjednodušení akčních nástrojů Unie,
navrhuje opatření na posílení demokracie, průhlednosti a účinnosti Evropské unie rozšířením příspěvku vnitrostátních parlamentů k legitimitě evropského záměru, zjednodušením rozhodovacích procesů a zajištěním větší průhlednosti a přehlednosti chodu evropských orgánů,
stanoví nezbytná opatření pro zlepšení organizačního uspořádání a posílení úlohy každého ze tří orgánů Unie, zejména s přihlédnutím k rozšíření. Prohlášení z Laekenu položilo otázku, zda by zjednodušení a nová úprava smluv neměly otevřít cestu k přijetí ústavního textu. Jednání Konventu nakonec vyústilo k vypracování návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu, textu, který na plenárním zasedání 13. června 2003 dosáhl širokého konsensu.
Máme tu čest tento text jménem Konventu předložit dnes, 20. června 2003, Evropské radě na zasedání v Soluni s přáním, aby se stal východiskem budoucí Smlouvy zakládající evropskou Ústavu.
Valéry Giscard d'Estaing
Předseda Konventu
Giuliano Amato Jean-Luc Dehaene
Místopředseda Místopředseda
Návrh
SMLOUVY ZAKLÁDAJÍCÍ ÚSTAVU PRO EVROPU
Vědomi si toho, že Evropa je světadíl, který je nositelem civilizace, že její obyvatelé, kteří sem od úsvitu lidstva postupně ve vlnách přicházeli, časem vytvořili hodnoty, které jsou základem humanismu: rovnost mezi lidmi, svoboda, úcta k rozumu,
Inspirujíce se evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, jehož hodnoty byly vždy součástí jejího dědictví a který postavil život společnosti na vědomí ústřední úlohy člověka a jeho nedotknutelných a nezadatelných práv, jakož i na úctě k právnímu řádu,
Přesvědčeni o tom, že nyní již sjednocená Evropa hodlá nadále jít po této cestě civilizovanosti, pokroku a prosperity pro blaho všech svých obyvatel, a to i těch nejzranitelnějších a nejpotřebnějších, že chce zůstat světadílem otevřeným kultuře, poznání a společenskému pokroku a že si přeje prohlubovat ve svém veřejném životě demokratičnost a průhlednost, usilovat o mír, spravedlnost a solidaritu na světě,
Přesvědčeni o tom, že národy Evropy, které zůstávají nadále hrdé na svou identitu a národní historii, jsou odhodlány překonat své dřívější rozpory a ve stále těsnějším svazku vytvářet svůj společný osud, Jisti si tím, že, Evropa, "jednotná v mnohosti", jim poskytuje nejlepší možnosti k tomu, aby při zachování práv každého jedince a s vědomím své odpovědnosti vůči budoucím generacím a této planetě mohli pokračovat ve velkém dobrodružství, které z ní činí mimořádný prostor pro naději lidstva, Vděčni členům Evropského Konventu za to, že vypracovali tuto Ústavu ve jménu občanů a států Evropy, [Kteří se po výměně svých plných mocí, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodli na těchto ustanoveních:
2. Unie je otevřena všem evropským státům, které uznávají její hodnoty a které se zavazují, že je budou společně podporovat.
státu a úcty k lidským právům. Tyto hodnoty jsou společné členským státům žijícím ve společnosti,
která se vyznačuje pluralismem, tolerancí, spravedlností, solidaritou a nepřípustností diskriminace.
2. Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic a společný trh s volnou a nenarušenou hospodářskou soutěží.
3. Unie usiluje o Evropu s udržitelným rozvojem založeným na vyváženém hospodářském růstu, na vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářstvím směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku svysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok.
Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost mezi muži a ženami, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dětí. Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy. Unie ctí svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost, dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví.
4. Ve svých vztazích s ostatním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a své zájmy. Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, odstranění bídy a ochraně lidských práv, především práv dětí, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů.
5. Unie tyto cíle sleduje vhodnými prostředky, na základě působnosti, která je jí svěřena v této Ústavě.
2. V oblasti použití této Ústavy, a aniž by byla dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace z důvodu státní příslušnosti.
2. Podle zásady loajální spolupráce se Unie a členské státy navzájem ctí a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících z Ústavy.
Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit uskutečňování cílů zakotvených v Ústavě.
2. Unie usiluje o přistoupení k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přistoupení k této Úmluvě se nedotkne působnosti Unie podle této Ústavy.
3. Základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům jsou obecnými právními zásadami Unie.
2. Občané Unie požívají práv a podléhají povinnostem uvedeným v této Ústavě. Mají:
právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států,
právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních volbách v tom členském státě, v němž mají bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu,
právo požívat na území třetí země, ve které členský stát, jehož jsou státními příslušníky, nemá své zastoupení, ochrany diplomatickými nebo konzulárními orgány kteréhokoli členského státu za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu,
petiční právo k Evropskému parlamentu, právo obrátit se na evropského ochránce práv, písemně se obrátit na orgány a poradní instituce Unie v některém z jazyků Ústavy a obdržet odpověď ve stejném jazyce.
3. Tato práva se vykonávají za podmínek a v mezích daných touto Ústavou a prostřednictvím ustanovení přijatých k jejich provádění.
2. Podle zásady svěření jedná Unie v mezích působnosti, kterou jí členské státy svěřily pro dosažení cílů stanovených v Ústavě. Působnost, která není Ústavou Unii svěřena, zůstává členským státům.
3. Podle zásady subsidiarity vyvíjí Unie činnost v oblastech, které nespadají do její výlučné působnosti, pouze tehdy a do té míry, kdy cílů zamýšlené činnosti nemohou uspokojivě dosáhnout členské státy, ať už činností na ústřední, regionální či místní úrovni, a kdy jich lze vzhledem k rozsahu nebo účinkům zamýšlené činnosti lépe dosáhnout na úrovni Unie. Orgány Unie uplatňují zásadu subsidiarity v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality obsaženém v příloze k Ústavě. V souladu s postupem uvedeným v tomto Protokolu dbají vnitrostátní parlamenty na dodržování této zásady.
4. Podle zásady proporcionality nepřekračuje obsah a forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Ústavy. Orgány uplatňují zásadu proporcionality v souladu s Protokolem uvedeným v odstavci 3.
2. Členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků vyplývajících z Ústavy nebo z aktů přijatých orgány Unie.
2. Svěřuje-li v určité oblasti Ústava Unii působnost sdílenou s členskými státy, Unie a členské státy mají v této oblasti pravomoc přijímat právně závazné akty. Členské státy vykonávají svou působnost v rozsahu, v jakém ji nevykonala Unie nebo se ji rozhodla přestat vykonávat.
3. V působnosti Unie je podporovat a zajišťovat koordinaci hospodářských politik a politik zaměstnanosti členských států.
4. V působnosti Unie je vymezit a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky.
5. V některých oblastech a za podmínek stanovených v Ústavě má Unie působnost provádět činnosti, jimiž Unie podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by přitom v těchto oblastech nahrazovala jejich působnost.
6. Rozsah a způsob výkonu působnosti Unie určují ustanovení v části III upravující odděleně jednotlivé oblasti.
měnová politika pro členské státy, které přijaly euro,
společná obchodní politika,
celní unie,
zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné politiky rybolovu.
2. Ve výlučné působnosti Unie je uzavřít mezinárodní smlouvu, je-li její uzavření stanoveno v některém právním aktu Unie, je-li nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní působnost nebo dotýká-li se některého vnitřního aktu Unie.
2. Sdílená působnost mezi Unií a členskými státy se uplatňuje v těchto hlavních oblastech:
vnitřní trh,
prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti,
zemědělství a rybolov s výjimkou zachování biologických mořských zdrojů,
doprava a transevropské sítě,
energie,
sociální politika týkající se hledisek vymezených v části III,
hospodářská, sociální a územní soudržnost,
životní prostředí,
ochrana spotřebitelů,
společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví.
3. V působnosti Unie je vyvíjet činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a kosmu, zejména vymezovat a provádět programy; výkon této působnosti však nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich působnosti. 4. V oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci je v působnosti Unie vyvíjet činnost a provádět společnou politiku; výkon této působnosti však nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich působnosti.
2. Zvláštní ustanovení platí pro státy, které přijaly euro.
3. Unie přijímá opatření, zejména hlavní směry politiky zaměstnanosti, s cílem zajistit koordinaci politik zaměstnanosti členských států.
4. Unie může přijímat iniciativy pro zajištění koordinace sociálních politik členských států.
2. Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a dodržují akty, které Unie v této oblasti přijala. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo které snižuje účinnost jejího působení.
2. Oblastmi podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti na evropské úrovni jsou:
průmysl
ochrana a zlepšování lidského zdraví
výchova, odborné vzdělávání, mládež a sport
kultura
civilní ochrana.
3. Právně závazné akty přijaté Unií na základě ustanovení upravujících odděleně jednotlivé oblasti v části III nemohou harmonizovat právní a správní předpisy členských států.
2. V rámci postupu kontrolujícího zásadu subsidiarity podle článku I-9 odstavec 3 upozorňuje Komise vnitrostátní parlamenty členských států na návrhy založené na tomto článku.
3. Ustanovení přijatá na základě tohoto článku nemohou harmonizovat právní a správní předpisy
členských států v případě, kdy Ústava tuto harmonizaci vylučuje.
sledovat cíle Unie,
podporovat hodnoty Unie,
sloužit zájmům Unie, jejích občanů a členských států
a zajistit celistvost, účinnost a kontinuitu politik a činností zaměřených na dosažení jejích cílů.
2. Tento institucionální rámec zahrnuje:
Evropský parlament,
Evropskou radu,
Radu ministrů,
Evropskou komisi,
Soudní dvůr.
3. Každý orgán jedná v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny v Ústavě, v souladu s postupy a podmínkami v ní uvedenými. Orgány mezi sebou plně vzájemně spolupracují.
2. Evropský parlament volí evropští občané přímo na dobu pěti let, ve svobodných a tajných volbách. Počet poslanců Evropského parlamentu nepřekročí sedm set třicet šest. Zastoupení evropských občanů je zajištěno poměrným sestupným způsobem, přičemž je stanovena minimální hranice čtyř poslanců na členský stát. Dostatečně včas před volbami do Evropského parlamentu v roce 2009, a bude-li třeba, tak posléze pro pozdější volby, Evropská rada na návrh Evropského parlamentu a s jeho souhlasem jednomyslně stanoví složení Evropského parlamentu při dodržení lenský stát. Dostatečně včas překý parlament volí ze svých členů předsedu a předsednictvo.
2. Evropskou radu tvoří hlavy států nebo předsedové vlád členských států, její předseda a předseda Komise. Jejích jednání se účastní ministr zahraničních věcí Unie.
3. Evropská rada zasedá každé tři měsíce, svolává ji její předseda. Vyžádá-li si to pořad jednání, mohou se členové Evropské rady rozhodnout, že jim bude nápomocen některý ministr a v případě předsedy Komise některý evropský komisař. Pokud to vyžaduje situace, svolá předseda mimořádné zasedání Evropské rady.
4. Nestanoví-li Ústava jinak, usnáší se Evropská rada konsensuálně.
2. Předseda Evropské rady:
předsedá jednání Evropské rady a vede je,
zajišťuje jeho přípravu a plynulost ve spolupráci s předsedou Komise a na základě jednání Rady pro všeobecné záležitosti,
usiluje o usnadnění soudržnosti a konsensu uvnitř Evropské rady,
po každém zasedání předkládá zprávu Evropskému parlamentu.
Předseda Evropské rady na své úrovni a ve své funkci zastupuje Unii navenek v oblastech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž by tím byla dotčena působnost ministra zahraničních věcí Unie.
3. Předseda Evropské rady nesmí vykonávat vnitrostátní poslanecký mandát.
2. Rada ministrů se v každém ze svých složení skládá z jednoho zástupce na ministerské úrovni jmenovaného každým členským státem. Pouze tento zástupce je zmocněn zavazovat členský stát, který zastupuje, a vykonávat hlasovací právo.
3. Nestanoví-li Ústava jinak, rozhoduje Rada ministrů kvalifikovanou většinou.
2. Rada pro zahraniční záležitosti vypracovává zahraniční politiku Unie podle strategických zásad vymezených Evropskou radou a zajišťuje celistvost její činnosti. Předsedá jí ministr zahraničních věcí Unie.
3. Evropská rada přijme evropské rozhodnutí stanovící další složení, v jakých může Rada ministrů zasedat.
4. Na základě rovné rotace zajišťují po dobu nejméně jednoho roku představitelé členských států v Radě ministrů předsednictví s výjimkou složení pro zahraniční záležitosti. Evropská rada přijme evropské rozhodnutí stanovící pravidla této rotace s přihlédnutím k evropské politické a zeměpisné vyváženosti a rozmanitosti členských států.
2. Nevyžaduje-li Ústava, že Evropská rada nebo Rada ministrů rozhoduje na základě návrhu Komise nebo nerozhoduje-li Evropská rada či Rada ministrů z podnětu ministra zahraničních věcí Unie, tvoří požadovanou kvalifikovanou většinu dvě třetiny členských států zastupujících nejméně tři pětiny obyvatel Unie.
3. Ustanovení odstavců 1 a 2 vstoupí v platnost dnem 1. listopadu roku 2009, po konání voleb do Evropského parlamentu v souladu s ustanoveními článku 19.
4. Uvádí-li se v části III Ústavy, že některé zákony a rámcové zákony přijímá Rada ministrů v souladu se zvláštním normotvorným postupem, může Evropská rada z vlastního podnětu a jednomyslně po nejméně šestiměsíčním posuzovacím období přijmout rozhodnutí, opravňující k přijetí těchto evropských zákonů nebo evropských rámcových zákonů v souladu s obvyklým normotvorným postupem. Evropská rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem a poté, cy byly informovány vnitrostátní parlamenty.Uvádí-li se v části III Ústavy, že Rada ministrů rozhoduje v určité oblasti jednomyslně, může Evropská rada z vlastního podnětu a jednomyslně přijmout evropské rozhodnutí, kterým oprávní Radu ministrů rozhodnout v této oblasti kvalifikovanou většinou. Veškeré podněty přijaté Evropskou radou na základě tohoto pododstavce jsou předány vnitrostátním parlamentům nejméně čtyři měsíce před přijetím rozhodnutí.
5. V Evropské radě se její předseda a předseda Komise neúčastní hlasování.
2. Nestanoví-li Ústava jinak, může být normotvorný akt Unie přijat pouze na návrh Komise. Jiné akty se přijímají na návrh Komise, stanoví-li tak Ústava.
3. Komisi tvoří sbor, který se skládá z jejího předsedy, z ministra zahraničních věcí Unie/místopředsedy, ze třinácti evropských komisařů vybíraných podle systému rovné rotace mezi členskými státy. Tento systém je stanoven v evropském rozhodnutí přijatém Evropskou radou na základě těchto zásad: a) pokud jde o určení pořadí a doby působnosti jejich státních příslušníků ve sboru, zachází se s členskými státy na bázi přísně dodržované rovnosti, a proto rozdíl mezi celkovým počtem funkčních období, která vykonávají státní příslušníci dvou daných členských států, nemůže být nikdy větší než jedna, b) s výhradou toho, co je uvedeno pod písmenem a), je každý následující sbor složen tak, aby uspokojivě vyjadřoval demografickou a zeměpisnou různorodost všech členských států Unie. Předseda Komise jmenuje komisaře bez hlasovacího práva, kteří jsou vybráni s přihlédnutím ke stejným kritériím jako členové sboru a kteří pocházejí ze všech členských států. Tato ustanovení vstoupí v platnost dnem 1. listopadu 2009.
4. Komise vykonává své funkce zcela nezávisle. Při plnění svých úkolů si evropští komisaři a komisaři nevyžádají ani nepřijmou pokyny od žádné vlády ani od žádné organizace.
5. Komise je jako sbor odpovědná Evropskému parlamentu. Za činnost komisařů je Evropskému parlamentu odpovědný předseda Komise. Podle článku III-243 Ústavy může Evropský parlament přijmout návrh na vyslovení nedůvěry Komisi. Je-li tento návrh přijat, musí evropští komisaři a komisaři kolektivně odstoupit ze svých funkcí. Komise nadále vyřizuje běžné záležitosti až do jmenování nového sboru.
2. Každý členský stát určený podle systému rotace sestaví listinu tří osob, mezi nimiž budou zastoupena obě pohlaví a jež pokládá za kvalifikované pro výkon funkce evropského komisaře. Zvolený předseda vybere z každého navrhovaného seznamu jednu osobu, a tak designuje třináct evropských komisařů vybraných pro jejich evropanství a záruku nezávislosti. Předseda, osoby designované za členy sboru včetně budoucího ministra zahraničních věcí Unie, jakož i osoby designované za komisaře bez hlasovacího práva podléhají kolektivně schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Funkční období Komise je pětileté.
3. Předseda Komise:
stanoví směry, v jejichž rámci plní Komise své poslání,
rozhoduje o jejím vnitřním uspořádání ve snaze zajistit celistvost, účinnost a kolektivní povahu její činnosti,
z řad členů sboru jmenuje místopředsedy.
Pokud jej o to požádá předseda, vzdá se evropský komisař nebo komisař úřadu.
2. Ministr zahraničních věcí Unie přispívá svými návrhy k vypracování společné zahraniční politiky a provádí ji jako zplnomocněnec Rady ministrů. Stejně postupuje i v oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky.
3. Ministr zahraničních věcí Unie je jedním z místopředsedů Evropské komise. Je pověřen vnějšími vztahy a koordinací dalších hledisek zahraniční činnosti Unie. Při výkonu svých funkcí v Komisi, a pouze při výkonu těchto funkcí, podléhá ministr zahraničních věcí Unie postupům, které upravují fungování Komise.
2. Evropský soudní dvůr se skládá z jednoho soudce z každého členského státu a je mu nápomocno osm generálních advokátů. Soud vyšší instance se skládá nejméně z jednoho soudce z každého členského státu; počet soudců je stanoven ve statutu Soudního dvora. Soudci a generální advokáti Evropského soudního dvora a soudci Soudu vyšší instance jsou vybíráni z osob, které skýtají záruky naprosté nezávislosti a které splňují všechny požadavky podle článků III-260 až III-261, a jsou jmenováni vzájemnou dohodou vlád členských států na dobu šesti let; mohou být jmenováni opakovaně .
3. Soudní dvůr rozhoduje:
o žalobách podaných členským státem, orgánem nebo fyzickými či právnickými osobami v souladu s ustanoveními části III,
na žádost vnitrostátních soudů o předběžných otázkách týkajících se výkladu práva Unie a platnosti aktů přijatých orgány Unie,
o ostatních případech uvedených v Ústavě.
2. Rozhodovací orgány Evropské centrální banky řídí Evropský systém centrálních bank. Hlavním cílem Evropského systému centrálních bank je zachování cenové stability. Aniž by byl dotčen cíl, kterým je cenová stabilita, poskytuje systém podporu obecným hospodářským politikám v Unii s cílem přispět k uskutečňování cílů Unie. Plní všechny ostatní úkoly centrální banky v souladu s ustanoveními části III a se statutem Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky.
3. Evropská centrální banka má právní subjektivitu. Pouze ona je zmocněna k emisi eura. Při výkonu svých pravomocí a ve finančních otázkách je nezávislá. Orgány a instituce Unie se stejně jako vlády členských států zavazují dodržovat tuto zásadu
4. Evropská centrální banka přijímá opatření nezbytná k plnění svých úkolů v souladu s ustanoveními článků III-77 až III-83 a III-90 a za podmínek stanovených ve statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. V souladu s týmiž ustanoveními si členské státy, které nepřijaly euro, a jejich centrální banky ponechávají svou
působnost v měnové oblasti
5. Evropská centrální banka je v oblastech spadajících do její působnosti konzultována při každém návrhu aktu Unie, jakož i při každém návrhu správní úpravy na vnitrostátní úrovni a může vydávat stanoviska. 6. Rozhodovací orgány Evropské centrální banky, jejich složení a způsob fungování jsou vymezeny v článcích III-84 až III-87, jakož i ve statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky.
2. Zkoumá účty obsahující veškeré příjmy a výdaje Unie a přesvědčuje se o řádnosti finančního řízení.
3. Skládá se z jednoho státního příslušníka každého členského státu. Jeho členové vykonávají své funkce naprosto nezávisle.
2. Výbor regionů se skládá ze zástupců regionálních a místních samosprávných celků, kteří buď mají volební mandát v některém regionálním nebo místním samosprávném celku, nebo jsou politicky odpovědní volenému shromáždění.
3. Hospodářský a sociální výbor se skládá ze zástupců organizací zaměstnavatelů, zaměstnanců a dalších subjektů zastupujících občanskou společnost zejména v hospodářské a sociální, občanské, profesní a kulturní oblasti.
4. Členové výboru nesmějí být vázáni žádnými příkazy. Vykonávají svou funkci zcela nezávisle
v obecném zájmu Unie.
5. Pravidla týkající se složení těchto Výborů, jmenování jejich členů, jejich pravomoci a jejich fungování jsou vymezeny v článcích III-292 až III-298. Rada na návrh Komise pravidelně reviduje pravidla týkající se jejich složení, aby tak napomáhala hospodářskému, sociálnímu a demografickému rozvoji Unie.
2. Je-li Evropskému parlamentu a Radě ministrů předán návrh legislativního aktu, zdrží se oba v dané oblasti přijetí aktů v tomto článku neuvedených.
2. Opravňuje-li je k tomu Ústava, Rada ministrů a Komise, jakož i Evropská centrální banka přijímají doporučení.
2. Evropské zákony a rámcové zákony výslovně vymezují prováděcí podmínky, jimž podléhá přenos působnosti. Tyto podmínky mohou spočívat v následujících možnostech:
Evropský parlament nebo Rada ministrů se mohou rozhodnout, že přenos působnosti odvolají,
nařízení přenesené působnosti může vstoupit v platnost pouze tehdy, nevysloví-li ve lhůtě stanovené zákonem nebo rámcovým zákonem Evropský parlament nebo Rada ministrů žádné námitky. Pro účely předcházejícího pododstavce se Evropský parlament usnáší většinou hlasů svých členů a Rada ministrů rozhoduje kvalifikovanou většinou.
2. Jsou-li pro provedení závazných aktů Unie nezbytné shodné podmínky, mohou tyto akty svěřit prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních náležitě odůvodněných případech a v případech uvedených v článku 39 Radě ministrů.
3. Pravidla a obecné zásady vztahující se na způsoby kontroly prováděcích aktů Unie členskými státy stanoví předem evropský zákon.
4. Prováděcí akty Unie mají formu evropských prováděcích nařízení nebo evropských prováděcích rozhodnutí.
2. Evropské zákony a rámcové zákony, evropská nařízení a evropská rozhodnutí musejí být odůvodněna a odvolávat se na návrhy nebo stanoviska požadovaná touto Ústavou.
2. Evropská nařízení a evropská rozhodnutí, není-li v nich uvedeno, komu jsou určena nebo obracejí-li se ke všem členským státům, podepisuje předseda orgánu, který je přijímá, jsou vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie a vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení.
3. Ostatní rozhodnutí jsou oznámena těm, komu jsou určena, a nabývají účinku tímto oznámením.
2. Evropská rada určí strategické zájmy Unie a stanoví cíle své společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Rada ministrů tuto politiku vypracuje v rámci strategických směrů stanovených Evropskou radou a způsobem uvedeným v části III.
3. Evropská rada a Rada ministrů přijmou nezbytná evropská rozhodnutí.
4. Tuto společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vykonává ministr zahraničních věcí Unie a členské státy, které k tomu využívají prostředků na vnitrostátní úrovni a na úrovni Unie.
5. S cílem vymezit společný přístup vedou členské státy v Evropské radě a v Radě ministrů vzájemné konzultace o všech otázkách obecného zájmu týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Dříve než každý členský stát podnikne jakékoli kroky na mezinárodní scéně nebo přijme jakýkoli závazek, který by mohl mít dopad na zájmy Unie, poradí se s ostatními v Evropské radě nebo v Radě ministrů. Konvergentní činností zajišťují členské státy to, že Unie bude moci prosazovat své zájmy a hodnoty na mezinárodní scéně. Členské státy jsou mezi sebou solidární.
6. Evropský parlament je pravidelně konzultován, pokud jde o hlavní hlediska a základní možnosti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a je informován o jejím vývoji.
7. Evropská rada a Rada ministrů přijímají v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky evropská rozhodnutí jednomyslně kromě případů uvedených v části III. Evropská rada a Rada ministrů jednanají na návrh členského státu, ministra zahraničních věcí Unie nebo tohoto ministra s podporou Komise. Evropské zákony a evropské rámcové zákony jsou vyloučeny.
8. Evropská rada může jednomyslně rozhodnout, že Rada ministrů rozhoduje kvalifikovanou většinou i v jiných případech než uvedených v části III.
2. Společná bezpečnostní a obranná politika zahrnuje postupné vymezení společné obranné politiky Unie. Ta povede ke společné obraně, jakmile tak Evropská rada jednomyslně rozhodne. V tomto případě doporučí Evropská rada členským státům přijetí takového rozhodnutí v souladu s jejich ústavními předpisy. Politika Unie podle tohoto článku se nedotýká zvláštní povahy bezpečnostní a obranné politiky některých členských států a uznává závazky některých členských států uskutečňujících svou společnou obranu v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy, které vyplývají za Severoatlantické smlouvy a které jsou v souladu se společnou bezpečnostní a obrannou politikou vytvořenou v tomto rámci.
3. Při provádění společné bezpečnostní a obranné politiky dávají členské státy Unii k dispozici civilní a vojenské kapacity, aby přispěly k plnění cílů vymezených Radou ministrů. Členské státy, které mezi sebou ustavily mnohodnárodní síly, je mohou rovněž dát k dispozici společné bezpečnostní a obranné politice. Členské státy se zavazují, že budou své vojenské kapacity postupně zdokonalovat. Zřizuje se Evropská agentura pro vyzbrojování, výzkum a vojenské kapacity, aby bylo možno určit operativní potřeby, vytvořit opatření k jejich uspokojení a přispět k určení a případně k provedení všech účelných opatření pro posílení výrobní a technologické základny v oblasti obrany, podílet se na vymezení evropské politiky kapacit a vyzbrojování a napomáhat Radě ministrů při hodnocení zlepšování vojenských kapacit.
4. Evropská rozhodnutí týkající se provádění společné bezpečnostní a obranné politiky včetně těch, která se týkají zahájení mise uvedené v tomto článku, přijímá Rada ministrů, která rozhoduje jednomyslně na návrh ministra zahraničních věcí Unie nebo na návrh některého členského státu. Ministr zahraničních věcí Unie může případně společně s Komisí navrhnout, aby byly použity vnitrostátní prostředky anebo nástroje Unie.
5. Za účelem zachovat hodnoty Unie a posloužit jejím zájmům může Rada ministrů v rámci Unie pověřit uskutečněním mise skupinu členských států. Uskutečnění této mise upravují ustanovení článku III-211.
6. Členské státy, jejichž vojenské kapacity splňují vyšší kritéria a které mezi sebou přijaly v této oblasti přísnější závazky za účelem vedení těch nejnáročnějších misí, naváží mezi sebou v rámci Unie strukturovanou spolupráci. Tuto spolupráci upravují ustanovení článku III-213.
7. Dokud Evropská rada nerozhodla v souladu s odstavcem 2 tohoto článku, zavádí se v rámci Unie úzká spolupráce v oblasti vzájemné obrany. Na základě této spolupráce by státu, který se účastní této spolupráce a jenž by se stal předmětem ozbrojeného napadení na svém území, ostatní účastnické státy poskytly v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů pomoc a podporu všemi vojenskými či jinými prostředky, které jsou v jejich moci. Zúčastněné státy budou při provádění úzké spolupráce v oblasti vzájemné obrany úzce spolupracovat s Organizací Severoatlantické smlouvy. Pravidla účasti a fungování a také rozhodovací postupy pro tuto spolupráci jsou uvedeny v článku III-214.
8. Pokud jde o hlavní hlediska a základní možnosti společné bezpečnostní a obranné politiky, Evropský parlament je pravidelně konzultován a je informován o jejím vývoji.
přijímáním evropských zákonů a rámcových zákonů, které, je-li to nutné, usilují o sbližování vnitrostátních předpisů v oblastech vyjmenovaných v části III,
podporou vzájemné důvěry mezi příslušnými úřady členských států, především na základě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí,
operativní spoluprací příslušných orgánů členských států včetně útvarů policie, celní správy a dalších útvarů specializovaných na oblast předcházení a zjišťování trestné činnosti.
2. V rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva se vnitrostátní parlamenty mohou podílet na mechanismech vyhodnocování uvedených v článku III-161 a jsou zapojeny do politické kontroly činnosti Europolu a do hodnocení činnosti Eurojustu, v souladu s články III-177 a III-174.
3. V oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech mají členské státy právo iniciativy podle článku III-165.
předešla teroristické hrozbě na území členských států,
chránila proti případnému teroristickému útoku demokratické instituce a civilní obyvatelstvo,
poskytla pomoc členskému státu na jeho území, pokud o to požádají jeho orgány v případě teroristického útoku,
poskytla pomoc členskému státu na jeho území, pokud o to požádají jeho orgány v případě pohromy.
2. Provádění tohoto ustanovení je podrobně uvedeno v článku III-231.
2. Povolení zahájit posílenou spolupráci vydává v poslední instanci Rada ministrů, shledala-li, že cíle, které tato spolupráce sleduje, nemůže v rozumné lhůtě dosáhnout Unie jako celek, a za podmínky, že se k ní připojí nejméně jedna třetina členských států. Rada ministrů rozhoduje v souladu s postupem uvedeným v článku III-325.
3. Na přijímání aktů se podílejí pouze členové Rady ministrů zastupující členské státy účastnící se posílené spolupráce. Jednání Rady ministrů se však mohou zúčastnit všechny členské státy. Jednomyslnost tvoří pouze hlasy zástupců zúčastněných států. Jako kvalifikovaná většina se označuje většina zástupců zúčastněných států zastupujících nejméně tři pětiny obyvatel těchto
států. Nevyžaduje-li Ústava, aby Rada ministrů rozhodovala na základě návrhu Komise, nebo nerozhoduje-li Rada ministrů z podnětu ministra zahraničních věcí Unie, požadovanou kvalifikovanou většinu tvoří dvě třetiny zúčastněných států zastupujících nejméně tři pětiny jejich obyvatel.
4. Akty přijaté v rámci posílené spolupráce zavazují pouze zúčastněné státy. Nepokládají se za acquis, které musí být přijato kandidáty na přistoupení k Unii.
2. Občané jsou na úrovni Unie přímo zastoupeni v Evropském parlamentu. Členské státy jsou zastoupeny v Evropské radě a v Radě ministrů svými vládami, které jsou odpovědné vnitrostátním parlamentům voleným jejich občany.
3. Každý občan má právo podílet se na demokratickém životě Unie. Rozhodnutí se přijímají co nejotevřeněji a co nejblíže občanům.
4. Politické strany na evropské úrovni přispívají k utváření evropského politického vědomí a k vyjádření vůle občanů Unie.
2. Orgány Unie udržují otevřený, průhledný a pravidelný dialog s reprezentativními sdruženími a s občanskou společností.
3. Za účelem zajištění soudržnosti a průhlednosti jednání Unie vede Komise s dotyčnými stranami rozsáhlé konzultace.
4. Nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících z podstatného počtu členských států může Komisi vyzvat, aby předložila vhodný návrh k otázkám, u kterých se tito občané domnívají, že je k nim nezbytné přijetí právního aktu Unie k účelu provedení této Ústavy. Evropský zákon stanoví zvláštní postup a podmínky požadované pro tuto občanskou iniciativu.
2. Při projednávání a přijímání normotvorného návrhu jsou schůze Evropského parlamentu, jakož i schůze Rady ministrů, veřejné.
3. Každý občan Unie nebo každá fyzická osoba pobývající nebo právnická osoba mající své statutární sídlo v jednom členském státě má za podmínek uvedených v části III právo na přístup k dokumentům orgánů, agentur a institucí Unie bez ohledu na to, v jaké podobě jsou tyto dokumenty vypracovány.
4. Evropský zákon stanoví obecné zásady a meze, které z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu upravují výkon práva na přístup k těmto dokumentům.
5. V souladu s evropským zákonem podle předcházejícího odstavce stanoví každý orgán, instituce nebo agentura uvedená v odstavci 3 ve svém jednacím řádu zvláštní ustanovení týkající se přístupu k dokumentům v souladu s evropským zákonem uvedeným v odstavci 4.
1. Unie uznává a nepředjímá postavení, jaké budou mít na základě vnitrostátního právního řádu církve a sdružení či náboženská společenství v členských státech.
2. Unie rovněž uznává status filozofických a nekonfesních organizací.
3. Unie udržuje otevřený, průhledný a pravidelný dialog s těmito církvemi a organizacemi a uznává jejich identitu a jejich osobitý příspěvek.
2. Rozpočet musí být vyrovnaný z hlediska příjmů a výdajů.
3. Výdaje zapsané v rozpočtu jsou oprávněné po dobu trvání rozpočtového období v souladu s evropským zákonem podle článku III-318.
4. Provádění výdajů zapsaných v rozpočtu vyžaduje předběžné přijetí právně závazného aktu, který dává právní základ činnosti Unie a provádění výdajů v souladu s evropským zákonem podle článku III-318. Tento akt musí mít podobu evropského zákona, evropského rámcového zákona, evropského nařízení nebo evropského rozhodnutí.
5. S cílem zajistit rozpočtovou kázeň nepřijímá Unie akty, které by mohly mít výrazný dopad na rozpočet bez toho, aniž by poskytly záruku, že daný návrh nebo opatření může být financováno v mezích vlastních zdrojů Unie a víceletého finančního rámce podle článku 54.
6. Rozpočet Unie je plněn v souladu se zásadou řádného finančního řízení. Členské státy a Unie spolupracují tak, aby rozpočtové prostředky byly použity v souladu se zásadami řádného finančního řízení.
7. V souladu s ustanoveními článku III-321 potírá Unie a členské státy podvody a všechny nezákonné činnosti poškozující finanční zájmy Unie.
2. Aniž by tím byly dotčeny další příjmy, je rozpočet Unie v plné výši financován z vlastních zdrojů.
3. Evropský zákon přijatý Radou ministrů stanoví meze zdrojů Unie a může ustavit nové kategorie zdrojů či zrušit některou stávající kategorii. Tento zákon vstoupí v platnost teprve po schválení členskými státy, v souladu s jejich příslušnými ústavními pravidly. Po konzultaci s Evropským parlamentem se Rada ministrů usnáší jednomyslně.
4. Konkrétní otázky ke zdrojům Unie stanoví evropský zákon přijatý Radou ministrů. Rada ministrů se usnáší po obdržení souhlasu Parlamentu.
2. Víceletý finanční rámec stanoví evropský zákon přijatý Radou ministrů. Ta se usnáší po obdržení souhlasu Evropského parlamentu, který se usnáší většinou svých členů.
3. Roční rozpočet Unie dodržuje víceletý finanční rámec.
4. Poté, kdy Ústava vstoupí v platnost, rozhoduje Rada ministrů při přijímání prvního víceletého finančního rámce jednomyslně.
2. Unie proto může se zainteresovanými zeměmi uzavírat a provádět zvláštní dohody v souladu s ustanoveními článku III-227. Tyto dohody mohou obsahovat vzájemná práva a povinnosti a také možnost vyvíjet společnou činnost. Jejich provádění je předmětem pravidelných konzultací.
2. Každý evropský stát, který si přeje stát se členem Unie, může podat svou žádost Radě ministrů. O této žádosti je informován Evropský parlament a vnitrostátní parlamenty členských států. Rada ministrů se usnáší jednomyslně po konzultaci s Komisí a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Podmínky a pravidla pro přijetí jsou předmětem dohody mezi členskými státy a kandidátským státem. Tato dohoda podléhá ratifikaci všemi signatářskými státy v souladu s jejich příslušnými ústavními pravidly.
2. Rada před vyslovením tohoto zjištění vyslechne dotyčný členský stát a podle stejného postupu mu může předat doporučení. Rada ministrů pravidelně ověřuje, zda důvody, které vedly k tomuto zjištění, zůstávají nadále v platnosti.
2. Na návrh jedné třetiny členských států nebo Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu může Evropská rada usnášející se jednomyslně přijmout evropské rozhodnutí, v němž se konstatuje, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot uvedených v článku 2 jedním z členských států, poté, co členský stát vyzve, aby se k této věci vyjádřil.
3. Bylo-li učiněno zjištění podle odstavce 2, může Rada ministrů kvalifikovanou většinou přijmout evropské rozhodnutí, kterým se pozastavují některá práva vyplývající pro dotyčný členský stát z použití Ústavy včetně hlasovacích práv členského státu v Radě ministrů. Rada ministrů přitom přihlédne k možným důsledkům tohoto pozastavení pro práva a povinnosti fyzických a právnických osob. Tento členský stát zůstává v každém případě vázán povinnostmi, které pro něj vyplývají z Ústavy.
4. Rada ministrů se může později kvalifikovanou většinou usnést, že přijme evropské rozhodnutí, které změní nebo zruší opatření přijatá podle odstavce 3, jestliže se změnila situace, která vedla k přijetí těchto opatření.
5. Pro účely tohoto článku se Rada ministrů usnáší bez přihlédnutí k hlasování dotyčného členského státu. To, že se osobně přítomní nebo zastoupení členové zdrží hlasování, nebrání přijetí rozhodnutí uvedených v odstavci 2. Tohoto odstavce se použije i tehdy, jsou-li hlasovací práva pozastavena podle odstavce 3.
6. Pro účely odstavců 1 a 2 se Evropský parlament usnáší dvoutřetinovou většinou odevzdaných hlasů, které představují většinu jeho členů.
2. Členský stát, který se rozhodne, že vystoupí, oznámí svůj úmysl Evropské radě, která toto oznámení přijme. S ohledem na směry Evropské rady Unie dojedná a uzavře s tímto státem dohodu stanovící způsob jeho vystoupení s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tuto dohodu uzavírá jménem Unie Rada ministrů, která se usnáší kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Představitel členského státu, který vystupuje, se v Evropské radě nebo v Radě ministrů neúčastní ani jednání ani rozhodnutí, která se ho týkají.
3. Tato Ústava přestává pro dotyčný členský stát platit od data, kdy vstoupí v platnost dohody o vystoupení, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky od oznámení uvedeného v odstavci 2, kromě případu, kdy Evropská rada po dohodě s dotyčným členským státem rozhodne o prodloužení této lhůty.
4. Požádá-li stát, který z Unie vystoupil, o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle článku 57.
Unie, vědoma si svého duchovního a morálního dědictví, se zakládá na nedělitelných a všeobecných hodnotách lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity; spočívá na zásadách demokracie a vlády práva. Do středu své činnosti staví jednotlivce, a to tím, že zavádí občanství Unie a vytváří prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Unie přispívá k zachování a rozvíjení těchto společných hodnot za současného respektování rozmanitosti kultur a tradic národů Evropy, národní identity členských států a uspořádání jejich veřejné moci na státní, regionální a místní úrovni; usiluje o podporu vyváženého a udržitelného rozvoje a zajišťuje volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, jakož i svobodu usazování.
Za tímto účelem je nezbytné posílit s ohledem na společenský vývoj, sociální pokrok a vědeckotechnologický rozvoj ochranu základních práv, a to jejich výraznějším vyjádřením v Chartě.
Při náležitém respektování pravomocí a úkolů Unie, jakož i zásady subsidiarity, potvrzuje tato Charta práva, která vyplývají především z ústavních tradic a mezinárodních závazků společných členským státům, z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ze Sociálních chart přijatých Unií a Radou Evropy, jakož i z rozsudků Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva. Charta bude z tohoto hlediska vykládána soudy Unie a členských států s tím, že bude náležitě brán zřetel na vysvětlení vyjádřená pod vedením předsednictvem Konventu pověřeného vypracováním Charty.
Uplatňování těchto práv s sebou nese odpovědnost a povinnosti, jak ve vztahu k druhému, tak ve vztahu k lidskému společenství a budoucím generacím.
Proto také Unie uznává práva, svobody a zásady, které jsou zakotveny níže.
2. Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti nebo popraven.
2. V lékařství a biologii se musí dodržovat zejména: a) svobodný a poučený souhlas dotčené osoby daný zákonem stanoveným způsobem, b) zákaz eugenických praktik, zejména těch, jejichž cílem je výběr lidských jedinců, c) zákaz používat lidské tělo a jeho části jakožto zdroje finančních výdělků, d) zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí.
2. Nikomu nemůže být uloženo vykonávat nucenou nebo nedobrovolnou práci.
3. Obchodování s lidmi je zakázáno.
2. Tyto údaje musí být zpracovány poctivě, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného zákonem stanoveného legitimního důvodu. Každý má právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich opravu.
3. Na dodržování těchto pravidel dohlíží nezávislý orgán.
2. Právo odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí se uznává v souladu s vnitrostátními zákony upravujícími uplatňování tohoto práva.
2. Svoboda a pluralita sdělovacích prostředků musí být zachována.
2. Politické strany na úrovni Unie přispívají k vyjádřování politické vůle občanů Unie.
2. Toto právo zahrnuje možnost bezplatné povinné školní docházky.
3. Svoboda zakládat vzdělávací zařízení při náležitém respektování demokratických zásad a práva rodičů zajistit vzdělání a vyučování svých dětí v souladu s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením musí být zachováno podle vnitrostátních zákonů upravujících uplatňování této svobody a tohoto práva.
2. Každý občan Unie může svobodně hledat zaměstnání, pracovat a vykonávat právo usazování a poskytování služeb v kterémkoli členském státě.
3. Občané třetích zemí, kteří mají povolení pracovat na území členských států, mají právo na pracovní podmínky rovné pracovním podmínkám občanů Unie.
2. Duševní vlastnictví je chráněno.
2. Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn nebo vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
2. V oblasti použití Ústavy a aniž jsou dotčena jakákoli její zvláštní ustanovení, se zakazuje jakákoli diskriminace z důvodu státní příslušnosti.
2. Při všech úkonech týkajících se dětí, ať už je provádějí veřejné orgány nebo soukromé instituce, se musí přihlížet především k nejvlastnějším zájmům dítěte.
3. Každé dítě má právo udržovat pravidelně osobní vztahy a přímé styky s oběma rodiči, pokud to není v rozporu s jeho zájmy.
2. Každý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou.
2. V zájmu zachování souladu mezi rodinným a pracovním životem má každý právo na ochranu před propuštěním z důvodu spojeného s mateřstvím a právo na placenou mateřskou dovolenou a na rodičovskou dovolenou po narození nebo osvojení dítěte.
2. Každý, kdo oprávněně pobývá a pohybuje se uvnitř Evropské unie, má nárok na dávky sociálního zabezpečení a na sociální výhody v souladu s právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
3. Za účelem boje proti vyloučení ze společnosti a chudobě Unie uznává a zachovává právo na sociální výpomoc a bytovou pomoc, jejichž cílem je zajistit důstojnou existenci pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky, v souladu s pravidly ustavenými právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.
2. Členové Evropského parlamentu jsou voleni v přímých a všeobecných volbách svobodným a tajným hlasováním.
2. Toto právo zahrnuje především: a) právo každého být vyslechnut před přijetím individuálního opatření, které by se ho mohlo nepříznivě dotknout, b) právo každého na přístup k dokumentům, které se ho týkají, při zachování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství, c) povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.
3. Každý má právo na to, aby v souladu s obecnými zásadami společnými právu členských států, mu Unie nahradila každou škodu, kterou mu při plnění svých povinností způsobí její orgány nebo její pracovníci.
4. Každý se může písemně obrátit na orgány Unie v jednom z úředních jazyků Ústavy a musí obdržet odpověď ve stejném jazyce.
2. Volný pohyb a pobyt může být v souladu s Ústavou přiznán státním příslušníkům třetích zemí legálně pobývajícím na území členského státu.
2. Každému obviněnému je zaručeno zachování práva na obhajobu.
2. Tento článek nebrání, aby byl někdo trestně stíhán nebo trestán za jednání nebo opomenutí, které v dodě, kdy k němu došlo, bylo trestné podle obecných zásad uznávaných mezinárodním společenstvím.
3. Výše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu.
2. Tato Charta nerozšiřuje oblast použití právního řádu Unie nad rámec pravomocí Unie ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nepozměňuje pravomoc a úkoly stanovené v dalších částech Ústavy.
2. Práva uznáná touto Chartou a jsou podrobněji upravena v dalších částech Ústavy, mají být vykonávána za podmínek a v mezích stanovených v těchto zmiňovaných částech.
3. Pokud tato Charta obsahuje práva odpovídající právům zaručeným v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, smysl a rozsah těchto práv jsou stejné jako ty, které jim přikládá tato úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právní řád Unie poskytoval širší ochranu.
4. Vzhledem k tomu, že tato Charta uznává základní práva, která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tato práva se vykládají v souladu s těmito tradicemi.
5. Ustanovení této Charty, která obsahují zásady, mohou být prováděna normotvornými a výkonnými akty přijímanými orgány a institucemi Unie, a akty členských států, pokud při výkonu své příslušné pravomoci provádějí právo Unie. Před soudem mohou být použita pouze pro výklad a kontrolu zákonnosti těchto aktů.
6. Jak je uvedeno v této Chartě, má se plně přihlížet k vnitrostátnímu zákonodárství a zvyklostem. Článek II-53: Rozsah ochrany Žádné ustanovení této Charty nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které jsou v příslušné oblasti uznány právem Unie, mezinárodním právem a mezinárodními úmluvami, jejichž stranou je Unie nebo všechny členské státy včetně Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústav členských států.
2. Evropský zákon nebo rámcový zákon může stanovit základní zásady stimulačních opatření Unie a vymezit tato opatření na podporu činností členských států, s vyloučením jakékoli harmonizace jejich právních a správních předpisů.
2. Za stejným účelem a pokud Ústava v této oblasti nestanoví pravomoci, může opatření týkající se cestovních pasů, průkazů totožnosti, povolení k pobytu a dalších podobných dokladů a opatření týkající se sociálního zabezpečení nebo sociální ochrany stanovit evropský zákon nebo rámcový zákon. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.
2. Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Ústavy.
3. Rada ministrů na návrh Komise přijímá evropská nařízení nebo rozhodnutí, která stanoví obecné zásady a podmínky nezbytné k zajištění vyváženého pokroku ve všech dotyčných odvětvích.
2. Mezi pracovníky členských států je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.
3. Pracovníci mají právo s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví: a) ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa; b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států; c) pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání státních příslušníků; d) zůstat na území členského státu po ukončení zaměstnání za podmínek, které budou předmětem evropských nařízení přijatých Komisí.
4. Tento článek se nepoužije pro zaměstnání ve veřejné správě.
2. Evropský parlament, Rada ministrů a Komise plní úlohy, které pro ně vyplývají z odstavce 1, přičemž zejména:
a) zpravidla se přednostně zabývají takovými obory činnosti, v nichž svoboda usazování zvláště významně přispívá k rozvoji výroby a obchodu, b) zajišťují úzkou spolupráci mezi příslušnými orgány státní správy členských států, aby se informovaly o konkrétní situaci v různých oborech činnosti uvnitř Unie, c) odstraňují administrativní postupy a praxi, které vyplývajíz vnitrostátních právních předpisů nebo z dohod uzavřených dříve mezi členskými státy a jejichž další zachování by bylo překážkou svobody usazování; d) zajišťují, aby pracovníci jednoho členského státu, kteří jsou zaměstnáni na území jiného členského státu, mohli na tomto území zůstat za účelem výkonu samostatně výdělečné činnosti, splňují-li podmínky, které by museli splňovat, kdyby do tohoto státu vstupovali s úmyslem takovou činnost zahájit, e) umožňují státním příslušníkům jednoho členského státu nabývat a užívat nemovitosti na území jiného členského státu, pokud to není v rozporu se zásadami stanovenými v článku III-123 odstavci 2, f) postupně odstraňují omezení svobody usazování v každém oboru činnosti, který přichází v úvahu, a to jak pokud jde o podmínky zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností na území členského státu, tak i pokud jde o podmínky vstupu zaměstnanců mateřského podniku na řídící nebo dozorčí místa těchto zastoupení, poboček nebo dceřiných společností, g) v míře nezbytné k dosažení jejich rovnocennosti koordinují záruky, které jsou pro ochranu zájmů společníků i třetích osob vyžadovány v členských státech od společností ve smyslu článku III-27 druhého pododstavce, h) kontrolují, zda podmínky usazování nejsou narušovány podporami poskytovanými členskými státy.
2. Vnitrostátní předpisy podle odstavce 1 koordinuje evropský rámcový zákon.
2. Pokud jde o povolání lékařská, ostatní zdravotnická a farmaceutická, bude postupné odstraňování omezení záviset na koordinaci podmínek pro výkon těchto povolání v jednotlivých členských státech.
a) činnosti průmyslové povahy,
b) činnosti obchodní povahy,
c) řemeslné činnosti,
d) činnosti v oblasti svobodných povolání.
Aniž je dotčen pododdíl týkající se práva usazování, může poskytovatel služby za účelem jejího poskytnutí dočasně provozovat svou činnost v členském státě, kde je služba poskytována, za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům.
2. Liberalizace bankovních a pojišťovacích služeb, které jsou spojeny s pohybem kapitálu, se uskuteční v souladu s liberalizací pohybu kapitálu.
2. Evropský rámcový zákon uvedený v odstavci 1 se zpravidla přednostně týká těch služeb, které mají přímý vliv na výrobní náklady nebo jejichž liberalizace přispívá ke směně zboží.
2. Článek III-38 a pododdíl 3 tohoto oddílu se týkají výrobků, které pocházejí z členských států, jakož i těch výrobků pocházejících ze třetích zemí, které jsou v členských státech ve volném oběhu.
2. Členské státy se zdrží zavádění jakéhokoli nového opatření, které by bylo v rozporu se zásadami stanovenými v odstavci 1 nebo které by omezovalo dosah článků týkajících se zákazu cel a množstevních omezení mezi členskými státy.
3. V případě státního monopolu obchodní povahy, s nímž jsou spjata nařízení, jež mají usnadňovat odbyt nebo zhodnocení zemědělských produktů, musí být pravidla stanovená tímto článkem používána tak, aby byly zajištěny rovnocenné záruky zaměstnanosti a životní úrovně příslušných producentů.
2. Opatření týkající se pohybu kapitálu do a ze třetích zemí, zahrnujícího přímé investice, včetně investic do nemovitostí, usazování, poskytování finančních služeb či přijetí cenných papírů na kapitálové trhy, stanoví evropské zákony nebo rámcové zákony. Evropský parlament a Rada ministrů usilují o uskutečnění cíle volného pohybu kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi v co největším měřítku, aniž jsou dotčena ostatní ustanovení Ústavy.
3. Odchylně od odstavce 2 může opatření, která v právním řádu Unie představují krok zpět, pokud jde o liberalizaci pohybu kapitálu do a ze třetích zemí, stanovit pouze evropský zákon nebo rámcový zákon Rady ministrů. Rada ministrů se rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.
a) uplatňovat příslušná ustanovení svých daňových předpisů, která rozlišují mezi daňovými poplatníky, kteří nejsou ve stejné situaci, podle místa bydliště nebo podle místa, kde je jejich kapitál investován,
b) učinit všechna nezbytná opatření, jež by zabránila porušování vnitrostátních právních a správních předpisů, zejména v oblasti daňového práva a dohledu nad finančními institucemi, nebo stanovit postupy pro ohlašování pohybu kapitálu pro účely správní či statistické, nebo učinit opatření odůvodněná veřejným pořádkem či veřejnou bezpečností.
2. Tímto oddílem není dotčena použitelnost omezení práva usazování, pokud jsou slučitelná s Ústavou. 3. Opatření a postupy uvedené v odstavcích 1 a 2 nesmějí představovat ani prostředek svévolné diskriminace, ani zastřené omezování volného pohybu kapitálu a plateb ve smyslu článku III-45.
2. Dohody nebo rozhodnutí zakázané podle tohoto článku jsou neplatné od počátku.
3. Odstavec 1 však může být prohlášen za neúčinný pro:
dohody nebo kategorie dohod mezi podniky,
rozhodnutí nebo kategorie rozhodnutí sdružení podniků,
jednání ve vzájemné shodě nebo jejich kategorie,
které přispívají ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které a) neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná; b) neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.
2. Cílem evropských nařízení podle odstavce 1 je zejména: a) zajistit dodržování zákazů uvedených v článku III-50 odstavci 1 a článku III-51 stanovením pokut a penále; b) určit prováděcí pravidla k článku III-50 odstavci 3 s přihlédnutím k nutnosti zajistit účinný dozor při co největším zjednodušení správní kontroly; c) podrobněji vymezit v případě potřeby rozsah uplatňování článků III-50 a III-51 v jednotlivých hospodářských odvětvích; d) vymezit úlohy Komise a Soudního dvora při provádění ustanovení uvedených v tomto odstavci; e) vymezit poměr mezi vnitrostátními právními předpisy na jedné straně a ustanoveními tohoto oddílu nebo evropskými nařízeními přijatými na základě tohoto článku na straně druhé.
2. Trvá-li porušení i nadále, Komise konstatuje porušení zásad zdůvodněným rozhodnutím. Komise může své rozhodnutí zveřejnit a zmocnit členské státy, aby přijaly potřebná opatření k nápravě, jejichž podmínky a podrobnosti Komise určí.
3. Komise může přijmout evropská nařízení týkající se kategorií dohod, o nichž se Rada ministrů rozhodla v souladu s článkem III-52 odstavcem 2 písmenem b).
2. Podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají ustanovením této ústavy, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie.
3. Komise dohlíží na provádění tohoto článku a vydává podle potřeby členským státům potřebná
evropská nařízení nebo rozhodnutí.
2. S vnitřním trhem jsou slučitelné: a) podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace na základě původu výrobků; b) podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi; c) podpory poskytované hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo postižených rozdělením Německa, pokud jsou potřebné k vyrovnání hospodářských znevýhodnění způsobených tímto rozdělením.
3. Za slučitelné s vnitřním trhem mohou být považovány: a) podpory, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností; b) podpory, které mají napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu anebo napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu; c) podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem; d) podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, jestliže neovlivní podmínky obchodu a hospodářské soutěže v v míře odporující společnému zájmu; e) jiné kategorie podpor, které určí evropská nařízení nebo rozhodnutí přijatá Radou ministrů na návrh Komise.
2. Zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná s vnitřním trhem podle článku III-56 nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví. Nepodrobí-li se dotyčný stát tomuto evropskému rozhodnutí ve stanovené lhůtě, může Komise nebo jiný zainteresovaný stát, odchylně od článků III-265 a III-266, předložit věc přímo Soudnímu dvoru. Rada ministrů může na žádost členského státu jednomyslně rozhodnout, že podpora, kterou tento stát poskytuje nebo hodlá poskytnout, má být odchylně od článku III-56 nebo od evropských nařízení podle článku III-58 považována za slučitelnou s vnitřním trhem, odůvodňují-li takové rozhodnutí mimořádné okolnosti. Zahájila-li již Komise ve věci této podpory řízení podle tohoto odstavce prvního poddstavece, bude podáním žádosti příslušného státu Radě ministrů uvedené řízení pozastaveno až do vyjádření Rady ministrů. Nevyjádří-li se však Rada ministrů do tří měsíců po podání této žádosti, rozhodne věc Komise.
3. Komise musí být členskými státy včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek III-56 slučitelný s vnitřním trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí.
4. Komise může přijmout evropská nařízení týkající se kategorií státních podpor, u kterých Rada ministrů v souladu s článkem III-55 dala možnost vyjmout je z postupu uvedeného v odstavci 3.
2. Zjistí-li Rada ministrů, která rozhoduje jednomyslně na návrh Komise, že se opatření uvedená v odstavci 1 týkají administrativní spolupráce, boje proti daňovým podvodům nebo protiprávním daňovým únikům, rozhoduje se při přijímání evropského zákona nebo rámcového zákona, který stanoví tato opatření, kvalifikovanou většinou, odchylně od odstavce 1. Článek III-63 Zjistí-li Rada ministrů, která rozhoduje jednomyslně na návrh Komise, že se opatření ohledně daně ze společností týkají správní spolupráce, boje proti daňovým podvodům nebo protiprávním daňovým únikům, přijme kvalifikovanou většinou evropský zákon nebo rámcový zákon stanovící tato opatření za předpokladu, že jsou nezbytná pro zajištění fungování vnitřního trhu, a zabrání narušení hospodářské soutěže. Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Evropským parlamentem a s Hospodářským a sociálním výborem.
2.Odstavec 1 se nepoužije na ustanovení o daních, ustanovení týkající se volného pohybu osob, ani na ustanovení týkající se práv a zájmů zaměstnanců.
3. Komise bude ve svých návrzích podle odstavce 1 týkajících se zdraví, bezpečnosti, ochrany životního prostředí a ochrany spotřebitele vycházet z vysoké úrovně ochrany a přihlédne přitom zejména k novému vývoji založenému na vědeckých poznatcích. V rámci svých pravomocí usilují o dosažení tohoto cíle též Evropský parlament a Rada ministrů.
4. Pokládá-li členský stát po přijetí harmonizačního opatření prostřednictvím evropského zákona, rámcového zákona nebo nařízení Komise za nezbytné ponechat si ze závažných důvodů uvedených v článku III-43 vlastní vnitrostátní předpisy nebo předpisy týkající se ochrany životního nebo pracovního prostředí, oznámí je Komisi spolu s důvody pro jejich ponechání.
5. Aniž je dotčen odstavec 4, pokládá-li členský stát poté, co Rada ministrů nebo Komise přijaly harmonizační opatření prostřednictvím evropského zákona, rámcového zákona nebo nařízení Komise za nezbytné zavést vnitrostátní předpisy opírající se o nové vědecké důkazy vztahující se k ochraně životního nebo pracovního prostředí z důvodu zvláštního problému, který se objeví v tomto členském státě po přijetí harmonizačních opatření, oznámí zamýšlenza nezbytné zavést vnitrostátní pro jejich zavedení.
6. Komise do šesti měsíců po oznámení podle odstavců 4 a 5 přijme evropské rozhodnutí, kterým schválí nebo zamítne dotyčné vnitrostátní právní předpisy poté, co prověří, zda neslouží jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy a nenarušují fungování vnitřního trhu. Nerozhodne-li Komise v této lhůtě, považují se vnitrostátní předpisy uvedené v odstavcích 4 a 5 za schválené. Je-li to opodstatněné složitostí věci a není-li to nebezpečné pro lidské zdraví, může Komise oznámit dotyčnému členskému státu, že lhůta uvedená v tomto odstavci může být prodloužena o další dobu až šesti měsíců.
7. Je-li členský stát oprávněn podle odstavce 6 zachovat nebo zavést vnitrostátní předpisy, které se odchylují od harmonizačního opatření, přezkoumá Komise neprodleně, zda má navrhnout přizpůsobení tohoto opatření.
8. Upozorní-li členský stát v některé oblasti, která byla předmětem harmonizačních opatření, na určitý problém veřejného zdraví, uvědomí o něm Komisi, která neprodleně přezkoumá, zda nenavrhne Radě ministrů vhodná opatření.
9. Odchylně od postupu podle článků III-265 a III-266 může Komise nebo kterýkoli členský stát předložit věc přímo Soudnímu dvoru, domnívá-li se, že jiný členský stát zneužívá pravomoci stanovené v tomto článku.
10. V tomto článku uvedená harmonizační opatření zahrnují ve vhodných případech ochrannou doložku, která zmocňuje členské státy přijmout z jednoho nebo více důvodů neekonomické povahy uvedených v článku III-43 prozatímní opatření, která podléhají kontrolnímu postupu Unie.
2. Jestliže stát, který hodlá přijmout nebo změnit vnitrostátní předpisy, nevyhoví doporučení Komise, které je mu určeno, nelze od jiných členských států požadovat, aby podle článku III-66 změnily své vnitrostátní předpisy za účelem odstranění tohoto narušení. Jestliže členský stát, který nedbal doporučení Komise, vyvolá narušení pouze ke své vlastní újmě, článek III-63 se nepoužije.
2. Souběžně s tím zahrnují tyto činnosti za podmínek a v souladu s postupy stanovenými v Ústavě jednotnou měnu, euro, jakož i vymezení a provádění jednotné měnové a devizové politiky, jejímž prvořadým cílem je udržet cenovou stabilitu a, aniž je dotčen tento cíl, podporovat obecnou hospodářskou politiku v Unii v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží.
3. Tyto činnosti členských států a Unie zahrnují dodržování následujících hlavních zásad: stabilní ceny, zdravé veřejné finance a měnové podmínky a ustálená platební bilance.
2. Rada ministrů na doporučení Komise vypracuje návrh hlavních směrů hospodářské politiky členských států a Unie a podá o tom zprávu Evropské radě. Evropská rada na základě zprávy Rady ministrů projedná závěry o hlavních směrech hospodářských politik členských států a Unie. Na základě těchto závěrů přijme Rada ministrů doporučení, ve kterém budou tyto hlavní směry stanoveny. Rada ministrů informuje o doporučení Evropský parlament
3. K zajištění užší koordinace hospodářských politik a trvalé konvergence hospodářské výkonnosti členských států sleduje Rada ministrů na základě zpráv předkládaných Komisí hospodářský vývoj v každém členském státě a v Unii, jakož i soulad hospodářských politik s hlavními směry uvedenými v odstavci 2, a pravidelně provádí celkové hodnocení. Pro účely tohoto mnohostranného dohledu poskytují členské státy Komisi informace o důležitých opatřeních v oblasti své hospodářské politiky, jakož i další informace, které považují za nezbytné.
4. Zjistí-li se na základě postupu uvedeného v odstavci 3, že hospodářské politiky členského státu nejsou v souladu s hlavními směry uvedenými v odstavci 2 nebo že by mohly ohrozit fungování hospodářské a měnové unie, může Komise předat danému členskému státu výstrahu. Rada ministrů může na návrh Komise předat danému členskému státu nezbytná doporučení. Rada ministrů může na návrh Komise rozhodnout o zveřejnění svých doporučení. V rámci tohoto odstavce Rada ministrů rozhoduje bez ohledu na hlasování zástupce dotyčnéhoho členského státu a kvalifikovaná většina je vymezena jako většina hlasů ostatních členských států zastupujících nejméně tři pětiny jejich obyvatelstva.
5. Předseda Rady ministrů a Komise podají Evropskému parlamentu zprávu o výsledcích mnohostranného dohledu. Jestliže Rada ministrů svá doporučení zveřejnila, může být předseda Rady ministrů vyzván, aby vystoupil před příslušným výborem Evropského parlamentu. 6. Evropský zákon může stanovit podrobná pravidla pro postup při mnohostranném dohledu podle odstavců 3 a 4.
2. Nastanou-li členskému státu z důvodu přírodních pohrom nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže nebo je-li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi, může Rada ministrů na návrh Komise přijmout evropské rozhodnutí, jímž danému členskému státu za určitých podmínek poskytne finanční pomoc Unie. Předseda Rady ministrů o rozhodnutí informuje Evropský parlament.
2. Odstavec 1 se nepoužije na úvěrové instituce ve veřejném vlastnictví, kterým národní centrální banky a Evropská centrální banka v souvislosti s poskytováním peněžních prostředků centrálními bankami poskytují stejné zacházení jako soukromým úvěrovým institucím.
2. Rada ministrů může na návrh Komise přijmout evropská nařízení nebo rozhodnutí, která přesněji vymezí použití zákazu uvedeného v odstavci 1. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.
2. Rada ministrů může na návrh Komise přijmout evropská nařízení nebo rozhodnutí, která přesněji vymezí zákazy uvedené v článku III-73 a v tomto článku. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.
2. Komise sleduje vývoj rozpočtové situace a výši veřejného zadlužení v členských státech, aby bylo možno zjistit závažné chyby. Zkoumá zejména dodržování rozpočtové kázně na základě těchto dvou kritérií: a) zda poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nepřekračuje doporučovanou hodnotu, ledaže by: i) buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží doporučované hodnotě, ii) nebo by překročení doporučované hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k doporučované hodnotě; b) zda poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu nepřekračuje doporučovanou hodnotu, ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě. Doporučované hodnoty jsou stanoveny v Protokolu o postupu při nadměrném schodku.
3. Nesplňuje-li členský stát požadavky podle jednoho nebo žádného z těchto kritérií, Komise vypracuje zprávu. Zpráva Komise přihlédne k tomu, zda schodek veřejných financí překračuje veřejné investiční výdaje, jakož i ke všem dalším rozhodujícím faktorům včetně střednědobé hospodářské a rozpočtové pozice členského státu. Komise může také vypracovat zprávu, je-li i přes plnění kritérií toho názoru, že v některém členském státě existuje riziko nadměrného schodku.
4. Hospodářský a finanční výbor vydá stanovisko ke zprávě Komise..
5. Usoudí-li Komise, že v členském státě existuje nebo může vzniknout nadměrný schodek, předloží stanovisko danému členskému státu.
6. Rada ministrů na doporučení Komise a po zvážení všech případných připomínek, které dotyčný členský stát učiní, rozhodne po celkovém zhodnocení, zda existuje nadměrný schodek. V takovém případě Rada ministrů stejným postupem přijme doporučení, která předá příslušnému členskému státu, aby tento členský stát mohl do dané lhůty tuto situaci ukončit. S výhradou odstavce 8 nejsou tato doporučení zveřejňována. V rámci tohoto odstavce se Rada ministrů rozhoduje bez ohledu na hlasování zástupce dotyčného členského státu a kvalifikovaná většina je vymezena jako většina hlasů ostatních členských států, zastupujících nejméně tři pětiny jejich obyvatelstva.
7. Evropská rozhodnutí a doporučení uvedená v odstavcích 8 až 11 přijme Rada ministrů na doporučení Komise. Rada ministrů se rozhoduje bez ohledu na hlasování zástupce dotyčného členského státu a kvalifikovaná většina je vymezena jako většina hlasů ostatních členských států zastupujících nejméně tři pětiny jejich obyvatelstva.
8. Zjistí-li Rada ministrů, že ve stanovené lhůtě nebyla na její doporučení přijata žádná účinná opatření, může svá doporučení zveřejnit.
9. Nepostupuje-li členský stát ani poté podle doporučení Rady ministrů, může Rada ministrů přijmout evropské rozhodnutí o výzvě členskému státu, aby v určité lhůtě vyvinul činnost ke snížení schodku v míře, kterou Rada ministrů považuje za nezbytnou pro nápravu situace. V takovém případě může Rada ministrů požádat dotyčný členský stát, aby podle zvláštního harmonogramu předkládal zprávy za účelem posouzení jeho úsilí o nápravu.
10. Pokud se členský stát nepodřídí evropskému rozhodnutí přijatému podle odstavce 9, může Rada ministrů rozhodnout, že použije nebo případně zostří jedno nebo více z následujících opatření: a) požádá dotyčný členský stát, aby před vydáním obligací a jiných cenných papírů zveřejnil dodatečné informace, které Rada ministrů určí, b) vyzve Evropskou investiční banku, aby přehodnotila svou úvěrovou politiku vůči dotyčnému členskému státu, c) požádá dotyčný členský stát, aby u Unie uložil neúročený vklad v přiměřené výši, dokud nebude podle názoru Rady ministrů nadměrný schodek napraven, d) uloží pokuty v přiměřené výši. Předseda Rady ministrů informuje Evropský parlament o přijatých rozhodnutích.
11. Rada ministrů zrušuje některá nebo všechna opatření uvedená v odstavcích 6 a 8 až 10, pokud usoudí, že nadměrný schodek v dotyčném členském státě je napraven. Zveřejnila-li Rada ministrů předtím svá doporučení, učiní, jakmile bude zrušeno rozhodnutí podle odstavce 8, veřejné prohlášení, že nadměrný schodek v dotyčném členském státě již neexistuje.
12. Právo podat žalobu podle článků III-265 a III-266 nemůže být uplatněno v rámci odstavců 1 až 6, 8 a 9.
13. Další ustanovení týkající se provádění postupu popsaného v tomto článku jsou uvedena v Protokolu o postupu při nadměrném schodku. Vhodná opatření nahrazující tento protokol stanoví evropský zákon přijatý Radou. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem a s Evropskou centrální bankou. S výhradou ostatních ustanovení tohoto odstavce přijímá Rada ministrů na návrh Komise evropská nařízení nebo rozhodnutí, která stanoví způsoby a vymezení používání tohoto protokolu. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.
2. Evropský systém centrálních bank plní tyto základní úkoly:
a) vymezuje a provádí měnovou politiku Unie,
b) provádí devizové operace v souladu s článkem III-228,
c) drží a spravuje oficiální devizové rezervy členských států, d) podporuje plynulé fungování platebních systémů.
3. Odstavec 2 bod c) se nevztahuje na držení a správu devizových provozních zůstatků vládami členských států.
4. Evropská centrální banka je konzultována: a) ke všem návrhům aktů Unie v oblasti její působnosti, b) vnitrostátními orgány ke všem návrhům správních předpisů z oblasti její působnosti, avšak v mezích a za podmínek stanovených Radou ministrů postupem podle článku III-79 odstavce 6. Evropská centrální banka může předkládat stanoviska orgánům, institucím nebo agenturám Unie nebo vnitrostátním orgánům v záležitostech spadajících do oblasti její působnosti.
5. Evropský systém centrálních bank přispívá k k řádnému provádění opatření, která přijímají příslušné orgány v oblasti obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi a stability finančního systému.
6. Evropský zákon může svěřit Evropské centrální bance zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k dohledu nad úvěrovými a dalšími finančními institucemi, s výjimkou pojišťovacích podniků. Tento zákon je přijímán po konzultaci s Evropskou centrální bankou.
2. Členské státy mohou vydávat mince v měně euro, objem jejich emise však vyžaduje schválení Evropské centrální banky. Rada ministrů může na návrh Komise přijmout evropská nařízení, která stanoví opatření k sladění nominálních hodnot a technických specifikací všech mincí určených pro oběh v rozsahu nezbytném k umožnění jejich plynulého oběhu v Unii. Rada ministrů se rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem a s Evropskou centrální bankou.
2. Evropská centrální banka má právní subjektivitu.
3. Evropský systém centrálních bank je řízen rozhodovacími orgány Evropské centrální banky, kterými jsou Rada guvernérů a Výkonná rada.
4. Statut Evropského systému centrálních bank je stanoven v Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky.
5. Evropský zákon může pozměnit články 5.1, 5.2, 5.3, 17, 18, 19.1, 22, 23, 24, 26, 32.2, 32.3, 32.4, 32.6, 33.1a) a 36 statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky: a) buď na návrh Komise po konzultaci s Evropskou centrální bankou, b) nebo na doporučení Evropské centrální banky po konzultaci s Komisí. 6. Rada ministrů přijme evropská nařízení a rozhodnutí stanovící opatření podle článků 4, 5.4, 19.2, 20, 28.1, 29.2, 30.4 a 34.3 statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem: a) buď na návrh Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou, b) nebo na doporučení Evropské centrální banky a po konzultaci s Komisí.
2. Evropská centrální banka může rozhodnout o zveřejnění svých evropských rozhodnutí, doporučení a stanovisek.
3. Rada ministrů přijme v souladu s postupem podle článku III-79 odstavce 6 evropská nařízení stanovící meze a podmínky, v jakých je Evropská centrální banka zmocněna ukládat podnikům pokuty či penále za neplnění povinností vyplývajících z jejích nařízení a evropských rozhodnutí.
2. a) Výkonná rada se skládá z prezidenta, viceprezidenta a čtyř dalších členů. b) Prezident, viceprezident a další členové Výkonné rady jsou jmenováni z řad osobností s uznávanou profesionální zkušeností a autoritou v měnových a bankovních záležitostech vzájemnou dohodou vlád členských států na úrovni hlav států nebo předsedů vlád na doporučení Rady ministrů, po konzultaci s Evropským parlamentem a Radou guvernérů Evropské centrální banky. Jejich funkční období je osmileté; nemohou být jmenováni opakovaně. Členy Výkonné rady mohou být pouze státní příslušníci členských států.
2. Prezident Evropské centrální banky je zván k účasti na zasedáních Rady ministrů, když Rada ministrů projednává záležitosti mající vztah k cílům a k úkolům Evropského systému centrálních bank.
3. Evropská centrální banka předkládá výroční zprávu o činnosti Evropského systému centrálních bank a o měnové politice za uplynulý a běžný rok Evropskému parlamentu, Radě ministrů, Komisi a také Evropské radě. Prezident Evropské centrální banky tuto zprávu předkládá Radě ministrů a Evropskému parlamentu, který na jejím základě může zahájit obecnou rozpravu. Prezident Evropské centrální banky a další členové Výkonné rady mohou být na žádost Evropského parlamentu nebo z vlastního podnětu vyzváni, aby vystoupili před příslušnými výbory Evropského parlamentu.
2. Tento výbor má tyto úkoly: a) vydávat stanoviska na žádost Rady ministrů nebo Komise nebo z vlastního podnětu a předkládat je těmto orgánům, b) sledovat měnovou a finanční situaci členských států a Unie a pravidelně o tom podávat zprávu Radě ministrů a Komisi, zejména pokud jde všeobecný platební styk s třetími zeměmi a mezinárodními institucemi, c) aniž je dotčen článek III-247, přispívat k přípravě jednání Rady podle článku III-48, článku III-71 odstavce 2, 3, 4 a 6, článků III-72, III-74, III-75, III-76, článku III-77 odstavce 6, článku III-78 odstavce 2, článku III-79 odstavce 5 a 6, článků III-83, III-90 a článku III-92 odstavce 2 a 3, článku III-95, článku III-96 odstavce 2 a 3, článků III-224 a III-228, a plnit všechny další poradní a přípravné úkoly, které jsou mu svěřeny Radou ministrů, d) posuzovat alespoň jednou ročně situaci v oblasti pohybu kapitálu a volnosti plateb, jak vyplývá z použití Ústavy a z aktů Unie; posuzování se týká všech opatření vztahujících se na pohyb kapitálu a plateb; výbor podává zprávu Komisi a Radě ministrů o výsledku tohoto posouzení. Každý členský stát, Komise a Evropská centrální banka jmenují nanejvýš po dvou členech do výboru.
3. Rada ministrů přijme na návrh Komise evropské rozhodnutí, které stanoví podrobná ustanovení týkající se složení Hospodářského a finančního výboru. Rozhoduje po konzultaci s Evropskou centrální bankou a tímto výborem. Předseda Rady ministrů informuje o takovém rozhodnutí Evropský parlament.
4. Pokud a dokud existují členské státy, na které se vztahují výjimky uváděné v článku III-91, sleduje výbor nad rámec úkolů podle odstavce 2 měnovou a finanční situaci a všeobecný platební styk těchto členských států a pravidelně o tom podává zprávu Radě ministrů a Komisi.
2. O opatřeních podle odstavce 1 hlasují pouze členové Rady ministrů zastupující členské státy, které vstoupily do eurozóny. Kvalifikovaná většina je vymezena jako většina hlasů zástupců členských států, jež vstoupily do eurozóny, představujících nejméně tři pětiny jejich obyvatelstva. Jednomyslnost těchto členů Rady ministrů se požaduje pro jakýkoli akt vyžadující jednomyslné přijetí.
2. O opatřeních podle odstavce 1 hlasují pouze členové Rady ministrů zastupující členské státy, které vstoupily do eurozóny. Kvalifikovaná většina je vymezena jako většina hlasů představitelů členských států, které vstoupily do eurozóny, představujících nejméně tři pětiny jejich obyvatelstva. Jednomyslnost těchto členů Rady ministrů se požaduje pro jakýkoli akt vyžadující jednomyslné přijetí.
3. Rada ministrů může na návrh Komise přijmout vhodná opatření, aby se zajistilo jednotné zastoupení v orgánech a na mezinárodních finančních konferencích. Použijí se ustanovení pro postup podle odstavců 1 a 2.
2. Následující ustanovení Ústavy se nevztahují na členské státy, na které se vztahuje výjimka: a) přijetí těch částí hlavních směrů hospodářských politik, které se obecně týkají eurozóny (článek III-71 odstavec 2) b) nátlaková opatření k nápravě nadměrného schodku (článek III-76 odstavce 9 a 10) c) cíle a úkoly Evropského systému centrálních bank (článek III-77 odstavce 1, 2, 3 a 5) d) vydávání eura (článek III-78) e) akty Evropské centrální banky (článek III-82) f) opatření týkající se užívání eura (článek III-83) g) měnové dohody a další opatření vztahující se ke kurzové politice (článek III-228) h) jmenování členů Výkonné rady Evropské centrální banky (článek III-84 odstavec 2 bod b). Ve výše uvedených článcích se tudíž "členskými státy" rozumějí členské státy bez udělené výjimky.
3. Podle kapitoly IX statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky jsou členské státy, kterým byla udělena výjimka, jakož i jejich vnitrostátní centrální banky, vyloučeny z práv a povinností v rámci Evropského systému centrálních bank.
4. Hlasovací práva členů Rady ministrů zastupujících členské státy, na které se vztahuje výjimka, se pozastavují tehdy, jestliže Rada ministrů přijímá opatření podle článků vyjmenovaných v odstavci 2. Kvalifikovaná většina je vymezena jako většina hlasů zástupců členských států bez udělené výjimky, zastupujících nejméně tři pětiny jejich obyvatelstva. Jednomyslnost těchto
členských států je vyžadována pro všechny akty vyžadující jednomyslné přijetí.
2. Po konzultaci s Evropským parlamentem a rozpravě v Radě ministrů přijme Rada ministrů na návrh Komise evropské rozhodnutí, jež stanoví, které státy, na které se vztahuje výjimka, splňují nezbytné podmínky na základě kritérií stanovených v odstavci 1 a pro dané členské státy výjimku ukončí.
3. Bude-li rozhodnuto postupem podle odstavce 2 o zrušení výjimky, Rada ministrů na návrh Komise jednomyslným rozhodnutím členů zastupujících členské státy, na které se nevzahuje výjimka, a dotyčného členského státu přijme evropská nařízení nebo rozhodnutí, která neodvolatelně stanoví kurz, podle něhož euro nahradí měnu dotyčného členského státu, a další opatření nezbytná pro zavedení eura jako jednotné měny v dotyčném členském státě. Rada ministrů se rozhoduje po konzultaci s Evropskou centrální bankou.
2. Pokud a dokud existují členské státy, na které se vztahuje výjimka, Evropská centrální banka ve vztahu k členským státům: a) posiluje spolupráci mezi vnitrostátními centrálními bankami, b) posiluje koordinaci měnových politik členských států s cílem zajistit cenovou stabilitu, c) dohlíží na fungování mechanismu směnného kurzu, d) pořádá konzultace o otázkách, které spadají do působnosti vnitrostátních centrálních bank a postihují stabilitu finančních ústavů a trhů, e) vykonává všechny bývalé úlohy Evropského fondu měnové spolupráce, které předtím převzal Evropský měnový institut.
2. Rada ministrů poskytuje vzájemnou pomoc; přijímá evropská nařízení nebo rozhodnutí stanovící její podmínky a způsoby. Vzájemná pomoc může mít zejména formu: a) dohodnutého postupu ve vztahu k jiným mezinárodním organizacím nebo v jejich rámci, na něž se mohou obrátit členské státy, na které se vztahuje výjimka, b) opatření potřebná k zamezení odklonu obchodu, pokud stát, na který se vztahuje výjimka, udržuje nebo znovu zavádí množstevní omezení vůči třetím zemím, c) poskytnutí omezených úvěrů ostatními členskými státy; k tomu je třeba jejich souhlasu. 3. Neposkytne-li Rada ministrů vzájemnou pomoc doporučenou Komisí nebo jsou-li poskytnutá vzájemná pomoc a učiněná opatření nedostatečné, zmocní Komise stát, který má obtíže, aby přijal ochranná opatření, jejichž podmínky a podrobnosti stanoví Komise. Rada může takové zmocnění odvolat a měnit podmínky a podrobnosti těchto opatření.
2. Komise a ostatní členské státy budou o takových ochranných opatřeních informovány nejpozději při jejich vstupu v platnost. Komise může Radě ministrů doporučit poskytnutí vzájemné pomoci podle článku III-95.
3. Poté, co Komise zaujme stanovisko, a po konzultaci s Hospodářským a finančním výborem může Rada ministrů přijmout rozhodnutí, které nařídí, aby dotyčný stát změnil, pozastavil nebo zrušil výše uvedená ochranná opatření.
2. Členské státy považují podporu zaměstnanosti za záležitost společného zájmu a slaďují v Radě ministrů své odpovídající činnosti podle článku III-100, přičemž přihlížejí k vnitrostátním zvyklostem, které se týkají odpovědnosti sociálních partnerů.
2. Cíl dosažení vysoké úrovně zaměstnanosti je brán v úvahu při vymezování a provádění politik a činností Společenství.
2. Na základě závěrů Evropské rady stanoví každoročně Rada ministrů na návrh Komise hlavní zásady, které berou členské státy v úvahu při své politice zaměstnanosti. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem, Výborem regionů, Hospodářským a sociálním výborem a Výborem pro zaměstnanost. Tyto hlavní zásady jsou slučitelné s hlavními směry přijatými podle článku III-71 odstavce 2.
3. Každý členský stát předkládá Radě ministrů a Komisi výroční zprávu o hlavních opatřeních, která přijal k provádění své politiky zaměstnanosti s ohledem na hlavní zásady politiky zaměstnanosti uvedené v odstavci 2.
4. Na základě zpráv uvedených v odstavci 3 a stanovisek výboru pro zaměstnanost prověřuje Rada ministrů každoročně provádění politiky zaměstnanosti členských států s ohledem na hlavní zásady zaměstnanosti. Rada ministrů přitom může na doporučení Komise přijmout doporučení, která předá členským státům.
5. Na základě výsledků této prověrky podají Rada ministrů a Komise Evropské radě společnou výroční zprávu o situaci zaměstnanosti v Unii a o provádění hlavních zásad zaměstnanosti.
Výbor plní tyto úkoly:
a) sleduje vývoj stavu zaměstnanosti a politiky zaměstnanosti členských států a Unie, b) aniž je dotčen článek III-247, podává na žádost Rady ministrů nebo Komise nebo z vlastního podnětu stanoviska a přispívá k přípravě jednání Rady ministrů podle článku III-100. Výbor při plnění svých úkolů konzultuje sociální partnery. Členské státy a Komise jmenují každý po dvou členech výboru.
a) zlepšování především pracovního prostředí tak, aby byly chráněny zdraví a bezpečnost pracovníků,
b) pracovní podmínky,
c) sociální zabezpečení a sociální ochrana pracovníků,
d) ochrana pracovníků v případě ukončení pracovního poměru,
e) informování pracovníků a konzultace s nimi,
f) zastoupení a kolektivní obrana zájmů pracovníků a zaměstnavatelů, včetně společného řízení, s výhradou odstavce 6,
g) podmínky zaměstnanosti pro státní příslušníky třetích zemí s řádným pobytem na území Unie,
h) zapojení osob vyloučených z trhu práce, aniž je dotčen článek III-183,
i) rovné příležitosti pro muže a ženy na trhu práce a rovné zacházení na pracovišti,
j) boj proti sociálnímu vyloučení,
k) modernizace systémů sociální ochrany, aniž je dotčen bod c).
2. Za tímto účelem: a) může evropský zákon nebo rámcový zákon stanovit opatření pro stimulaci spolupráce mezi členskými státy prostřednictvím podnětů, jež mají vést ke zlepšení znalostí, výměně informací a osvědčených zkušeností, podporovat inovační přístupy a vyhodnocovat zkušenosti při vyloučení jakékoli harmonizace právních a správních předpisů členských států, b) v oblastech uvedených v odstavci 1 bodech a) až i) může evropský rámcový zákon stanovit minimální požadavky, které použije postupně s přihlédnutím ke stávajícím podmínkám a technickým předpisům jednotlivých členských států. Tento evropský rámcový zákon neukládá žádná správní, finanční ani právní omezení bránící zakládání a rozvoji malých a středních podniků.V každém případě je evropský zákon nebo rámcový zákon přijímán po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem.
3. Odchylně od odstavce 2 je evropský zákon nebo rámcový zákon v oblastech podle odstavce 1 bodů c), d) f) a g) přijímán Radou ministrů jednomyslně, po konzultaci s Evropským parlamentem, Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem. Rada ministrů může na návrh Komise přijmout evropské rozhodnutí, aby se tak obvyklý normotvorný postup dal použít na odstavec 1 body c), d), f) a g). Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem
4. Členský stát může na jejich společnou žádost svěřit sociálním partnerům provádění evropských rámcových zákonů přijatých podle odstavce 2. V takovém případě členský stát zajistí, že nejpozději ke dni, k němuž musí být evropský rámcový zákon proveden, přijmou sociální partneři formou dohody nezbytná opatření a dotyčný členský stát přitom přijme všechna nezbytná opatření, aby mohl kdykoli zaručit, že výsledků předepsaných rámcovým zákonem bude dosaženo.
5. Evropské zákony a rámcové zákony přijaté podle tohoto článku:
a) se nedotýkají možnosti přiznané členským státům vymezit základní zásady jejich systému sociálního zabezpečení a nesmí se významně dotknout jejich finanční rovnováhy, b) nemohou zabránit členskému státu, aby zachoval nebo stanovil přísnější ochranná opatření slučitelná s Ústavou.
6. Tento článek se nevztahuje na odměnu za práci, na právo sdružovat se, na právo na stávku ani na právo na výluku.
2. Za tím účelem Komise před předložením návrhů z oblasti sociální politiky konzultuje se sociálními partnery otázku možného zaměření akce Unie.
3. Považuje-li Komise po takové konzultaci akci Unie za účelnou, konzultuje se sociálními partnery obsah zamýšleného návrhu. Sociální partneři předají Komisi své stanovisko, případně doporučení.
4. Při takové konzultaci mohou sociální partneři informovat Komisi o svém úmyslu zahájit postup podle článku III-106. Doba trvání tohoto postupu nesmí překročit devět měsíců, nerozhodnou-li se společně zainteresovaní sociální partneři a Komise tuto dobu prodloužit.
2. Dohody uzavřené na úrovni Unie se provádějí buď podle stávajících postupů a zvyklostí sociálních partnerů a členských států, nebo v záležitostech týkajících se článku III-101 na základě společné žádosti podepsaných stran podle evropských nařízení nebo rozhodnutí přijatých Radou ministrů na návrh Komise. Evropský parlament je o tom informován. Obsahuje-li dotyčná dohoda jedno nebo více ustanovení týkajících se jedné z oblastí, pro něž je vyžadována jednomyslnost podle článku III-101odstavec 3, rozhoduje Rada ministrů jednomyslně.
a) zaměstnanosti,
b) pracovního práva a pracovních podmínek,
c) odborného a dalšího vzdělávání,
d) sociálního zabezpečení,
e) ochrany před pracovními úrazy a nemocemi z povolání,
f) ochrany zdraví při práci,
g) práva sdružovat se v odborových organizacích a práva kolektivního vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
Za tím účelem Komise v úzké spolupráci s členskými státy vypracovává průzkumy, zaujímá stanoviska a organizuje konzultace o problémech, které vznikají na vnitrostátní úrovni, a o problémech, které se týkají mezinárodních organizací, a zejména vyvíjí podněty ve snaze stanovit směry a ukazatele, uspořádat výměnu osvědčených zkušeností a připravit nezbytné podklady pro pravidelný dohled a hodnocení. Evropský parlament je plně informován. Před vydáním stanovisek podle tohoto článku konzultuje Komise Hospodářský a sociální výbor.
2. "Odměnou" ve smyslu tohoto článku se rozumí obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Rovnost odměňování mužů a žen bez diskriminace na základě pohlaví znamená, že:
a) se odměna za stejnou práci vypočítává při úkolové mzdě podle stejné sazby; b) časová odměna za práci je stejná na stejném pracovním místě.
3. Opatření mající zajistit použití zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce azaměstnanosti včetně zásady stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon.Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem.
4. Při praktickém zajištění úplného rovného zacházení pro muže a ženy v pracovním životě nebrání členskému státu zásada rovného zacházení zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění pracovní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v pracovní kariéře.
Výbor plní tyto úkoly:
a) sledovat sociální situaci a vývoj politik sociální ochrany v členských státech a v Unii, b) podporovat výměnu informací, zkušeností a osvědčených praktik mezi členskými státy a Komisí, c) aniž je dotčen článek III-247, připravovat zprávy, zaujímat stanoviska nebo podnikat další činnosti v oblastech, které spadají do jeho působnosti, buď na žádost Rady ministrů nebo Komise, nebo z jeho vlastního podnětu. Při plnění tohoto poslání navazuje výbor vhodné kontakty se sociálními partnery. Členské státy a Komise jmenují každý po dvou členech výboru.
Tento zákon se přijímá po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem.
Ve vztahu k orientační sekci Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu a
k Evropskému sociálnímu fondu se nadále budou používat články III-127 a III-115.
2. Nestanoví-li články III-123 až III-128 jinak, pravidla stanovená pro vytváření vnitřního trhu se vztahují i na zemědělské produkty.
3. Produkty, na něž se vztahují články III-123 až III-128, jsou uvedené v seznamu v příloze I* .
4. Fungování a rozvoj vnitřního trhu se zemědělskými produkty musejí být doprovázeny zavedením společné zemědělské politiky.
a)zvýšit produktivitu zemědělství podporou technického pokroku a zajišťováním racionálního rozvoje zemědělské produkce a optimálního využití produkčních činitelů, zejména pracovní síly;
b) zajistit tak odpovídající životní úroveň zemědělského obyvatelstva, a to zejména zvýšením individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství;
c) stabilizovat trhy,
d) zajistit plynulé zásobování,
e) zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny.
2. Při vypracovávání společné zemědělské politiky a zvláštních metod, které může zahrnovat, se bude přihlížet:
a) ke zvláštní povaze zemědělské činnosti, vyplývající ze sociální struktury v zemědělství a ze strukturálních a přírodních rozdílů mezi různými zemědělskými oblastmi, b) k nutnosti provádět vhodné úpravy postupně,
c) ke skutečnosti, že v členských státech zemědělství představuje odvětví, které je těsně spjato s celým hospodářstvím.
Tato organizace má v závislosti na produktech jednu z těchto forem:
a) společná pravidla hospodářské soutěže; b) povinná koordinace různých vnitrostátních systémů organizace trhu; c) evropská organizace trhu.
2. Společná organizace trhů podle odstavce 1 může zahrnovat veškerá opatření potřebná k dosažení cílů stanovených v článku III-123, zejména regulaci cen, subvencování produkce i odbytu různých produktů, skladovací a překlenovací opatření a společné mechanismy pro stabilizaci dovozu nebo vývozu.
Společná organizace trhů se musí omezit na dosažení cílů uvedených v článku III-123 a musí vylučovat jakoukoli diskriminaci mezi producenty nebo spotřebiteli uvnitř Unie. Společná cenová politika musí být založena na společných kritériích a jednotných metodách výpočtu.
3. Z toho důvodu, aby společná organizace trhů podle odstavce 1 mohla dosáhnout svých cílů, může být vytvořen jeden nebo více zemědělských orientačních a záručních fondů.
2. Evropský zákon nebo rámcový zákon stanoví společnou organizaci zemědělského trhu podle článku III-124 odstavce 1, jakož i podle ostatních ustanovení nezbytných pro sledování cílů společné zemědělské politiky a společné rybářské politiky. Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem.
3. Rada ministrů přijme na návrh Komise evropská rozhodnutí nebo nařízení týkající se stanovení cen, dávek, podpor a množstevních omezení a stanovení a přidělení rybolovných práv.
4. V souladu s odstavcem 2 se mohou vnitrostátní systémy organizace trhu nahradit společnou
organizací trhu, stanovenou v článku III-124 odstavci 1, pokud:
a) společná organizace poskytne členským státům, které se stavějí proti tomuto opatření a které
mají vlastní systém organizace trhu pro příslušnou produkci, rovnocenné záruky
zaměstnanosti a životní úrovně příslušných producentů, a to s přihlédnutím k úpravám, které
jsou možné, a ke stupni vyžadované specializace;
b) společná organizace trhu zajistí obchodu uvnitř Unie podmínky obdobné podmínkám
existujícím na vnitrostátním trhu. 5. Bude-li zavedena společná organizace trhu pro určité suroviny před zavedením společné
organizace trhů pro odpovídající zpracované produkty, mohou být dané suroviny dovezeny ze zemí mimo Unii, pokud se používají pro zpracované produkty určené pro vývoz do třetích zemí.
vnitřní regulaci s rovnocenným účinkem a je-li tím z hlediska soutěžního postavení nepříznivě ovlivněna produkce stejného druhu v jiném členském státě, zavedou členské státy vyrovnávací poplatek při dovozu tohoto produktu z členského státu, v němž taková organizace nebo regulace existuje, ledaže by tento stát zavedl vyrovnávací poplatek při vývozu. Komise přijme evropská nařízení nebo rozhodnutí stanovící výši poplatků v míře nutné k obnovení rovnováhy; může schválit také použití jiných opatření, jejichž podmínky a podrobnosti sama určí.
a) udržování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí,
b) ochrana lidského zdraví,
c) obezřetné a racionální využívání přírodních zdrojů,
d) podpora opatření na mezinárodní úrovni, čelících regionálním a celosvětovým problémům životního prostředí.
2. Politika Unie v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž
přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Unie. Je založena na zásadách obezřetnosti a
prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě "znečišťovatel platí". V této souvislosti obsahují harmonizační opatření odpovídající požadavkům ochrany životního prostředí, popřípadě ochrannou doložku, na základě které jsou členské státy oprávněny přijmout z mimoekonomických důvodů ochrany životního prostředí dočasná opatření podléhající kontrolnímu procesu Unie.
3. Při přípravě politiky v oblasti životního prostředí přihlédne Unie k:
a) dostupným vědeckým a technickým údajům,
b) podmínkám životního prostředí v různých regionech Unie,
c) možnému prospěchu a nákladům plynoucím z činnosti nebo nečinnosti, d) hospodářskému a sociálnímu rozvoji Unie jako celku a vyváženému rozvoji jejích regionů. 4. V rámci svých pravomocí spolupracují Unie a členské státy se třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi. Způsoby spolupráce Unie mohou být předmětem dohod mezi Unií a dotyčnými třetími stranami, které se sjednávají a uzavírají v souladu s článkem III-272. Předchozím pododstavcem není dotčena pravomoc členských států jednat v mezinárodních orgánech a uzavírat mezinárodní smlouvy.
2. Odchylně od odstavce 1 a aniž je dotčen článek III-65, přijme Rada ministrů jednomyslně evropské zákony nebo rámcové zákony, které stanoví:
a) opatření především fiskální povahy,
b) opatření týkající se:
i) územního plánování,
ii) kvantitativního hospodaření s vodními zdroji dotýkající se přímo či nepřímo možnosti
jejich čerpání,
iii) využívání půdy, s výjimkou hospodaření s odpady,
c) opatření významně ovlivňující volbu členského státu mezi různými energetickými zdroji a základní skladbu jeho zásobování energií.
Rada ministrů může jednomyslně přijmout evropské rozhodnutí, na jehož základě se obvyklý normotvorný postup použije na otázky obsažené v prvním pododstavci tohoto odstavce. V každém případě Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem, Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem.
3. Evropský zákon stanoví všeobecné programy činnosti, v nichž určí přednostní cíle, kterých má být dosaženo. Tento zákon se přijímá po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem.
Opatření nezbytná pro provádění těchto programů jsou přijímána za podmínek odstavce 1 nebo odstavce 2, podle povahy věci.
4. Aniž jsou dotčena určitá opatření přijatá Unií, členské státy financují a vykonávají politiku v oblasti životního prostředí.
5. Předpokládá-li opatření založené na ustanoveních odstavce 1 náklady považované orgány
členského státu za neúměrné, a aniž je dotčena zásada "znečišťovatel platí", stanoví toto opatření ve
vhodné formě:
a) dočasné výjimky a/nebo
b) finanční podporu z Fondu soudržnosti.
Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem. 4. Akty přijaté podle odstavce 3 nebrání členskému státu zachovávat nebo zavádět přísnější ochranná opatření. Tato opatření musí být slučitelná s Ústavou. Jsou oznamována Komisi.
2. Evropský zákon nebo rámcový zákon zahrnuje:
a) společná pravidla pro mezinárodní dopravu do nebo z některého členského státu anebo
procházející přes území jednoho nebo několika členských států,
b) podmínky, za nichž mohou dopravci, kteří nejsou rezidenty tohoto státu, provozovat dopravu
uvnitř některého členského státu
c) opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy,
d) veškerá jiná °potřebná opatření.
2. Odstavec 1 nevylučuje, aby podle článku III-134 prvního pododstavce byly přijaty jiné evropské zákony nebo rámcové zákony.
3. K provedení odstavce 1 přijme Rada ministrů na návrh Komise evropská nařízení nebo rozhodnutí. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem a s Hospodářským a sociálním výborem.
Rada ministrů může zejména přijmout evropská nařízení nebo rozhodnutí potřebná k tomu, aby orgány Unie mohly dbát na dodržování pravidla zakotveného v odstavci 1 a aby mohly zajistit uživatelům dopravy výhody vyplývající z tohoto ustanovení.
4. Komise prozkoumá z vlastního podnětu nebo na žádost některého členského státu případy diskriminace uvedené v odstavci 1 a po konzultaci s každým příslušným členským státem vydá v rámci evropských nařízení a rozhodnutí podle odstavce 3 potřebná evropská rozhodnutí.
2. Komise prozkoumá z vlastního podnětu nebo na žádost některého členského státu ceny a podmínky uvedené v odstavci l, přihlédne zejména k požadavkům vhodné regionální hospodářské politiky, k potřebám nerozvinutých oblastí a k obtížím oblastí vážně postižených politickými okolnostmi, jakož i k účinkům těchto cen a podmínek na hospodářskou soutěž mezi různými způsoby dopravy. Komise po konzultaci s každým příslušným členským státem vydá nezbytná evropská rozhodnutí.
3. Zákaz uvedený v odstavci 1 se netýká sazeb zavedených k zajištění konkurenceschopnosti.
Členské státy se vynasnaží tyto výdaje snižovat. Komise může k provedení tohoto článku podávat členským státům doporučení.
2. Evropský zákon nebo rámcový zákon může stanovit vhodná opatření pro dopravu námořní a leteckou. Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem.
2. V rámci systému otevřených a konkurenčních trhů bude činnost Unie zaměřena na podporu propojení a interoperability vnitrostátních sítí, jakož i přístupu k nim. Zejména přihlédne k potřebě propojit ostrovní, špatně přístupné a okrajové regiony s ústředními regiony Unie.
a) vymezí soubor hlavních směrů zahrnující cíle, priority a hlavní rysy opatření předpokládaných v oblasti transevropských sítí; tyto hlavní směry určí projekty společného zájmu, b) provede akce, které se případně ukáží nezbytné pro zajištění interoperability sítí, zejména v oblasti harmonizace technických norem, c) může podporovat projekty společného zájmu, které jsou podporovány členskými státy a jsou uvedeny v rámci hlavních směrů podle písmene a), zejména formou výzkumu jejich proveditelnosti, úvěrových záruk nebo subvencí úrokových sazeb; Unie může také přispět k financování specifických projektů v členských státech v oblasti dopravní infrastruktury prostřednictvím Fondu soudržnosti. Unie zohlední ve svých opatřeních potenciální ekonomickou životnost projektů.
2. Hlavní směry a další opatření uvedená v odstavci 1 stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon. Přijímá se po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem. Hlavní směry a projekty společného zájmu, které se týkají území členského státu, musí být schváleny tímto členským státem.
3. Ve spojení s Komisí koordinují členské státy mezi sebou politiky prováděné na vnitrostátní úrovni, které mohou mít významný vliv na dosahování cílů uvedených v článku III-144. V úzké spolupráci s členskými státy může Komise vyvinout jakékoli užitečné podněty na podporu takové koordinace.
4. Unie se může rozhodnout spolupracovat se třetími zeměmi k podpoře projektů společného zájmu a k zajištění interoperability sítí.
2. Za tímto účelem Unie podporuje podniky včetně malých a středních, výzkumná střediska a vysoké školy v jejich činnosti v oblasti výzkumu a technologického rozvoje vysoké úrovně, podporuje jejich snahy o vzájemnou spolupráci, zejména tím, že umožňuje vědcům svobodně mezi sebou spolupracovat bez ohledu na hranice, podnikům využívat potenciál vnitřního trhu Unie, a to zvláště zpřístupněním veřejných zakázek v jednotlivých státech, stanovením společných norem a odstraněním právních a daňových překážek této spolupráce.
3. O všech činnostech Unie v oblasti výzkumu a technologického rozvoje, včetně demonstračních projektů, se podle Ústavy rozhoduje v souladu s tímto oddílem.
2. V úzkém spojení s členskými státy může Komise dát jakékoli užitečné podněty na podporu koordinace uvedené v odstavci 1, zvláště podněty ve snaze stanovit hlavní směry a ukazatele, uspořádat výměnu osvědčených zkušeností a připravit podklady pro pravidelný dohled a hodnocení. Evropský parlament je plně informován.
2. Rámcový program je přizpůsobován nebo doplňován podle vývoje situace.
3. Rámcový program je prováděn prostřednictvím zvláštních programů vypracovaných pro každou činnost. V každém zvláštním programu budou stanoveny podrobnosti jeho provádění, doba jeho trvání a prostředky považované za nezbytné. Úhrn částek, považovaných zvláštními programy za nezbytný, nesmí překročit nejvyšší celkovou částku určenou pro rámcový program a každou z činností.
4. Evropská nařízení nebo rozhodnutí stanovící specifické programy přijme Rada ministrů na návrh Komise. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem a s Hospodářským a sociálním výborem.
2. Jako příspěvek k uskutečnění cílů podle odstavce 1 stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon nezbytná opatření, která mohou mít podobu evropského kosmického programu.
2. Opatření nezbytná k dosažení cílů podle odstavce 1 stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon. Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským sociálním výborem. Tento zákon nebo rámcový zákon se nedotýká možnosti, aby členský stát volil mezi různými zdroji energie a aby si vybral celkovou strukturu svého zásobování energetickými zdroji, aniž je dotčen článek III-130 odstavec 2 písmeno c).
2. Zajišťuje, že na vnitřních hranicích nebude probíhat kontrola osob, že se bude rozvíjet společná politika v oblasti azylu a přistěhovalectví a že kontrola na vnějších hranicích bude založena na solidaritě mezi členskými státy a bude nestranná vůči státním příslušníkům třetích zemí. Pro potřeby této kapitoly je s osobami bez státní příslušnosti nakládáno stejně jako se státními příslušníky třetích zemí.
3. Unie usiluje o zajištění vysoké úrovně bezpečnosti na základě preventivních opatření a boje proti zločinnosti, proti rasismu a xenofobii, opatření pro koordinaci a spolupráci mezi příslušnými policejními a soudními orgány, jakož i na základě vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech a, pokud je to nutné, na sbližování trestního práva. 4. Unie usnadňuje přístup k soudním orgánům, především díky zásadě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí v občanských věcech.
2. K tomuto účelu evropský zákon nebo rámcový zákon stanoví opatření týkající se: a) společné vízové politiky a dalších krátkodobých povolení k pobytu, b) kontrol, jimž podléhají osoby překračující vnější hranice, c) podmínek, za kterých požívají státní příslušníci třetích zemí po krátkou dobu svobody cestování v Unii, d) veškerých opatření nezbytných pro postupné ustavení integrovaného systému řízení na vnějších hranicích, e) neexistence kontroly osob bez ohledu na jejich státní příslušnost při překračování vnitřních hranic.
3. V souladu s mezinárodním právem se tento článek nedotýká působnosti členských států týkající se zeměpisného vymezení jejich hranic.
2. K tomuto účelu evropský zákon nebo rámcový zákon stanoví opatření týkající se společného evropského azylového systému, který obsahuje: a) jednotný azylový status pro státní příslušníky třetích zemí platný v celé Unii, b) jednotný status doplňkové ochrany pro státní příslušníky třetích zemí, kteří potřebují mezinárodní ochranu, aniž by získali evropský azyl, c) společný režim dočasné ochrany vysídlených osob v případě hromadného příchodu, d) společný postup pro udělování a odnímání jednotného azylového statusu nebo statusu doplňkové ochrany, e) kritéria a mechanismy pro určení členského státu odpovědného za projednání žádosti o azyl nebo doplňkovou ochranu, f) normy týkající se podmínek pro přijímání žadatelů o azyl nebo o doplňkovou ochranu, g) partnerství a spolupráci se třetími zeměmi pro řízení toků osob žádajících o azyl a nebo o doplňkovou či dočasnou ochranu.
3. V případě, kdy by se několik členských států dostalo do nouzové situace vyznačující se náhlým přívalem státních příslušníků ze třetích zemí, může Rada ministrů na návrh Komise přijmout evropská nařízení nebo rozhodnutí obsahující dočasná opatření ve prospěch jednoho nebo více zainteresovaných členských států. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.
2. Za tímto účelem stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon opatření v následujících oblastech: a) podmínky vstupu a pobytu a pravidla, podle nichž členské státy udělují dlouhodobá víza a vydávají povolení k pobytu, včetně těch, která jsou udělována za účelem slučování rodin; b) vymezení práv státních příslušníků třetích zemí, kteří oprávněně pobývají v některém členském státě, včetně podmínek upravujících svobodu pohybovat se a pobývat v ostatních členských státech; c) nedovolené přistěhovalectví a nedovolený pobyt včetně vykázání a vracení osob s neoprávněným pobytem, d) boj proti obchodování s lidmi, především s ženami a dětmi.
3. Unie může uzavřít readmisní dohody se třetími zeměmi pro navracení státních příslušníků třetích zemí s neoprávněným pobytem do země původu nebo do země, odkud přicházejí, v souladu s článkem III-227.
4. Evropský zákon nebo rámcový zákon může stanovit opatření pro povzbuzení a podporu činnosti členských států s cílem podpořit začleňování státních příslušníků třetích zemí, kteří mají na jejich území oprávněný pobyt; harmonizace právních a správních předpisů členských států je vyloučena.
5. Tento článek se nedotýká práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících z třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam pracovní místa v činnosti závislé nebo nezávislé.
2. K tomuto účelu stanoví zákon nebo rámcový zákon opatření, která mají mimo jiné zajistit: a) vzájemné uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí a jejich vykonání mezi členskými státy, b) přeshraniční doručování a oznamování soudních a mimosoudních písemností, c) slučitelnost pravidel vztahujících se na členské státy v případě střetu mezi právními předpisy a kompetenčních sporů, d) spolupráci při opatřování důkazů, e) vysokou míru dostupnosti soudních orgánů, f) řádný průběh občanskoprávního řízení v případě potřeby i tím, že usnadní slučitelnost pravidel občanskoprávního řízení používaných v členských státech, g) vyvíjení alternativních metod urovnávání sporů, h) podporu vzdělávání soudců a soudních zaměstnanců.
3. Odchylně od odstavce 2 stanoví opatření týkající se rodinného práva s mezinárodním prvkem evropský zákon nebo rámcový zákon Rady ministrů. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem. Rada ministrů může na návrh Komise přijmout evropské rozhodnutí určující ta hlediska rodinného práva s mezinárodním prvkem, která by mohla být předmětem aktů přijatých podle obvyklého normotvorného postupu. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.
2. Pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a soudní spolupráce v trestních věcech s mezinárodním prvkem může evropský rámcový zákon stanovit minimální pravidla týkající se: a) vzájemné přípustnostidůkazů mezi členskými státy, b) práv osob v trestním řízení, c) práva obětí trestné činnosti, d) všech dalších specifických hledisek trestního řízení, která Rada ministrů předběžně určila v evropském rozhodnutí. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Přijetí těchto minimálních pravidel nebrání členským státům zachovat nebo zavést vyšší stupeň ochrany pro práva osob v trestním řízení.
2. Evropský zákon určí uspořádání, fungování, oblast působení a úkoly Eurojustu. Tyto úkoly mohou zahrnovat: a) zahájení a koordinaci trestního stíhání vedeného příslušnými vnitrostátními orgány, především tam, kde jde o trestné činy dotýkající se finančních zájmů Unie, b) posílení soudní spolupráce, včetně urovnání kompetenčních sporů a těsné spolupráce s Evropskou soudní sítí. Evropský zákon rovněž stanoví způsoby, jakými budou Evropský parlament a vnitrostátní parlamenty členských států zapojeny do hodnocení činnosti Eurojustu. 3. V rámci pronásledování uvedeného v tomto ustanovení a aniž je dotčen článek III-175, vykonají příslušní vnitrostátní pracovníci úřední úkony v souvislosti se soudním řízením.
2. Evropská prokuratura je příslušná k tomu, aby vyhledala, pronásledovala a předala soudu, případně ve spojení s Europolem, pachatele a spolupachatele závažných trestných činnů, dotýkajících se několika členských států, jakož i trestných činů dotýkajících se finančních zájmů Unie, jak jsou určeny v evropském zákoně podle odstavce 1. Před příslušnými soudy členských států vykonává v souvislosti s těmito trestnými činy úlohu veřejného žalobce.
3. Evropský zákon uvedený v odstavci 1 stanoví statut Evropské prokuratury, podmínky pro výkon jejích funkcí, procesní pravidla platná pro její činnost, jakož i ta, kterými se řídí přípustnost důkazů, a pravidla uplatňovaná na soudní kontrolu procesních aktů, které přijme při výkonu svých funkcí.
2. K tomuto účelu může evropský zákon nebo rámcový zákon stanovit opatření týkající se: a) shromažďování, ukládání, zpracování, rozboru a výměny rozhodujících informací, b) podpory pro vzdělávání zaměstnanců, jakož i pro spolupráci týkající se výměny zaměstnanců, zařízení a výzkumu pro potřeby kriminalistiky, c) společné vyšetřovací technické postupy týkající se zjišťování závažných forem organizované trestné činnosti.
3. Evropský zákon nebo rámcový zákon Rady ministrů může stanovit opatření týkající se operativní spolupráce mezi orgány uvedenými v tomto článku. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.
2. Evropský zákon určí uspořádání, fungování, oblast působení a úkoly Europolu. Tyto úkoly
mohou zahrnovat: a) shromažďování, ukládání, zpracování, rozbor a výměnu informací předávaných zejména orgány členských států nebo třetích zemí či útvarů, b) koordinaci, pořádání a vedení vyšetřování a operativních akcí, prováděných společně s příslušnými orgány členských států nebo v rámci společných vyšetřovacích týmů, případně ve spolupráci s Eurojustem. Evropský zákon rovněž stanoví způsoby kontroly činností Europolu Evropským parlamentem, do které jsou zapojeny vnitrostátní parlamenty členských států.
3. Jakákoli operativní akce Europolu musí být vedena ve spojení a se souhlasem orgánů členského státu nebo členských států, jejichž území se týká. Používání donucovacích opatření spadá výlučně do působnosti příslušných vnitrostátních orgánů.
konzultaci s Evropským parlamentem.
2. Unie podněcuje spolupráci mezi členskými státy v oblastech uvedených v tomto článku a případně podporuje jejich činnost. Ve spojení s Komisí koordinují členské státy mezi sebou své politiky a programy v oblastech uvedených v odstavci 1. V úzkém spojení s členskými státy může Komise vyvinout jakékoli účelné podněty na podporu takové koordinace, zejména podněty ve snaze stanovit směry a ukazatele, uspořádat výměnu osvědčených postupů a připravit nezbytné podklady pro pravidelný dohled a hodnocení. Evropský parlament je plně informován.
3. Unie a členské státy napomáhají spolupráci s třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi v oblasti veřejného zdraví.
4. Evropský zákon nebo rámcový zákon přispívá k uskutečňování cílů uvedených v tomto článku přijímáním následujících opatření, aby bylo možno čelit společným otázkám bezpečnosti: a) opatření k zajištění vysokých standardů kvality a bezpečnosti pro lidské orgány a látky lidského původu, jakož i pro krev a krevní deriváty; tato opatření nebrání členským státům zachovávat nebo zavádět přísnější ochranná opatření, b) opatření ve veterinární a rostlinolékařské oblasti, která mají za svůj přímý cíl ochranu veřejného zdraví. Evropský zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem.
5. Evropský zákon nebo rámcový zákon může rovněž stanovit stimulační opatření, která mají za cíl ochranu a zlepšení lidského zdraví a boj proti nejzávažnějším přeshraničním chorobám s vyloučením harmonizace právních a správních předpisů členských států. Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem.
6. K cílům uvedeným v tomto článku může Rada ministrů na návrh Komise rovněž přijmout doporučení.
7. Při činnosti Unie v oblasti veřejného zdraví je plně zachována odpovědnost členských států za organizaci zdravotnictví a poskytování zdravotní péče. Opatření podle odstavce 4 písmena a) se nedotýkají vnitrostátních předpisů o dárcovství nebo lékařském využití orgánů a krve.
2. Členské státy projednávají ve spolupráci s Komisí svou činnost a podle potřeby ji koordinují. V úzkém spojení s členskými státy může Komise vyvinout jakékoli užitečné podněty na podporu takové koordinace, zejména podněty ve snaze stanovit směry a ukazatele, uspořádat výměnu osvědčených postupů a připravit nezbytné podklady pro pravidelný dohled a hodnocení. Evropský parlament je plně informován.
3. Unie přispívá k dosahování cílů uvedených v odstavci 1 prostřednictvím politik a činností, které provádí na základě ostatních ustanovení Ústavy. Evropský zákon nebo rámcový zákon může stanovit zvláštní opatření určená na podporu činností, které členské státy provádějí k dosažení cílů uvedených v odstavci 1, při vyloučení jakékoli harmonizace právních a správních předpisů členských států. Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem. Tento oddíl nevytváří podklad pro zavádění jakýchkoli opatření Unie, která by mohla vést k narušení hospodářské soutěže nebo která by obsahovala ustanovení pro daňovou oblast nebo práva a zájmy pracovníků v závislé činnosti.
2. Činnost Unie je zaměřena na povzbuzování spolupráce mezi členskými státy a v případě potřeby na podporu a doplňování jejich činnosti v následujících oblastech: a) zlepšování znalosti a šíření kultury a dějin evropských národů, b) zachování a ochrana kulturního dědictví evropského významu, c) nekomerční kulturní výměny, d) umělecké a literární tvorby, včetně tvorby v audiovizuální oblasti.
3. Unie a členské státy podporují spolupráci v oblasti kultury se třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy.
4. Ve své činnosti podle ostatních ustanovení Ústavy přihlíží Unie ke kulturním hlediskům, zejména s cílem zachovávat a podporovat rozmanitost svých kultur. 5. Ve snaze přispět k uskutečňování cílů uvedených v tomto článku: a) evropský zákon nebo rámcový zákon stanoví stimulační akce, s vyloučením jakékoli harmonizace právních a správních předpisů členských států. Tento zákon nebo rámcový zákon se přijímá po konzultaci s Výborem regionů, b) přijímá Rada ministrů na návrh Komise doporučení.
2. Činnost Unie je zaměřena na: a) rozvoj evropského rozměru ve vzdělávání, zvláště výukou a šířením jazyků členských států, b) podporu mobility studentů a učitelů, také prostřednictvím podpory akademického uznávání diplomů a započítáváním doby studia, c) podporu spolupráce mezi vzdělávacími institucemi, d) rozvoj výměny informací a zkušeností týkajících se otázek, které jsou společné vzdělávacím systémům členských států, e) podporu rozvoje výměn mládeže a pedagogických pracovníků a podporu účasti mladých lidí na demokratickém životě Evropy, f) podporu rozvoje dálkového vzdělávání, g) rozvoj evropského rozměru sportu na základě podpory spravedlivého soutěžení a spolupráce mezi sportovními organizacemi, jakož i ochranou fyzické a morální intergrity sportovců, zejména sportovců mladých.
3. Unie a členské státy podporují spolupráci v oblasti vzdělávání se třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy. 4. Ve snaze přispět k uskutečnění cílů uvedených v tomto článku: a) evropský zákon nebo rámcový zákon stanoví stimulační akce, s vyloučením jakékoli harmonizace právních a správních předpisů členských států. Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem, b) Rada ministrů na návrh Komise přijímá doporučení.
2. Činnost Unie je zaměřena na: a) usnadňování adaptace na změny v průmyslu, zejména odborným vzděláváním a rekvalifikací, b) zlepšování základního a dalšího odborného vzdělávání za účelem usnadnění profesního začlenění a opětného začlenění na trhu práce, c) usnadnění přístupu k odbornému vzdělávání, podporu mobility vyučujících a osob vyučovaných v rámci odborné výuky, obzvláště mladých lidí, d) podněcování spolupráce v oblasti odborného vzdělávání mezi institucemi odborného vzdělávání či výcviku a podniky, e) rozvíjení výměny informací a zkušeností týkajících se otázek, které jsou společné systémům odborného vzdělávání členských států.
3. Unie a členské státy podporují spolupráci se třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi v oblasti odborného vzdělávání.
4. Evropský zákon nebo rámcový zákon přispěje k uskutečňování cílů podle tohoto článku, s vyloučením jakékoli harmonizace právních a správních předpisů členských států. Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Výborem regionů a s Hospodářským a sociálním výborem.
2. Evropský zákon nebo rámcový zákon stanoví opatření nezbytná jako příspěvek k uskutečňování cílů podle odstavce 1, s vyloučením jakékoli harmonizace právních a správních předpisů členských států.
2. Unie může podpořit úsilí vynaložené členskými státy na zlepšení jejich správní kapacity pro uplatňování právního řádu Unie. Tato činnost může spočívat zejména v usnadnění výměny informací a úředníků, jakož i v podpoře vzdělávacích programů. Žádný členský stát není povinen této podpory využít. Evropský zákon stanoví nezbytná opatření k tomuto účelu, s vyloučením jakékoli harmonizace právních a správních předpisů členských států.
3. Tento článek se nedotýká povinnosti členských států uplatňovat právní řád Unie, ani práv a povinností Komise. Nedotýká se rovněž ostatních ustanovení Ústavy, která předpokládají správní spolupráci mezi členskými státy, jakož i mezi členskými státy a Unií.
2. Cla na zboží pocházející z členských států a z ostatních zemí a území jsou při dovozu do každé země nebo území zakázána v souladu s článkem III-38.
3.Země a území však mohou vybírat cla, která jsou nezbytná pro jejich rozvoj a industrializaci, anebo cla fiskální povahy, která tvoří příjem jejich rozpočtu. Cla uvedená v předchozím pododstavci nesmějí přesáhnout úroveň cel na dovoz zboží pocházejícího z členského státu, s nímž příslušná země nebo území udržuje zvláštní vztahy.
4. Odstavec 2 se nepoužije pro země a území, které z důvodu zvláštních mezinárodních závazků, jimiž jsou vázány, uplatňují nediskriminační celní sazebník. 5. Zavedení nebo změna celních sazeb na zboží dovážené do zemí nebo na území nesmí vést ani právně, ani fakticky k přímé nebo nepřímé diskriminaci mezi dovozy zboží z různých členských států.
2. Unie vymezuje a vede společné politiky a činnosti a usiluje o dosažení vysokého stupně spolupráce ve všech oblastech mezinárodních vztahů, ve snaze: a) chránit společné hodnoty, základní zájmy, bezpečnost, nezávislost a celistvost Unie, b) upevnit a podpořit demokracii, právní stát, lidská práva a mezinárodní právo, c) zachovat mír, předcházet konfliktům a posílit mezinárodní spolupráci v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů, d) podpořit udržitelný rozvoj v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí v rozvojových zemích s hlavním cílem vykořenění chudoby, e) povzbuzovat zapojení všech zemí do světové ekonomiky, včetně postupného odstraňování překážek mezinárodnímu obchodu, f) přispívat k vypracování mezinárodních opatření pro ochranu a zlepšení kvality životního prostředí a udržitelné hospodaření se světovými přírodními zdroji, aby se zajistil udržitelný rozvoj, g) pomáhat lidem, zemím a regionům čelícím přírodním pohromám nebo pohromám způsobeným člověkem, h) podporovat mezinárodní systém založený na vícestranné posílené spolupráci a na dobrém vedení a správě v celosvětovém měřítku.
3. Při vypracování a provádění akcí v jednotlivých oblastech své zahraniční činnosti Unie zachovává zásady a sleduje cíle vyjmenované v odstavcích 1 a 2, kterými se zabývá tato hlava, a to i u ostatních politik Unie z jejich zahraničního hlediska. Unie dbá na ucelenost mezi jednotlivými oblastmi své zahraniční činnosti a mezi těmito oblastmi a svými ostatními politikami. Rada ministrů a Komise, jimž je v tomto ohledu nápomocen ministr zahraničních věcí Unie, zajišťují tuto ucelenost a za tímto účelem spolupracují.
2. Ministr zahraničních věcí Unie v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Komise v ostatních oblastech zahraniční činnosti mohou Radě ministrů předkládat společné návrhy.
2. Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku v duchu loajality a vzájemné solidarity. Členské státy společně pracují na posílení a rozvoji své vzájemné politické solidarity. Zdrží se jakékoli činnosti, jež je v rozporu se zájmy Unie nebo která by mohla snížit účinnost jejího působení jako soudržné síly v mezinárodních vztazích. Na dodržování těchto zásad dbá Rada ministrů a ministr zahraničních věcí Unie.
3. Unie vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku: a) vymezováním obecných směrů, b) přijímáním evropských rozhodnutí o: i) akcích Unie, ii) postojích Unie, iii) provádění akcí a postojů, c) posilováním systematické spolupráce mezi členskými státy při vedení jejich politiky.
2. Rada ministrů přijme evropská rozhodnutí nezbytná pro vymezení a provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky na základě obecných zásad a strategických směrů vymezených Evropskou radou.
2. Ve věcech spadajících do společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unii zastupuje ministr zahraničních věcí Unie. Ten vede jménem Unie politický dialog a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.
3. Při plnění své funkce se ministr zahraničních věcí Unie opírá o evropský útvar pro zahraniční akce. Tento útvar působí ve spolupráci s diplomatickými útvary členských států1.
2. Tato evropská rozhodnutí zavazují členské státy při zaujímání postojů a při provádění jejich akcí.
3. Informace o každém vnitrostátním postoji nebo akci, které jsou zamýšleny podle evropského rozhodnutí uvedeného v odstavci 1, je poskytnuta s dostatečným předstihem, aby se v případě potřeby mohly konat předběžné konzultace v Radě ministrů. Povinnost předběžného informování se nevztahuje na předpisy, které představují pouhé převzetí evropských rozhodnutí.
4. V nevyhnutelných případech vyplývajících z vývoje situace a nebylo-li přijato nové evropské
rozhodnutí, mohou členské státy s ohledem na obecné cíle evropského rozhodnutí uvedeného v
odstavci 1 urychleně přijmout nezbytné předpisy. Členský stát přijímající tato ustanovení o nich
okamžitě uvědomí Radu.
5. Nastanou-li při použití evropského rozhodnutí podle tohoto článku velké obtíže, vyrozumí o nich členský stát Radu, která je projedná a hledá vhodné řešení. Taková řešení nesmějí být v rozporu s cíli akce ani nesmějí snižovat její účinnost.
2. V případech, které si vyžadují rychlé rozhodnutí, svolá ministr zahraničních věcí Unie buď z moci úřední, či na žádost některého členského státu mimořádné zasedání Rady ministrů do osmačtyřiceti hodin, anebo v případě naprosté nezbytnosti, ve lhůtě kratší.
2. Odchylně od odstavce 1 se Rada ministrů rozhoduje kvalifikovanou většinou: a) přijímá-li na základě evropského rozhodnutí Evropské rady, týkajícího se strategických zájmů a cílů Unie, podle článku III-194 odstavce 1, evropská rozhodnutí vztahující se na akce a postoje Unie, b) přijímá-li rozhodnutí o akci nebo postoji Unie na návrh, jenž jí předkládá ministr na základě zvláštní žádosti, kterou mu Evropská rada předala z vlastního podnětu nebo z podnětu tohoto ministra, c) přijímá-li jakékoli evropské rozhodnutí, jímž se provádí akce nebo postoj Unie, d) přijímá-li evropské rozhodnutí o jmenování zvláštního představitele v souladu s článkem III- 203. Pokud některý člen Rady ministrů prohlásí, že má v úmyslu vzhledem k životně důležitým vnitrostátním politickým důvodům, které přednese, postavit se proti přijetí některého evropského rozhodnutí, jež má být přijato kvalifikovanou většinou, nepřistoupí se k hlasování. Ministr zahraničních věcí Unie v těsné spolupráci s daným členským státem hledá přijatelné řešení pro tento stát. Pokud je nenajde, může Rada ministrů, která se usnáší kvalifikovanou většinou, požádat, aby byla tato otázka předložena Evropské radě s cílem přijetí jednomyslného rozhodnutí.
3. Evropská rada může jednomyslně rozhodnout, že Rada ministrů rozhoduje kvalifikovanou většinou v jiných případech, než jsou ty, které jsou uvedeny v odstavci 2.
4. Odstavce 2 a 3 se nepoužijí u rozhodnutí, která mají vliv na vojenské otázky nebo na oblast obrany.
2. Diplomatické mise členských států a delegace Unie mezi sebou spolupracují ve třetích zemích i při mezinárodních organizacích a přispívají k vyjádření a provedení společného přístupu.
2. Aniž je dotčen odstavec 1 a článek III-198 odstavec 3, členské státy zastoupené v mezinárodních organizacích nebo na mezinárodních konferencích, jichž se neúčastní všechny členské státy, informují tyto státy, jakož i ministra zahraničních věcí Unie, o všech otázkách společného zájmu. Členské státy, které jsou také členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, se navzájem konzultují a plně informují ostatní členské státy, jakož i ministra zahraničních věcí Unie. Členské státy, které jsou členy Rady bezpečnosti budou při výkonu svých funkcí hájit postoje a zájmy Unie, aniž jsou dotčeny povinnosti, které jim ukládají ustanovení Charty Organizace spojených národů. Vymezila-li Unie postoj k některému námětu, který je na pořadu jednání Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, požádají členské státy, které v ní zasedají, aby byl ministr zahraničních věcí Unie vyzván předložit postoj Unie.
2. Při přijímání evropských rozhodnutí týkajících se misí uvedených v předcházejícím odstavci rozhoduje Rada ministrů jednomyslně o vymezení jejich cílů a jejich rozsahu, jakož i o obecných způsobech jejich provádění. Ministr zahraničních věcí Unie pod vedením Rady ministrů a v těsném a neustálém spojení s výborem pro politiku a bezpečnost dbá na koordinaci civilních a vojenských hledisek těchto misí.
2. Rada ministrů je pravidelně informována členskými státy účastnícími se mise o jejím stavu. Tyto členské státy se na ni okamžitě obrátí v případě, kdy s sebou uskutečnění mise nese nové podstatné následky nebo vyžaduje změnu cíle, rozsahu či způsobu provedení, jež přijala Rada ministrů podle článku III-210. V takovém případě přijme Rada ministrů nezbytná evropská rozhodnutí.
ministrů za úkol: a) přispívat k určení cílů vojenských kapacit členských států a vyhodnotit dodržování závazků týkajících se kapacit přislíbených členskými státy, b) podporovat harmonizaci operativních potřeb a přijímání výkonných a slučitelných metod získávání vědomostí, c) navrhovat vícestranné projekty pro plnění cílů z hlediska vojenských kapacit a zajistit koordinaci programů vykonávaných členskými státy a řízení specifických programů spolupráce, d) podporovat výzkum v oblasti obranných technologií, koordinovat a plánovat společnou výzkumnou činnost a studie technických řešení odpovídajících budoucím operativním potřebám, e) přispívat k určování a případně i k provádění všech účelných opatření pro posílení průmyslové a technologické základny v oblasti obrany a zlepšování účinnosti vojenských výdajů.
2. Agentura je otevřena všem členským státům, které si přejí podílet se na její činnosti. Rada ministrů kvalifikovanou většinou přijme evropské rozhodnutí vymezující statut, sídlo a způsob fungování Agentury. Toto rozhodnutí přihlíží ke stupni skutečného podílu na činnostech Agentury. Uvnitř Agentury budou vytvořeny specifické skupiny sdružující státy, jež vedou společné projekty. Agentura plní své poslání ve spojení s Komisí do té míry, do jaké je to třeba.
2. Pokud si některý členský stát přeje podílet se na této spolupráci v pozdějším stadiu a připojit se k povinnostem, které ukládá, uvědomí o svém úmyslu Evropskou radu. Rada ministrů na žádost tohoto členského státu věc projedná. Na hlasování se budou podílet pouze ti členové Rady ministrů zastupující členské státy, které se účastní strukturované spolupráce.
3. Přijímá-li Rada ministrů evropská rozhodnutí vztahující se k předmětu strukturované spolupráce, podílejí se na jednáních a na přijímání těchto rozhodnutí pouze členové Rady ministrů zastupující členské státy účastnící se strukturované spolupráce. Jednání se účastní ministr zahraničních věcí Unie. Zástupci ostatních členských států jsou náležitě a pravidelně ministrem zahraničních věcí Unie informováni o rozvoji strukturované spolupráce.
4. Rada ministrů může členským státům účastnícím se této spolupráce svěřit v rámci Unie uskutečnění mise podle článku III-210.
5. Aniž je bráněno použití předcházejících odstavců, vhodná ustanovení vztahující se na posílenou spolupráci se použijí i na strukturovanou spolupráci upravenou tímto článkem.
2. Členský stát účastnící se této spolupráce, který je na svém území napaden ozbrojenou silou, uvědomí o situaci ostatní účastnické státy a může je požádat o pomoc a podporu. Účastnické členské státy zasedají na úrovni ministrů, nápomocen jim je jejich zástupce ve výboru pro politiku a bezpečnost a ve výboru pro vojenské záležitosti.
3. O ozbrojeném napadení jakož i o následně přijatých opatřeních je okamžitě informována Rada bezpečnosti Organizace spojených národů.
4. Tento článek se pro zainteresované státy nedotýká práv a povinností vyplývajících ze Severoatlantické smlouvy.
2. Operativní náklady způsobené prováděním těchto ustanovení jdou rovněž k tíži rozpočtu Unie, s výjimkou výdajů spojených s operacemi, které mají vliv na vojenské otázky, na oblast obrany nebo v případech, kdy Rada ministrů rozhodne jinak. Když není výdaj připočten k tíži rozpočtu Unie, jde k tíži členských států podle klíče vycházejícího z hrubého domácího produktu, nerozhodne-li Rada ministrů jinak. Pokud jde o výdaje spojené s operacemi, jež mají vliv na vojenské otázky nebo na oblast obrany, členské státy, jejichž zástupci v Radě ministrů učinili formální prohlášení podle článku III-201 odstavce 1 druhého pododstavce 2, nejsou nuceny přispět na jejich financování.
3. Rada ministrů přijme evropské rozhodnutí stanovící zvláštní postupy pro zajištění rychlého přístupu k rozpočtovým prostředkům Unie, které jsou určeny k urychlenému financování iniciativ v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a zejména k přípravným činnostem pro mise podle článku I-40 odstavce 1. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem. Přípravné činnosti pro mise uvedené v článku I-40 odstavci 1, které nejdou k tíži rozpočtu Unie, jsou financovány ze spouštěcího fondu, tvořeného příspěvky členských států. Na návrh ministra zahraničních věcíUnie přijme Rada ministrů kvalifikovanou většinou evropská rozhodnutí stanovící: a) způsob zřízení a financování spouštěcího fondu, především finanční částky přidělené fondu, jakož i způsoby jejich splácení, b) způsob řízení spouštěcího fondu, c) způsoby finanční kontroly. Zamýšlí-li Rada ministrů uskutečnit misi podle článku I-40 odstavce 1, která nemůže jít k tíži rozpočtu Unie, oprávní Rada ministrů ministra zahraničních věcí Unie, aby použil tento fond. Ministr zahraničních věcí Unie předloží Radě ministrů zprávu o výkonu tohoto pověření.
2. Opatření nezbytná pro provádění společné obchodní politiky stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon.
3. Pokud mají být sjednány a uzavřeny dohody s jedním nebo s několika státy nebo mezinárodními organizacemi, použijí se příslušná ustanovení článku III-227. Komise předloží svá doporučení Radě ministrů, která ji oprávní zahájit nezbytná jednání. Radě ministrů a Komisi přísluší dbát na to, aby sjednané dohody byly slučitelné s vnitřními politikami a pravidly Unie. Jednání vede Komise, která je konzultuje se zvláštním výborem, jenž byl vybrán Radou ministrů, aby byl Komisi při tomto úkolu nápomocen, a která jedná v rámci pokynů, jež jí může předávat Rada ministrů. O pokroku ve vyjednávání Komise pravidelně předává zprávu zvláštnímu výboru jakož i Evropskému parlamentu.
4. Pro vyjednávání a uzavření dohody v oblasti obchodování se službami, které si vyžadují přejezdy pracovníků a mají vliv na obchodní hlediska intelektuálního vlastnictví, se Rada ministrů usnáší jednomyslně, zahrnuje-li tato dohoda ustanovení, pro něž je při přijímání vnitřních pravidel požadována jednomyslnost. Rada ministrů se rovněž usnáší jednomyslně v případě vyjednávání a uzavírání dohod v oblasti kulturních a audiovizuálních služeb, pokud by hrozilo, že se tyto dohody dotknou kulturní a jazykové rozmanitosti Unie. Vyjednávání a uzavírání mezinárodních dohod v oblasti dopravy nadále podléhá ustanovením oddílu 7 kapitoly III hlavy III a článku III-227.
5. Výkon působnosti přidělené tímto článkem v oblasti obchodní politiky se nedotýká určení působnosti mezi Unií a členskými státy a nevede k harmonizaci právních nebo správních předpisů členských států, jestliže Ústava takovouto harmonizaci vylučuje.
2. Unie a členské státy dodržují závazky a přihlížejí k cílům, jež schválily v rámci Organizace spojených národů a dalších příslušných mezinárodních organizací.
2. Unie může se třetími zeměmi a příslušnými mezinárodními organizacemi uzavřít jakoukoli účelnou dohodu pro uskutečnění cílů uvedených v článku III-193. Tyto dohody jsou sjednávány a uzavírány v souladu s článkem III-227. První pododstavec nepředjímá působnost členských států pro vyjednávání v mezinárodních institucích a uzavírání mezinárodních dohod.
3.Podle podmínek uvedených v jejím statutu, přispívá k provádění opatření podle odstavce 1 Evropská investiční banka.
2. Komise může přijmout jakýkoli účelný podnět pro podporu koordinace podle odstavce 1.
3. V rámci své konkrétní působnosti spolupracují členské státy s třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi.
2. Opatření nezbytná pro provádění odstavce 1 stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon.
3. V rámci své vlastní působnosti Unie a členské státy spolupracují s třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi. Způsoby spolupráce Unie mohou být předmětem dohod, které jsou mezi Unií a zainteresovanými třetími zeměmi vyjednány a uzavřeny v souladu s článkem III-227. Pokud jde o dohody o přidružení uvedené v článku III-226 odstavci 2, jakož i o dohody s kandidátskými státy na přistoupení k Unii, rozhoduje Rada ministrů jednomyslně. První pododstavec nepředjímá působnost členských států vyjednávat v mezinárodních institucích a uzavírat mezinárodní dohody.
2. Činnost v oblasti humanitární pomoci je vedena v souladu se zásadami mezinárodního humanitárního práva, zejména se zásadami nestrannosti a nepřípustnosti diskriminace.
3. Opatření vymezující rámec, v němž se provádí činnost v oblasti humanitární pomoci Unie, jsou stanovena evropským zákonem nebo rámcovým zákonem.
4. Unie může se třetími zeměmi a s příslušnými mezinárodními organizacemi uzavřít jakoukoli účelnou dohodu pro uskutečnění cílů uvedených v článku III-193. Tyto dohody jsou vyjednány a uzavřeny v souladu s článkem III-227. První pododstavec nepředjímá působnost členských států pro vyjednávání v mezinárodních institucích a uzavírání mezinárodních dohod.
5. Ve snaze stanovit rámec pro společný příspěvek mladých Evropanů k humanitární činnosti Unie se zakládá Evropský dobrovolnický sbor humanitární pomoci. Jeho statut a jeho fungování stanoví evropský zákon.
6. Komise může přijmout jakoukoli účelnou iniciativu pro podporu koordinace činnosti Unie a členských států, aby se tak v oblasti humanitární pomoci posílila účinnost a zajistila vzájemná doplňkovost mechanismů Unie a vnitrostátních mechanismů.
7. Unie dbá na to, aby humanitární činnost byla koordinovaná a aby uceleně zapadala do činnosti mezinárodních organizací a institucí, především těch, které jsou součástí systému Organizace spojených národů.
2. V oblastech uvedených v odstavci 1 může Rada ministrů podle stejného postupu přijmout omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, skupinám osob nebo nestátním seskupením.
2. Orgány Unie a členské státy jsou vázány dohodami uzavřenými Unií.
2. Rada ministrů dává oprávnění k zahájení vyjednávání, vydává pokyny pro vyjednávání a uzavírá dohody.
3. Komise nebo ministr zahraničních věcí Unie, týká-li se dohoda výlučně nebo hlavně společné zahraniční a bezpečnostní politiky, předloží Radě ministrů doporučení a Rada ministrů přijme evropské rozhodnutí opravňující k zahájení vyjednávání.
4. V rámci evropského rozhodnutí opravňujícího k vyjednávání vybere Rada ministrů, v závislosti na obsahu budoucí dohody, vyjednavače nebo vedoucího vyjednavačského týmu Unie.
5. Rada ministrů může vyjednavači Unie předávat pokyny a může vybrat zvláštní výbor, který musí být konzultován v průběhu vyjednávání.
6. Na návrh vyjednavače přijme Rada ministrů evropské rozhodnutí opravňující k podpisu dohody a případně k jejímu prozatímnímu používání.
7. Na doporučení vyjednavače přijme Rada ministrů evropské rozhodnutí obsahující uzavření dohody. Pouze tehdy, týká-li se dohoda výlučně společné zahraniční a bezpečnostní politiky, přijme Rada ministrů rozhodnutí podle prvního pododstavce teprve po konzultaci s Evropským parlamentem. Evropský parlament zaujme stanovisko ve lhůtě, kterou může Rada ministrů stanovit podle naléhavosti věci . Pokud v této lhůtě Evropský parlament stanovisko nezaujme, může rozhodnout Rada ministrů Souhlas Evropského parlamentu je požadován pro: a) dohody o přidružení, b) přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, c) dohody vytvářející zvláštní institucionální rámec a upravující postupy pro spolupráci, d) dohody mající citelný dopad na rozpočet Unie, e) dohody v oblastech, na něž se používá normotvorný postup. V naléhavých případech se může Evropský parlament a Rada ministrů dohodnout na lhůtě pro vydání souhlasu.
8. Odchylně od ustanovení odstavců 6, 7 a 10 může Rada ministrů při uzavírání dohody zmocnit vyjednavače, aby jménem Unie schválil změny, předpokládá-li dohoda, že tyto změny musí být přijaty zjednodušeným postupem nebo nějakou instancí založenou onou dohodou; toto zmocnění může Rada ministrů doplnit o některé zvláštní podmínky.
9. Rada ministrů se v průběhu celého postupu usnáší kvalifikovanou většinou. Jednomyslně rozhoduje tehdy, týká-li se dohoda oblasti, kde je pro přijetí aktu Unie požadována jednomyslnost, jakož i v případě dohod o přidružení a o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Rada ministrů na návrh ministra zahraničních věcí Unie nebo Komise přijme evropské rozhodnutí o pozastavení používání dohody a stanoví postoje, které má zaujmout instance onou dohodou založená, je-li posláním této instance přijímat akty s právními účinky, s výjimkou aktů, které doplňují nebo pozměňují institucionální rámec dohody.
11. Evropský parlament je okamžitě a plně informován ve všech etapách tohoto postupu.
12. Členský stát, Evropský parlament, Rada ministrů nebo Komise mohou obdržet stanovisko Soudního dvora o slučitelnosti zamýšlené dohody s ustanoveními Ústavy. V případě záporného stanoviska Soudního dvora nemůže zamýšlená dohoda vstoupit v platnost, pokud nedojde ke změně dohody nebo k revizi Ústavy postupem podle článku IV-6.
2. Neexistuje-li systém směnného kurzu vůči jedné nebo několika jiným měnám než těm, které mají uvnitř Unie status zákonného platidla podle odstavce 1, může Rada ministrů, která jedná buď na doporučení Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou, nebo na doporučení Evropské centrální banky, vypracovat obecné směry kurzové politiky vůči těmto měnám. Tyto obecné směry se nedotýkají hlavního cíle Evropského systému centrálních bank, a totiž zachování cenové stability.
3. Odchylně od článku III-227 na doporučení Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou, rozhodne Rada ministrů v případě, kdy dohody o otázkách týkajících se měnového nebo kurzového režimu musí být předmětem vyjednávání mezi Unií a jedním nebo několika státy či mezinárodními organizacemi, o úpravách týkajících se vyjednávání a uzavírání těchto dohod. Tyto úpravy musí zajistit, že Unie vyjádří jednotný postoj. Do vyjednávání je plně zapojena Komise.
4. Aniž je dotčena působnost a dohody Unie v oblasti hospodářské a měnové unie, mohou členské státy vyjednávat na mezinárodním poli a uzavírat mezinárodní dohody.
2. Kromě toho zajišťuje vhodné spojení s dalšími mezinárodními organizacemi.
3. Prováděním tohoto článku jsou pověřeni ministr zahraničních věcí Unie a Komise.
2. Delegace Unie pracují pod vedením ministra zahraničních věcí Unie a v těsné spolupráci
s diplomatickými misemi členských států.
2. Pokud je některý členský stát vystaven teroristickému útoku nebo přírodní či člověkem způsobené pohromě, ostatní členské státy mu na žádost jeho politických orgánů poskytnou pomoc. K tomu účelu se členské státy v Radě ministrů koordinují.
3.V rámci tohoto článku je Radě ministrů nápomocen výbor pro politiku a bezpečnost s podporou složek ustavených v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky a výbor uvedený v článku III-162, které jí případně předloží společná stanoviska.
4. Pro zajištění účinnosti jednání Unie bude Evropská rada pravidelně vyhodnocovat hrozby, kterým je Unie vystavena.
2. Evropský zákon přijatý Evropským parlamentem stanoví statut a všeobecné podmínky výkonu funkcí jeho členů. Evropský parlament jedná z vlastního podnětu po vydání stanoviska Komise a po obdržení souhlasu Rady ministrů. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně o všech pravidlech nebo podmínkách vztahujících se k daňovému režimu jeho členů nebo bývalých členů.
3. V průběhu volebního období 2004-2009 je složení evropského parlamentu takové, jak uvádí Protokol o zastoupení občanů v Evropském parlamentu.
Způsob výkonu práva na vyšetřování stanoví evropský zákon přijatý Evropským parlamentem. Evropský parlament se usnáší z vlastního podnětu po obdržení souhlasu Rady ministrů a Komise.
z vlastního podnětu či na základě stížností, které mu byly předloženy přímo, nebo prostřednictvím člena Evropského parlamentu, kromě případů, kdy tvrzené skutečnosti jsou nebo byly předmětem soudního řízení. Jestliže evropský ochránce práv zjistí nesprávný úřední postup, postoupí věc dotyčnému orgánu, instituci nebo agentuře, které mají tři měsíce na to, aby mu sdělily své stanovisko. Evropský ochránce práv poté předá Evropskému parlamentu a danému orgánu, subjektu nebo agentuře zprávu. Osoba, která podala stížnost, je informována o výsledku tohoto šetření. O výsledcích svých šetření předkládá evropský ochránce práv každoročně zprávu Evropskému parlamentu.
2. Evropský ochránce práv je jmenován po každých volbách do Evropského parlamentu na dobu jednoho volebního období. Do funkce může být jmenován opakovaně. Pokud již nesplňuje podmínky nezbytné pro výkon své funkce nebo pokud se dopustil závažného provinění, může být evropský ochránce práv Soudním dvorem na návrh Evropského parlamentu zbaven úřadu.
3. Evropský ochránce práv vykonává svou funkci naprosto nezávisle. Při plnění svých povinností nevyžaduje ani nepřijímá pokyny od žádného subjektu. Během funkčního období nesmí vykonávat žádnou jinou výdělečnou nebo nevýdělečnou pracovní činnost.
4. Statut a obecné podmínky výkonu funkce evropského ochránce práv stanoví evropský zákon přijatý Evropským parlamentem. Evropský parlament se usnáší z vlastního podnětu po vydání stanoviska Komise a po obdržení souhlasu Rady ministrů.
2. Evropská rada a Rada ministrů mohou vystoupit před Evropským parlamentem za podmínek, které jsou stanoveny v jednacím řádu Evropské rady a v jednacím řádu Rady ministrů.
2. Předseda Evropského parlamentu může být vyzván, aby vystoupil před Evropskou radou.
3. Evropská rada přijme prostou většinou svůj jednací řád. Evropské radě je nápomocen generální sekretariát Rady ministrů.
2. Evropská rada přijme jednomyslně evropské rozhodnutí stanovící pravidla pro střídavé předsednictví složení Rady ministrů.
2. Má-li Rada ministrů rozhodovat prostou většinou hlasů, usnáší se většinou hlasů svých členů.
3. Zdržení se hlasování přítomných nebo zastoupených členů není překážkou přijetí usnesení Rady ministrů vyžadujících jednomyslnost.
2.Radě ministrů je nápomocen generální sekretariát pod vedením generálního tajemníka jmenovaného Radou ministrů. O organizaci generálního sekretariátu rozhodne Rada ministrů prostou většinou.
3. Rada ministrů rozhoduje prostou většinou v procedurálních otázkách, jakož i při přijímání svého jednacího řádu.
2. Evropský komisař nebo komisař je v případě odstoupení, odvolání nebo smrti nahrazen evropským komisařem nebo komisařem, kterého jmenuje předseda Komise v souladu s články I-25 a I-26.
3. Předseda je v případě odstoupení, odvolání nebo smrti nahrazen pro zbývající část funkčního období v souladu s článkem I-26 odstavcem 1.
4. V případě odstoupení všech evropských komisařů a komisařů zůstávají výše jmenovaní ve funkci, dokud nejsou nahrazeni pro zbývající část funkčního období, v souladu s články I-25 a I-26.
2.Soud vyšší instance je příslušný rozhodovat o žalobách proti rozhodnutí specializovaných soudů zřízených na základě článku III-264. Rozhodnutí vydaná Soudem vyšší instance podle tohoto odstavce mohou být výjimečně, v případě závažného nebezpečí narušení jednoty nebo ucelenosti právního řádu Unie, přezkoumána Evropským soudním dvorem, za podmínek a v mezích stanovených ve statutu.
3. Soud vyšší instance je příslušný rozhodovat o předběžných otázkách předložených podle článku III-274 ve specifických záležitostech určených ve statutu Soudního dvora. Usoudí-li Soud vyšší instance, že si věc žádá zásadní rozhodnutí, jež by mohlo narušit jednotu nebo ucelenost právního řádu Unie, může věc vrátit k rozhodnutí Evropskému soudnímu dvoru. Rozhodnutí o předběžných otázkách vydaná Soudem vyšší instance podle tohoto odstavce mohou být výjimečně, v případě závažného nebezpečí narušení jednoty nebo ucelenosti právního řádu Unie, přezkoumána Evropským soudním dvorem za podmínek a v mezích stanovených ve statutu.
2. Evropský zákon, kterým se zřizuje specializovaný soud, stanoví pravidla vztahující se na složení tohoto soudu a upřesní rozsah působnosti, která je mu svěřena.
3. K Soudu vyšší instance lze proti rozhodnutí specializovaných soudů podat dovolání omezené na otázky práva, nebo uvádí-li se to v evropském zákoně zakládajícím specializovaný soud, odvolání týkající se rovněž skutkové podstaty.
4. Členové specializovaných soudů jsou vybíráni z osobností, které poskytují veškeré záruky nezávislosti a jsou způsobilé k výkonu soudních funkcí. Jsou jmenováni Radou ministrů, která rozhoduje jednomyslně.
5. Specializované soudy přijmou po dohodě se Soudním dvorem svůj jednací řád. Tento řád podléhá souhlasu Rady ministrů.
6. Nestanoví-li evropský zákon zakládající specializovaný soud jinak, ustanovení Ústavy týkající se Soudního dvora a ustanovení statutu Soudního dvora se použijí i na specializované soudy.
2. Pokud Komise usoudí, že dotyčný členský stát nepřijal opatření, která obsahují výrok Soudního dvora, může se obrátit na Soudní dvůr poté, kdy tomuto státu poskytla možnost předložit své připomínky. Uvede výši částky jednorázové pokuty nebo penále, které má zainteresovaný stát zaplatit a jež pokládá za přiměřené okolnostem. Pokud Soudní dvůr uzná, že se dotyčný členský stát nepodřídil jeho výroku, může mu uložit zaplacení jednorázové pokuty nebo penále. Tento postup se nedotýká článku III-266.
3. Podá-li Komise k Evropskému soudnímu dvoru žalobu podle článku III-265, protože usoudila, že daný stát nedostál své povinnosti sdělit opatření pro transponování evropského rámcového zákona, může, pokládá-li to za vhodné, požádat Soudní dvůr, aby mu v případě, že zjistil nějaký nedostatek, uložil v rámci téže žaloby zaplacení jednorázové pokuty nebo penále. Pokud Soudní dvůr posoudí žádost Komise jako oprávněnou, nabude dotyčná platba účinku ve lhůtě, kterou Soudní dvůr uloží ve svém výroku.
2. Za tím účelem má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o žalobách týkajících se nepříslušnosti soudu, porušení zásadních forem, porušení Ústavy a jakéhokoli dalšího právního pravidla týkajícího se použití Ústavy nebo zneužití pravomoci a podaných některým členským státem, Evropským parlamentem, Radou ministrů nebo Komisí.
3. Soudní dvůr má za stejných podmínek pravomoc rozhodovat o žalobách podaných Účetním dvorem, Evropskou centrální bankou a Výborem regionů a směřujících k ochraně jejich výsadních práv.
4. Každá fyzická nebo právnická osoba může za stejných podmínek podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny, nebo které se jí přímo a jednotlivě dotýkají, jakož i proti správním aktům, které se jí přímo týkají a neobsahují výkonná opatření.
5. Akty zakládající instituce a agentury Unie mohou uvádět podmínky a zvláštní způsoby týkající se žalob podávaných fyzickými nebo právnickými osobami proti aktům vydaným těmii proti správním aktům, které se jí přímo týkají a neobsahují výkonná opatření.
5. Akty zakládající instituce a agentury Unie mohou uvádět podmínky a zvláštní způsoby týkající se žalob podávaných fyzickými nebo právnickými osobami proti aktům o něm dověděl.
2. Účetní dvůr přezkoumává legalitu a řádnost příjmů a výdajů a přesvědčuje se o řádnosti finančního řízení. Podává přitom zprávy zejména o jakýchkoli nesrovnalostech. Kontrola příjmů se provádí porovnáním splatných pohledávek a došlých úhrad ve prospěch Unie. Kontrola výdajů se provádí porovnáním přijatých závazků a poskytnutých úhrad. Kontroly mohou být prováděny před účetní závěrkou příslušného rozpočtového roku.
3. Kontrola se provádí na základě účetních dokladů a podle potřeby i na místě v ostatních orgánech Unie, v prostorách jakéhokoli subjektu, který spravuje příjmy a výdaje jménem Unie, včetně prostor fyzických a právnických osob, které přijímají platby z rozpočtu, a v členských státech. V členských státech se kontrola provádí v součinnosti s vnitrostátními orgány kontroly účetnictví, a nemají-li tyto orgány potřebné pravomoci, v součinnosti s příslušnými vnitrostátními místy. Účetní dvůr a vnitrostátní orgány kontroly účetnictví členských států spolupracují se vzájemnou důvěrou a zachovávají vzájemnou nezávislost. Tyto orgány nebo místa sdělí Účetnímu dvoru, zda se zamýšlejí podílet na kontrole . Všechny doklady nebo všechny informace nezbytné pro splnění poslání Účetního dvora mu na jeho žádost sdělí ostatní orgány, subjekty obhospodařující příjmy nebo výdaje jménem Unie, fyzické nebo právnické osoby, které získaly prostředky vyplácené z rozpočtu a vnitrostátní kontrolní orgány, nebo, pokud nemají dostatečnou odbornou způsobilost, příslušné vnitrostátní místa. Právo Účetního dvora na přístup k informacím Evropské investiční banky, týkajícím se její činnosti při správě příjmů a výdajů Společenství, bude upraveno dohodou mezi Účetním dvorem, bankou a Komisí. Účetní dvůr má právo na přístup k informacím, které jsou nutné pro přezkoumání příjmů a výdajů Společenství spravovaných bankou, i tehdy, pokud k takové dohodě nedojde.
4. Účetní dvůr vypracuje po skončení každého rozpočtového roku výroční zprávu. Tato zpráva se předkládá ostatním orgánům Unie a zveřejňuje se v Úředním věstníku Evropské unie spolu s odpověďmi orgánů na připomínky Účetního dvora. Účetní dvůr může dále kdykoli předkládat své připomínky k jednotlivým otázkám, zejména ve formě zvláštních zpráv, a na žádost některého orgánu Unie zaujímat stanoviska. Výroční zprávy, zvláštní zprávy a stanoviska přijímá Účetní dvůr většinou hlasů všech svých členů. Může nicméně vytvořit ze svého středu senáty pro přijímání určitých kategorií zpráv nebo stanovisek za podmínek stanovených v jeho jednacím řádu. Je nápomocen Evropskému parlamentu a Radě ministrů při výkonu jejich pravomocí při kontrole plnění rozpočtu. Účetní dvůr přijme svůj jednací řád. Tento jednací řád podléhá souhlasu Rady ministrů.
2. Členové Účetního dvora jsou jmenováni na šest let. Mohou být jmenováni opakovaně. Rada ministrů přijme evropské rozhodnutí, jímž se stanoví seznam členů podle návrhů předložených každým členským státem. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem. Členové Účetního dvora ze svého středu zvolí na dobu tří let předsedu. Ten může být zvolen opakovaně.
3. Členové Účetního dvora vykonávají svou funkci zcela nezávisle v obecném zájmu Unie. Při plnění svých ukolů nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády ani jiného subjektu. Zdrží se jakéhokoli jednání neslučitelného s povahou své funkce.
4. Během funkčního období nesmějí členové Účetního dvora vykonávat žádnou jinou výdělečnou nebo nevýdělečnou profesionální činnost. Při svém nástupu do funkce se slavnostně zavazují respektovat během výkonu své funkce i po jeho ukončení povinnosti vyplývající z jejich postavení, zejména povinnost čestného a zdrženlivého jednání při přijímání některých funkcí nebo některých výhod po uplynutí funkčního období.
5. Mimo případy pravidelných obměn a smrti končí výkon funkce členů Účetního dvora odstoupením nebo odvoláním vyhlášeným Soudním dvorem podle odstavce 6. Dotyčný člen je nahrazen pro zbývající část funkčního období. Mimo případy odvolání zastávají členové Účetního dvora svou funkci až do okamžiku svého nahrazení.
6. Člen Účetního dvora může být odvolán ze své funkce a zbaven nároku na důchod nebo jej nahrazující požitky jen v případě, že Soudní dvůr na žádost Účetního dvora shledá, že přestal splňovat podmínky nezbytné k výkonu jeho funkce nebo neplní povinnosti vyplývající z jeho funkce. Článek III-293 Výbor regionů volí z řad svých členů předsedu a předsednictvo na dobu dva a půl roku. Přijme svůj jednací řád. Výbor svolává jeho předseda na žádost Evropského parlamentu, Rady ministrů nebo Komise. Může se také sejít z vlastního podnětu.
Svolává jej jeho předseda na žádost Evropského parlamentu, Rady ministrů nebo Komise. Může se také sejít z vlastního podnětu.
2. Dokud Rada ministrů nerozhodla, může Komise svůj návrh změnit kdykoli během doby, kdy probíhají postupy vedoucí k přijetí aktu Unie.
2. Komise předloží návrh Evropskému parlamentu a Radě ministrů.
První čtení
3. Evropský parlament zaujme postoj v prvním čtení a předá jej Radě ministrů.
4. Pokud Rada ministrů souhlasí s postojem Evropského parlamentu, navrhovaný akt je přijat. 5. Pokud Rada ministrů nesouhlasí s postojem Evropského parlamentu, zaujme svůj postoj v prvním čtení a předá jej Evropskému parlamentu.
6. Rada ministrů plně informuje Evropský parlament o důvodech, které ji vedly k zaujetí postoje v prvním čtení. Komise plně informuje Evropský parlament o svém postoji.
Druhé čtení
7. Pokud do tří měsíců od předání postoje Evropský parlament: a) souhlasí s postojem Rady ministrů v prvním čtení, nebo pokud se nevyjádřil, považuje se navrhovaný akt za schválený,
b) odmítne postoj Rady ministrů v prvním čtení většinou svých členů, považuje se navrhovaný akt za nepřijatý, c) předloží pozměňovací návrhy k postoji Rady ministrů v prvním čtení většinou svých členů, je takto pozměněný text předán Radě ministrů a Komisi, která vydá k těmto pozměňovacím návrhům stanovisko.
8. Pokud do tří měsíců od obdržení pozměňovacích návrhů Evropského parlamentu Rada ministrů, která se usnáší kvalifikovanou většinou: a) souhlasí se všemi pozměňovacími návrhy, je daný akt považován za přijatý, b) nesouhlasí se všemi pozměňovacími návrhy, předseda Rady ministrů po dohodě s předsedou Evropského parlamentu svolá do lhůty šesti měsíců dohodovací výbor.
9. O pozměňovacích návrzích, k nimž Komise vydala záporné stanovisko, Rada ministrů rozhoduje jednomyslně.
Dohodovací postup
10. Dohodovací výbor, který se skládá z členů Rady ministrů nebo z jejich zástupců a ze stejného počtu členů zastupujících Evropský parlament, má za úkol dosáhnout přijetí dohody o společném návrhu kvalifikovanou většinou členů Rady ministrů nebo jejich zástupců a většinou členů zastupujících Evropský parlament ve lhůtě šesti týdnů od jeho svolání, na základě postojů Parlamentu a Rady ministrů v druhém čtení.
11. Komise se účastní jednání dohodovacího výboru a vyvíjí veškerou činnost potřebnou ke sblížení postojů Evropského parlamentu a Rady ministrů.
12. Pokud do šesti týdnů po svém svolání neschválí dohodovací výbor společný návrh, je navrhovaný akt považován za neplatný.
Třetí čtení
13. Pokud dohodovací výbor v této lhůtě schválí společný návrh, mají Evropský parlament, který se usnáší nadpoloviční většinou odevzdaných hlasů, a Rada ministrů, která se usnáší kvalifikovanou většinou, ode dne tohoto schválení šest týdnů na to, aby přijaly navrhovaný akt v souladu se společným návrhem. Není-li takto schválen, považuje se navrhovaný akt za nepřijatý.
14. Lhůty tří měsíců a šesti týdnů uvedené v tomto článku se prodlužují z podnětu Evropského parlamentu nebo Rady ministrů, první nejvýše o jeden měsíc a druhá nejvýše o dva týdny.
Zvláštní ustanovení
15. Podléhá-li zákon nebo rámcový zákon v případech zvlášť uvedených v Ústavě obvyklému normotvornému postupu z podnětu skupiny členských států, nepoužije se na doporučení Evropské centrální banky, na žádost Soudního dvora nebo Evropské investiční bankyodstavec 2, odstavec 6 druhá věta a odstavec 9. Evropský parlament a Rada ministrů předávají Komisi návrh aktu, jakož i jejich postoje v prvním a druhém čtení. Evropský parlament nebo Rada ministrů mohou kdykoli během tohoto postupu požádat o stanovisko Komisi. Komise může rovněž vydat stanovisko z vlastního podnětu. Pokud to pokládá za nezbytné, může se podílet na činnosti dohodovacího výboru tak, jak je uvedeno v odstavci 11.
2. Aniž je dotčen článek III-332, stanoví evropský zákon za tímto účelem zvláštní ustanovení.
2. Evropský parlament a Rada ministrů zajišťují veřejnou dostupnost dokumentů vztahujících se k normotvornému postupu.
2. Rada ministrů přijímá evropská nařízení a rozhodnutí stanovící náhrady členů Hospodářského a sociálního výboru.
2. Finanční rámec stanoví výši ročních horních hranic položek závazků podle kategorie výdajů a ročních horních hranic položek plateb. Kategorie výdajů, kterých je omezený počet, odpovídají hlavním oblastem činnosti Unie.
3. Finanční rámec uvádí jakákoli další ustanovení, která jsou účelná pro hladký průběh každoročního jednání o rozpočtu.
4. Nebyl-li do uplynutí předcházejícího víceletého finančního rámce přijat evropský zákon stanovící nový finanční rámec, jsou horní hranice a další ustanovení odpovídající poslednímu roku předcházejícího rámce prodlouženy až do přijetí tohoto zákona.
5. Evropský parlament, Rada ministrů a Komise přijímají kdykoli během doby, kdy probíhají jednání vedoucí k přijetífinančního rámce, všechna nezbytná opatření usnadňující zdárné vyústění tohoto jednání.
1. Každý z orgánů Unie sestaví před 1. červencem předběžný odhad svých výdajů. Komise shrne tyto odhady do návrhu rozpočtu. Připojí své stanovisko, jež může obsahovat odlišné odhady. Návrh rozpočtu zahrnuje odhad příjmů a odhad výdajů. Komise může návrh rozpočtu v průběhu daného postupu měnit, a to až do svolání dohodovacího výboru podle odstavce 5.
2. Komise předloží návrh rozpočtu Evropskému parlamentu a Radě ministrů nejpozději do 1. září roku předcházejícího příslušnému rozpočtovému roku.
3. Rada ministrů přijme postoj k návrhu rozpočtu a předá jej Evropskému parlamentu nejpozději 1. října roku předcházejícího příslušnému rozpočtovému roku. Rada ministrů plně informuje Parlament o důvodech, které ji vedly k přijetí postoje.
4. Pokud ve lhůtě dvaačtyřiceti dnů po předání postoje Evropský parlament: a) souhlasí s postojem Rady ministrů nebo se k němu nevyjádřil, je evropský zákon o rozpočtu považován za přijatý, b) navrhne většinou svých členů pozměňovací návrhy k postoji Rady ministrů, je takto pozměněný text předán Radě ministrů a Komisi. Předseda Evropského parlamentu po dohodě s předsedou Rady ministrů neprodleně svolá dohodovací výbor. Dohodovací výbor nebude zasedat, pokud do deseti dnů Rada ministrů Evropskému parlamentu sdělí, že souhlasí se všemi jeho pozměňovacími návrhy.
5. Dohodovací výbor, který se skládá z členů Rady ministrů nebo z jejich zástupců a ze stejného počtu členů zastupujících Evropský parlament, má za úkol dosáhnout přijetí dohody o společném návrhu kvalifikovanou většinou členů Rady ministrů nebo jejich zástupců a většinou členů zastupujících Evropský parlament do jednadvaceti dnů od jeho svolání, na základě postojů Parlamentu a Rady ministrů.
6. Komise se účastní jednání dohodovacího výboru a přináší veškeré podněty nezbytné ke sblížení postojů Evropského parlamentu a Rady ministrů.
7. Pokud dohodovací výbor do jednadvaceti dnů podle odstavce 5 schválí společný návrh, mají Evropský parlament, který se usnáší nadpoloviční většinou odevzdaných hlasů, a Rada ministrů, která se usnáší kvalifikovanou většinou, od tohoto data čtrnáct dní na to, aby společný návrh přijaly. 8. Pokud dohodovací výbor do jednadvaceti dnů podle odstavce 5 společný návrh neschválí, nebo pokud Rada ministrů společný návrh odmítne, může Evropský parlament, který se usnáší většinou hlasů svých členů a nadpoloviční většinou odevzdaných hlasů, potvrdit své pozměňovací návrhy. Není-li pozměňovací návrh Parlamentu potvrzen, považuje se postoj Rady ministrů pro danou rozpočtovou položku, která byla předmětem tohoto pozměňovacího návrhu, za přijatý. Pokud Evropský parlament odmítne společný návrh většinou hlasů svých členů a nadpoloviční většinou odevzdaných hlasů, může požádat o to, aby byl předložen nový návrh rozpočtu. 9. Po ukončení postupu uvedeného v tomto článku prohlásí předseda Evropského parlamentu, že evropský zákon o rozpočtu je přijat s konečnou platností.
2. Rada ministrů na návrh Komise a za předpokladu dodržení ostatních podmínek uvedených v odstavci 1 může přijmout evropské rozhodnutí opravňující k tomu, aby výdaje překročily jednu dvanáctinu. Rada ministrů toto rozhodnutí okamžitě předá Evropskému parlamentu. Pro použití tohoto článku uvádí toto evropské rozhodnutí nezbytná opatření z hlediska zdrojů. Toto rozhodnutí vstoupí v platnost třicet dnů po svém přijetí, pokud se do této lhůty Evropský parlament, usnášející se většinou hlasů svých členů, nerozhodl tyto výdaje snížit.
2. Před udělením absolutoria Komisi nebo z jiného důvodu v souvislosti s výkonem svých pravomocí při plnění rozpočtu si může Evropský parlament vyžádat vystoupení Komise týkající se plnění výdajů nebo fungování systémů finanční kontroly. Komise podá Evropskému parlamentu na jeho žádost všechny nezbytné informace.
3. Komise učiní vše pro to, aby vyhověla připomínkám připojeným k rozhodnutí o udělení absolutoria a dalším připomínkám Evropského parlamentu, týkajícím se plnění výdajů, jakož i poznámkám provázejícím doporučení přijaté Radou ministrů pro udělení absolutoria.
4. Na žádost Evropského parlamentu nebo Rady ministrů podá Komise zprávu o opatřeních učiněných s ohledem na tyto připomínky a poznámky, a zejména o pokynech daných útvarům, které odpovídají za plnění rozpočtu. Tyto zprávy se předávají rovněž Účetnímu dvoru.
2.Rada ministrů přijme na návrh Komise evropské nařízení, které stanoví způsob a postup, podle nichž budou rozpočtové příjmy, uvedené v systému vlastních zdrojů Unie, dávány k dispozici Komisi, jakož i opatření, jimiž bude případně možno zajistit krytí hotovostních nároků. Rada ministrů se usnáší po konzultaci s Evropským parlamentem a Účetním dvorem.
3. Do 1. ledna 2007 se Rada ministrů ve všech případech podle tohoto článku rozhoduje jednomyslně.
2. Členské státy přijmou k zamezení podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie stejné kroky, jaké přijímají k zamezení podvodů ohrožujících jejich vlastní finanční zájmy.
3. Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení Ústavy, členské státy koordinují svou činnost zaměřenou na ochranu finančních zájmů Unie proti podvodům. Za tím účelem organizují s podporou Komise úzkou a pravidelnou spolupráci mezi příslušnými orgány.
4. K zajištění účinné a rovnocenné ochrany v členských státech stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon opatření nezbytná k předcházení a potírání podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie. Tento zákon se přijímá po konzultaci s Účetním dvorem.
5. Komise každoročně předkládá ve spolupráci s členskými státy Radě ministrů a Evropskému parlamentu zprávu o opatřeních, která byla přijata k provedení tohoto článku.
2. Komise a případně ministr zahraničních věcí Unie pravidelně informují všechny členy Rady ministrů jakož i Evropského parlamentu o vývoji posílené spolupráce.
2. V rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky je žádost členských států, které si přejí zavést mezi sebou posílenou spolupráci, podána Radě ministrů. Předává se ministrovi zahraničních věcí Unie, který vydá své stanovisko k tomu, zda posílená spolupráce uceleně zapadá do společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie, jakož i Komisi, která vydá stanovisko, zejména k tomu, zda zamýšlená posílená spolupráce uceleně zapadá do ostatních politik Unie. Pro informaci se předává i Evropskému parlamentu. Oprávnění k zavedení posílené spolupráce je vydáno evropským rozhodnutím Rady ministrů.
2. Každý členský stát, který si přeje podílet se na posílené spolupráci v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, oznámí svůj záměr Radě ministrů, ministrovi zahraničních věcí Unie a Komisi. Rada ministrů po konzultaci s ministrem zahraničních věcí Unie potvrdí účast dotyčného členského státu. Případně také vydá zjištění, že jsou splněny eventuální podmínky účasti. Rada ministrů může na návrh ministra zahraničních věcí Unie rovněž přijmout přechodná ustanovení považovaná za nezbytná pro použití aktů již přijatých v rámci posílené spolupráce. Pokud však Rada ministrů usoudí, že nejsou splněny eventuální podmínky účasti, uvede, jaké předpisy mají být přijaty pro splnění těchto podmínek a stanoví lhůtu pro přezkoumání žádosti o účast. Pro účely tohoto odstavce se Rada ministrů rozhoduje v souladu s článkem I-43 odstavcem 3.
2. Při vypracování statistik se dodržuje nestrannost, spolehlivost, objektivita, vědecká nezávislost, hospodárnost výdajů a důvěrnost statistických informací; hospodářským subjektům při tom nesmí vzniknout nadměrné náklady.
2. Rada ministrů může na návrh Komise jednomyslně přijmout evropské rozhodnutí, kterým se změní seznam výrobků, na něž se vztahují ustanovení odstavce 1 písmena b), vypracovaný dne 15. dubna 1958.
2. Smlouva zakládající Ústavu se vztahují na francouzské zámořské departementy, Azory, Madeiru a Kanárské ostrovy podle článku III-329 části III.
3. Na země a zámořská území, jejichž seznam je uveden v příloze II Smlouvy o založení Evropských společenství, se vztahuje zvláštní režim přidružení, který je vymezen v hlavě IV část III smlouvy zakládající Ústavu. Smlouva zakládající Ústavu se nevztahuje na země a zámořská území, jež udržují zvláštní vztahy se Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska a jež nejsou zahrnuty na výše uvedeném seznamu.
4. Smlouva zakládající Ústavu se vztahuje na evropská území, za jejichž zahraniční vztahy převzal odpovědnost členský stát.
5. Smlouva zakládající Ústavu se vztahuje na Alandy v souladu s protokolem č. 2 Aktu o podmínkách přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království. 6. Odchylně od předcházejících odstavců: a) smlouva zakládající Ústavu se nevztahuje na Faerské ostrovy, b) smlouva zakládající Ústavu se nevztahuje na výsostné oblasti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska na Kypru, c) smlouva zakládající Ústavu se vztahuje na Normanské ostrovy a ostrov Man jen v míře nezbytné pro zajištění použitelnosti pravidel, jež jsou pro tyto ostrovy stanoveny ve Smlouvě o přistoupení nových členských států k Evropskému společenství a k Evropskému společenství pro atomovou energii podepsané dne 22. ledna 1972.
1. Vláda každého členského státu, Evropský parlament nebo Komise mohou Radě ministrů předložit návrhy na revizi smlouvy zakládající Ústavu. Tyto návrhy se oznamují vnitrostátním parlamentům členských států.
2. Pokud Evropská rada po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí přijme prostou většinou hlasů kladné rozhodnutí ve vztahu ke zkoumání navrhovaných změn, předseda Evropské rady svolá Konvent složený ze zástupců vnitrostátních parlamentů členských států, hlav států nebo předsedů vlád členských států, Evropského parlamentu a Komise. V případě institucionálních změn v měnové oblasti je rovněž konzultována Evropská centrální banka. V případě změn omezeného rozsahu může Evropská rada po obdržení souhlasu Evropského parlamentu prostou většinou rozhodnout, že Konvent nesvolá. V tomto případě vydá Evropská rada pověření Konferenci zástupců vlád členských států. Konvent přezkoumá návrhy na revizi a přijme konsensuálně doporučení pro Konferenci zástupců vlád členských států uvedenou v odstavci 3.
3. Konference zástupců vlád členských států je svolána předsedou Rady ministrů s cílem rozhodnout vzájemnou dohodou o změnách, které mají být učiněny ve smlouvě zakládající Ústavu. Pozměňovací návrhy vstoupí v platnost poté, kdy je ratifikovaly všechny členské státy v souladu se svými příslušnými ústavními pravidly.
4. Pokud po uplynutí dvou let od podpisu smlouvy pozměňující smlouvu zakládající Ústavu ratifikovaly onu smlouvu čtyři pětiny členských států a pokud se jeden nebo více států setkalo při její ratifikaci s obtížemi, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada.
2. Smlouva zakládající Ústavu vstoupí v platnost dne ...., za podmínky, že byly předloženy všechny ratifikační listiny, nebo nestalo-li se tak, první den v měsíci následujícím po předložení ratifikační listiny podepsaného státu, který tuto náležitost splnil jako poslední.
MAJÍCE NA PAMĚTI, že kontrola vlastních vlád jednotlivými vnitrostátními parlamenty, pokud jde o činnosti Unie, je záležitostí ústavního uspořádání a praxe každého členského státu, PŘEJÍCE SI však podnítit větší zapojení vnitrostátních parlamentů do činností Evropské unie a zvýšit jejich možnost vyjadřovat se k záležitostem, které pro ně mohou mít zvláštní význam, SE DOHODLY na následujících ustanoveních, která se připojují k Ústavě :
2. Všechny návrhy právních předpisů předávané Evropskému parlamentu a Radě ministrů jsou současně zasílány vnitrostátním parlamentům členských států.
3. Vnitrostátní parlamenty členských států mohou zaslat postupem uvedeným v Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality předsedům Evropského parlamentu, Rady ministrů a Komise odůvodněné stanovisko k tomu, zda návrh právního předpisu je v souladu se zásadou subsidiarity.
4. Mezi okamžikem, kdy Komise předá návrh právního předpisu Evropskému parlamentu, Radě ministrů a vnitrostátním parlamentům členských států v úředních jazycích Evropské unie, a okamžikem, než se tyto návrhy dají na pořad jednání Rady ke schválení nebo k přijetí postoje v rámci normotvorného postupu, musí uplynout lhůta šesti týdnů, ledaže existují naléhavé důvody, které se uvedou v aktu nebo v postoji Rady. Kromě náležitě odůvodněných naléhavých případů nemůže v průběhu těchto šesti týdnů dojít k žádné dohodě o daném návrhu právního předpisu. Od zápisu návrhu právního předpisu na pořad jednání Rady ministrů do přijetí postoje musí uplynout deset dní.
5. Pořady jednání a výsledky zasedání Rady ministrů včetně zápisů ze zasedání, na nichž Rada ministrů jedná o návrzích právních předpisů, se sdělují vnitrostátním parlamentům členských států přímo a současně jako vládám členských států.
6. Hodlá-li Evropská rada využít ustanovení článku I-24 odstavec 4 pododstavec 1 Ústavy, musejí být vnitrostátní parlamenty informovány předem. Hodlá-li Evropská rada využít ustanovení článku I-24 odstavec 4 pododstavec 2 Ústavy, musejí být vnitrostátní parlamenty informovány nejméně čtyři měsíce před přijetím rozhodnutí.
7. Účetní dvůr zasílá svou výroční zprávu pro informaci vnitrostátním parlamentům členských států současně jako Evropskému parlamentu a Radě ministrů.
8. V případě dvoukomorových parlamentů se tato ustanovení vztahují na obě komory.
10. Konference výborů pro evropské záležitosti může Evropskému parlamentu, Radě ministrů a Komisi dávat veškeré podněty, které považuje za účelné. Tato konference mimo jiné podporuje výměnu informací a osvědčených zkušeností mezi parlamenty členských států a Evropským parlamentem, což platí i pro jejich specializované výbory. Konference může rovněž pořádat meziparlamentní přednášky na zvláštní témata, zejména jednat o otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky a společné bezpečnostní a obranné politiky. Podněty Konference nezavazují vnitrostátní
parlamenty ani nepředjímají jejich postoje.
PŘEJÍCE SI zajistit, aby rozhodnutí byla přijímána nejblíže občanům Unie; ODHODLÁNY stanovit podmínky použití zásad subsidiarity a proporcionality zakotvených v článku I-9 Ústavy a vytvořit systém kontroly používání těchto zásad všemi orgány;
SE DOHODLY na následujících ustanoveních, která se připojují k Ústavě.
1. Každý orgán neustále dbá na dodržování zásad subsidiarity a proporcionality vymezených v článku I-9 Ústavy.
2. Před předložením návrhu právního předpisu povede Komise rozsáhlé konzultace. Tyto konzultace musí případně přihlížet k regionálnímu a místnímu rozměru zamýšlené činnosti. V mimořádně naléhavých případech Komise tyto konzultace nepovede. Své rozhodnutí odůvodní v návrhu.
3. Komise zašle všechny své návrhy právních předpisů a také pozměněné návrhy vnitrostátním parlamentům členských států současně jako normotvůrci Unie. Okamžitě po přijetí jsou legislativní usnesení Evropského parlamentu a postoje Rady ministrů zasílány těmito orgány vnitrostátním parlamentům členských států.
4. Komise odůvodní svůj návrh s ohledem na zásady subsidiarity a proporcionality. Každý návrh právního předpisu by měl obsahovat zevrubnou informaci umožňujícími posoudit dodržení zásad subsidiarity a proporcionality. Tato informace by měla obsahovat zhodnocení finančního dopadu návrhu a, jde-li o rámcový zákon, důsledky pro přijetí prováděcích předpisů členskými státy včetně, je-li to třeba, pro regionální předpisy. Důvody umožňující dospět k závěru, že cílů Unie lze lépe dosáhnout na její úrovni, musí být podložen kvalitativními nebo, kdekoli je to možné, kvantitativními údaji. Komise přihlíží k nutnosti postupovat tak, aby každá zátěž, finační nebo správní, příslušející Unii, vnitrostátním vládám, regionálním nebo místním orgánům, hospodářským subjektům a občanům byla co nejmenší a přiměřená cíli, jehož má být dosaženo.
5. Ode dne předání návrhu právního předpisu Komise může každý vnitrostátní parlament členského státu nebo kterákoli komora vnitrostátního parlamentu ve lhůtě šesti týdnů zaslat předsedům Evropského parlamentu, Rady ministrů a Komise odůvodněné stanovisko uvádějící, proč soudí, že dotyčný návrh není v souladu se zásadou subsidiarity. Je věcí vnitrostátního parlamentu nebo komory vnitrostátního parlamentu konzultovat, kde je to vhodné, regionální parlamenty, které mají normotvornou pravomoc.
6. Evropský parlament, Rada ministrů a Komise přihlížejí k odůvodněným stanoviskům, která vydaly vnitrostátní parlamenty členských států nebo komora vnitrostátního parlamentu. Vnitrostátní parlamenty členských států působící v jednokomorovém systému mají dva hlasy, zatímco každá komora působící v dvoukomorovém systému má jeden hlas. Pokud odůvodněná stanoviska o nedodržení zásady subsidiarity v návrhu Komise vyjádřila nejméně jedna třetina všech hlasů přidělených vnitrostátním parlamentům členských států a komorám vnitrostátních parlamentů, je Komise povinna svůj návrh přezkoumat. Jde-li o návrh Komise nebo o podnět vycházející od skupiny členských států v rámci ustanovení článku III- 160 Ústavy týkajícího se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, je třeba nejméně jedné čtvrtiny hlasů. Po takovém přezkoumání může Komise rozhodnout, že svůj návrh buď zachová, změní, nebo jej odvolá. Komise své rozhodnutí odůvodní.
7. Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o žalobách týkajících se porušení zásady subsidiarity některým právním předpisem, které byly podány podle ustanovení článku [III-266 (bývalý článek 230)] Ústavy členskými státy, nebo jimi oznámeny v souladu s jejich právními řády jménem vnitrostátních parlamentů či komorou těchto parlamentů. Podle stejného článku Ústavy může takové žaloby podávat Výbor regionů u právních předpisů, pro jejichž přijetí Ústava předpokládá, že bude konzultován.
8. Komise každoročně předkládá Evropské radě, Evropskému parlamentu, Radě ministrů a vnitrostátním parlamentům členských států předkládá zprávu o používání článku I-9 Ústavy. Tato zpráva je rovněž předána Výboru regionů a Hospodářskému a sociálnímu výboru.
PŘIJALY následující ustanovení, která jsou připojena ke smlouvě zakládající Ústavu pro Evropu:
1. Po celé volební období 2004-2009 bude počet zastupitelů Evropského parlamentu volených v jednotlivých členských státech tento:
Belgie 24 Česká republika 24 Dánsko 14 Německo 99 Estonsko 6 Řecko 24 Španělsko 54 Francie 78 Irsko 13 Itálie 78 Kypr 6 Lotyšsko 9 Litva 13 Lucembursko 6 Maďarsko 24 Malta 5 Nizozemí 27 Rakousko 18 Polsko 54 Portugalsko 24 Slovinsko 7 Slovensko 14 Finsko 14 Švédsko 19 Spojené království 78
1. Aniž by byl dotčen článek I- 24 Ústavy, do 1. listopadu 2009 zůstávají v platnosti tato ustanovení: Je-li při jednání Evropské rady a Rady ministrů vyžadována kvalifikovaná většina, je hlasům jejich členů přidělena tato váha:
Belgie 12 Česká republika 12 Dánsko 7 Německo 29 Estonsko 4 Řecko 12 Španělsko 27 Francie 29 Irsko 7 Itálie 29 Kypr 4 Lotyšsko 4 Litva 7 Lucembursko 4 Maďarsko 12 Malta 3 Nizozemí 13 Rakousko 10 Polsko 27 Portugalsko 12 Slovinsko 4 Slovensko 7 Finsko 7 Švédsko 10 Spojené království 29 .
Lze-li podle Ústavy přijmout usnesení jen na návrh Komise, je k jeho přijetí přijetí třeba nejméně 232 hlasů vyjadřujících kladné stanovisko většiny členů. V ostatních případech k přijetí usnesení postačí nejméně 232 hlasů vyjadřujících kladné stanovisko dvou třetin členů. Člen Evropské rady nebo Rady ministrů může požádat, aby se tehdy, kdy se Evropská rada nebo Rada ministrů usnáší kvalifikovanou většinou, ověřilo, že členské státy tvořící tuto kvalifikovanou většinu zastupují nejméně 62 % všech obyvatel Unie. Ukáže-li se, že tato podmínka nebyla splněna, není dotyčné rozhodnutí přijato.
2. Pro pozdější přistoupení se bude hranice podle předchozího odstavce vypočítávat tak, aby hranice kvalifikované většiny vyjádřené počtem hlasů nepřekročila tu hranici, která vyplývá z tabulky uvedené v prohlášení o rozšíření Evropské unie, zahrnutého v závěrečném aktu Konference, která přijala Niceskou smlouvu.
Přejíce si usnadnit podmínky pro silnější hospodářský růst v Evropě a rozvinout za tímto účelem stále těsnější koordinaci hospodářské politiky v eurozóně,
Vědomy si toho, že je nezbytné zavést zvláštní ustanovení pro posílený dialog mezi členskými státy, které přijaly euro, v očekávání, že všechny členské státy Evropské unie přistoupí k eurozóně,
Se dohodly na následujících ustanoveních připojených k Ústavě:
MAJÍCE NA PAMĚTI, že je důležité, aby ustanovení smlouvy zakládající Evropské společenství atomové energie i nadále plně zajišťovala své právní účinky,
PŘEJÍCE SI však přizpůsobit tuto smlouvu novým pravidlům stanoveným smlouvou zakládající Ústavu pro Evropu, především v institucionální a finanční oblasti,
PŘIJALY následující ustanovení, která jsou připojena ke smlouvě zakládající Ústavu pro Evropu a takto pozměňují smlouvu zřizující Evropské společenství atomové energie:
"Institucionální a finanční ustanovení".
Konvent soudí, že ustanovení nezbytná pro ustavení společného útvaru by měla být přijata během prvního roku následujícího poté, kdy vstoupí v platnost smlouva zakládající Ústavu pro Evropu."