Střední Asie. Jakou ironii vybrala historie toto místo za první větší cíl práce protestantských misií? Právě zde, na Indickém poloostrově, vznikly nejstarší a nejsložitější světová náboženství, jejichž doktríny pronikaly každou oblastí lidského života. Není tedy divu, že milióny lidí shromažďujících se na rušných tržištích hleděly s podivem na ty, kteří jim chtěly přinést nové náboženství. Může jim "západní" náboženství dát něco, co jim nedal hinduismus, islám, sikhismus a džinismus? Hinduisté, uctívající tisíce božstev, byli hrdi na svou toleranci a pohrdali křesťanskou výlučností.

Avšak jak ukázal William Carey a ti, kteří přišli po něm, křesťanství mělo mnoho co nabídnout obyvatelům Střední Asie. Nejen spasení a věčný život s nějakými podmínkami, ale i vysvobození z pout kastovního systému a z mýtu o reinkarnaci. Pouze křesťanství se obracelo k "nedotknutelným" a nabízelo jim naději zde a nyní. Pouze křesťanství bylo ochotno vystavit svou mladou generaci nebezpečím tropů Střední Asie, aby nezištně pomohlo těm obyvatelům, kteří to potřebovali.

Jen těžko se dá posoudit oddanost Williama Careyho, Adonirama Judsona a dalších misionářů, kteří těžce pracovali v Indii a celé Střední Asii. Podnebí bylo kruté a tropické horečky sklízely bohatou žeň. Carey a Judson tam ztratili manželky a děti, avšak žádná cena nebyla pro ně dost vysoká pro poctu přinést křesťanství do této části světa. Misijní práce nebyla úkolem pro slabochy a pionýři nikdy nepočítali s ideálním podnebím nebo obyvatelstvem, který by jim byl nakloněn. Jednu věc však nepředvídali - tu, která byla překážkou pro ně a jejich víru - nepřátelství ze strany vlastních krajanů (zvláště Východoindické společnosti), kteří bránili všemi způsoby hlásání evangelia, ač se sami zastřešovali křesťanstvím.

Přes všechny obtíže zrno Pravdy bylo zaseto v Indii a celé Střední Asii. Pod vlivem Williama Careyho, se kterým začalo Velké století misie, evangelizace světa začala být považována za hlavní úkol církve. Avšak Střední Asie se nestala v 19.stol. úrodnou půdou pro křesťanství. I dnes pouze minimum obyvatelstva (méně než 3%) vyznává tuto víru.

Carey byl velkým průkopníkem misie v Indii, nebyl tam však první. Několik století před ním tam působil František Xaver a jiní misionáři katolické církve. Devadesát let před Careym přicestovali do Indie Bartoloměj Ziegenbalg a Henry Plütschau, luteránští misionáři z misie Dania-Halle, kteří pracovali poblíž jižního cípu poloostrova, v Tranquebaru. Jejich práci ztěžovala neochota úředníků a obchodníků z dánské Východoindické společnosti. Dosáhli však mnoha úspěchů a během těžkých let své služby byli svědky mnoha obrácení. Po šesti letech se Plütschau vrátil zpět do země ze zdravotních důvodu, a Ziegenbalg zůstal, aby pečoval o věřící a přeložil celý Nový Zákon a větší část Starého do jednoho z mnoha jazyků Indie. Zemřel v r.1719 po čtrnácti letech služby.

Překlad dokončil jiný misionář ze skupiny Dania-Halle, který měl rovněž podíl na příjezdu do Indie Christiana Fryderika Schwartze. Schwartz přicestoval v r.1750 a sloužil zde čtyřicet osm let až do své smrti v r.1798. Bylo to čtyři roky poté, co Carey zahájil svou misijní práci o tisíc mil severněji.

Chudý anglický švec nevypadal jako ideální kandidát na velkého misionáře. Avšak právem je dnes nazýván "otcem novodobé misie". Více než kdokoliv jiný v soudobých dějinách podnítil křesťanský svět a vlastním příkladem ukázal, co je možné a třeba učinit, aby byli lidé přivedeni ke Kristu. I když během čtyřiceti let misijní práce prošel mnoha těžkými zkouškami, prokázal obrovskou odhodlanost ve svém vytýčeném cíli a nikdy se nevzdal. Jeho tajemství? "Jsem schopný tvrdě pracovat. Jsem schopný vytrvat v každém přijatém rozhodnutí. Bohu však vděčím za vše."1 Život Careyho je nejlepším důkazem obrovských možností obyčejného člověka. Patří mezi ty, kdo by bez úplného vydání se Bohu prožil jen průměrný a všední život.

Carey se narodil v r.1761 nedaleko Northamptonu v Anglii. Jeho otec byl tkadlec pracující podomácku. I když v rodinách, jako byla Careyho, byla bída všední záležitostí, žili prostý a jednoduchý život. Průmyslová revoluce teprve začala vytlačovat drobné řemeslníky ponurými manufakturami a hlučnými textilními továrnami. Dětství Careyho bylo normální, vyjma jeho neustálých problémů s alergií, která mu nedovolila realizovat jeho sen - chtěl se totiž stát zahradníkem. Ve věku 16 let byl přijat do učení k ševcovskému mistru a vykonával toto zaměstnání až do svých 28 let. Obrátil se již jako mladík a krátce na to se připojil ke skupině baptistů nezávislých sborů. Volný čas věnoval studiu Bible a křesťanské službě.

V r.1781 se oženil se švagrovou svého mistra. Dorothy byla od něj starší o více než pět let a jako mnoho jiných žen z jejího prostředí neuměla číst ani psát. Od počátku toto manželství nebylo šťastné, a s přibývajícími roky a rozšiřováním Careyho horizontu se propast mezi nimi ještě více rozšířila. První roky jejich manželství byly těžké a plné bídy. Jistou dobu Carey živil nejen manželku a rychle rostoucí rodinu, ale pečoval rovněž o vdovu po mistru a její čtyři děti.

I přes materiální problémy se Carey nevzdal studia a práce laického kazatele. V r.1785 se stal pastorem malého baptistického sboru, kde sloužil až do převzetí pastorátu ve větším sboru v Leicestru. I tam byl nucen hledat vedlejší zdroje příjmů, aby uživil rodinu. Během let pastýřské práce jeho koncepce misie, podnícena četbou knihy "Cesty kapitána Cooka", se začala krystalizovat. Postupně poznával biblický pohled na misii, až došel k závěru, že evangelizace je hlavním úkolem církve. Byly to tehdy revoluční myšlenky. Mnoho, možná i většina duchovních 18.stol. byla přesvědčena, že Velké poslání bylo určeno pouze apoštolům, a proto misie se jich už netýká, zvláště, není-li spojena s kolonizací. Když Carey předložil své názory skupině pastorů, jeden z nich se vyjádřil takto: "Sedej, mladíku. Jestliže bude Bůh chtít obrátit pohany, udělá to i bez mé a tvé pomoci."2 Carey se však nedal umlčet. Na jaře r.1792 vydal 87-stránkovou knihu, jejíž vliv na dějiny křesťanství se přirovnává k vlivu jakou mělo 95 tezí Martina Luthera.

Tato kniha, "Studium povinností křesťanů ohledně obrácení pohanů" (a i to je jen zkrácený název), velmi obratně bránila věc zámořských misií a pokoušela se rozbít argumenty dramatizující nepraktičnost vysílání misionářů do odlehlých oblastí. Po vydání knihy Carey promluvil ke skupině duchovních na setkání Baptistického sdružení v Nottinghamu. Odvolal se na slova z Iz 54:2.3 a přednesl dnes slavnou řeč: "Očekávejte od Boha velkých věcí. Odvažujte se pro Boha velkých věcí." Následujícího dne, především pod jeho vlivem, se duchovní rozhodli založit novou misijní společnost, která se stala známá jako Baptistická misijní společnost. Toto rozhodnutí nebylo přijato snadno. Většina duchovních, patřících do této společnosti, měla, podobně jako Carey, velmi nízké příjmy a zapojení se do misie znamenalo velké materiální odříkání jak pro ně, tak i pro jejich farnosti.

Andrew Fuller, nejzaměstnanější člen společnosti, se stal národním tajemníkem. Prvním vyslaným misionářem byl John Thomas, laický baptista, který pracoval v Indii jako lékař královského námořnictva, a po skončení služby tam zůstal jako soukromý lékař a nezávislý evangelista. Carey se okamžitě nabídl jako "vhodný společník" pro Thomase a byl ochotně přijat.

I když Carey se již dávno zabýval otázkou misie, jeho rozhodnutí odjet bylo určitě ukvapené. Jestliže pomineme fakt, že se sbor rmoutil nad ztrátou svého pastora a otec ho nazval "šílencem", reakce jeho manželky ho měla přinejmenším donutit k přemýšlení. Se třemi dětmi a čtvrtým na cestě, Dorothy rozhodně odmítla opustit zemi a vydat se na nebezpečnou cestu (komplikovanou navíc tím, že Francie právě vypověděla válku Anglii) proto, aby zbytek života trávila ve vražedném, tropickém podnebí Indie. Mnoho žen by ochotně neslo tuto oběť, a dalších tisíce tak mělo v budoucnu učinit, ale Dorothy byla jiná. Jestliže k obsazení byl titul "matka novodobých misií", zcela určitě jej nechtěla získat Dorothy.

Pokud se Dorothy domnívala, že její odmítnutí změní plány jejího manžela, mýlila se. Carey, i když zklamaný rozhodnutím ženy, byl rozhodnutý odcestovat, i kdyby to mělo být bez ní. Dále důsledně realizoval své plány. Rezervoval místo na lodi pro sebe a svého 8-letého syna Felixe. V březnu 1793, po měsících čekání, Carey a Thomas byly společností oficiálně potvrzeni pro misii. V následujícím měsíci spolu s Felixem, a také ženou a dcerou Thomase nastoupili na loď, která je měla odvézt do Indie. Cesta do Indie však skončila již v Portsmouth. Finanční problémy (vyvolané obavami věřitelů Thomase) a to, že neměli oficiální povolení, vedlo nakonec k tomu, že se v cestě nepokračovalo.

Zdržení bylo pro misionáře nepříjemným zklamáním, vedlo však k podstatné změně plánů. Dorothy, která porodila o tři týdny dříve, souhlasila, i když nerada, že se připojí s dětmi k výpravě, pod podmínkou, že bude moci vzít s sebou svou mladší sestru Kitty. Získání částky na zaplacení míst pro dodatečné pasažéry bylo obtížnou záležitostí, ale 13.června 1793 konečně všichni nastoupili na dánskou loď a vypluli do Indie. Dlouhá a nebezpečná cesta kolem mysu Dobré naděje neproběhla bez hrozivých příhod, ale 19.listopadu dorazili v pořádku do cíle.

Nebyla to příhodná doba pro misii. V zemi právě vládla Východoindická společnost a neskrývala svou nechuť vůči misionářům. Vedení společnosti se obávalo všeho, co by mohlo vstoupit do cesty jejím výnosným obchodním záměrům a Careymu brzy došlo, že tu není mile viděn. V obavě před deportací se přestěhoval s rodinou hlouběji do vnitrozemí. Careyovi tam vedli nejistý život uprostřed malarických bažin. Dorothy a dva starší chlapci onemocněli, péče o rodinu tedy pohltila celou Careyho pozornost. Idealistické sny o misijní práci se rychle rozplynuly. Trápilo ho rovněž to, že manželka a Kitty vůči němu"bez přestání zvyšovaly hlas"3 a záviděli rodině Thomase, která žila v dostatku v Kalkatě. Jejich několikaměsíční utrpení ukončila náklonnost a štědrost úředníka Východoindické společnosti Shorta, který, i když nevěřící, se nad nimi slitoval a pozval je, aby bydleli v jeho domě jak dlouho jen budou chtít. Zanedlouho se však Careyovi přestěhovali do Maldy, 300 mil na sever, kde William získal zaměstnání jako vedoucí brigády v továrně na indigo.

Roky trávené v Maldě byly těžké. I když si Carey oblíbil svou práci a továrna se stala pro něj dokonalou jazykovou školou a skvělým misijním polem, rodinné problémy neskončily. Nebyla zde sice již Kitty, která se provdala za Shorta, ale fyzický a duševní stav Dorothy se neustále zhoršoval. Nakonec u ní v r.1794, po smrti 5-letého Petera, chlapce s veselými oči, převládlo šílenství; Dorothy utrpěla těžký nervový otřes a nikdy již zcela nezískala duševní rovnováhu. Byla to velmi těžká situace, a spolupracovníci Careyho popisovaly později jeho ženu jako "zcela duševně nevyrovnanou".

I přes tragickou rodinnou situaci a pracovní závazky v továrně, Carey nezapomínal na cíl svého pobytu v Indii. Každodenně trávil hodiny nad překladem Bible, kázal a zakládal školy. Koncem r.1795 v Maldě vznikl baptistický sbor. Byl to povzbudivý začátek, i když celá farnost čítala čtyři osoby, a to samé Angličany. Bohoslužby však přitahovaly davy Bengálců a tak Carey mohl s jistotou tvrdit, že "jméno Ježíše Krista už není zde v okolí neznámé". Nebyly však vidět žádné výsledky. Po téměř sedmi letech práce v Bengálsku Carey nemohl potvrdit obrácení ani jednoho domorodce.4

I bez vnějších úspěchů byl Carey spokojený se svou misijní práci v Maldě a byl velmi rozčarován, když v r.1800 ji musel zanechat. Z Anglie dorazili noví misionáři a aby se předešlo neustálým problémům s Východoindickou společností, usídlili se poblíž Kalkaty v dánském teritoriu Serampore. Byla potřebná Careyho pomoc při založení nové misijní stanice, která je měla přijmout. Musel tedy, i když nerad, opustit Maldu.

Serampore se zanedlouho stalo centrem baptistické misie v Indii, a právě zde Carey prožil zbývajících 34 let svého života. On a jeho spolupracovníci - Joshua Marshman a William Ward - nazýváni Seramporským triem, se měli stát jedním z nejznámějších misijních kolektivů v dějinách misie. V misijní stanici, ve kterém žilo deset misionářů a jejich děti, panovala rodinná atmosféra. Misionáři bydleli spolu a měli vše společné jako první křesťané, vylíčeni v knize Skutků apoštolů. Sobotní večery se scházeli k modlitbám a rozhovorům o svých problémech, vždy se "zavazujíc k milování jedni druhých". Povinnosti byly rozdělovány podle schopností a práce tak postupovala hladce.

Velký úspěch seramporské misie v prvních letech její existence je možno připsat ve velké míře Careymu a jeho skutečně křesťanskému přístupu k práci. Připravenost zřeknout se zámožného života a konat více než jen své povinnosti byla příkladem pro ostatní misionáře. Měl též nezvyklou vlastnost "nevidět" cizí vady. Dokonce i o Thomasovi, který špatně nakládal s financemi misie a přinášel jí tak ostudu lehkomyslným zadlužováním se, Carey dokázal napsat: "Miluji ho a žijeme v naprosté shodě".5 Své spolupracovníky popsal takto: "Bratr Ward je člověk, jakého potřebujeme. (...) Oddává se práci celou svou duší. Velmi si ho cením. (...) Bratr Marshman je píle a rozvážnost sama, podobně jako jeho žena".6

Serampore bylo příkladem harmonické spolupráce misionářů, což potvrzovaly výsledky misie. Byly zakládány školy, byla otevřena velká tiskárna, a především pokračovala práce na překladech. V Serampore Carey přeložil Bibli do třech jazyků (sanskrtu, nářečí bengali a marathi), pomáhal v překladech celé Bible do dalších jazyků a dále přeložil Nový Zákon a jiné části Písma do mnoha dalších různých jazyků a dialektů. Bohužel však kvalita jeho děl nešla ruku v ruce s kvantitou. Andrew Fuller, národní tajemník, ho kritizoval za nedůslednost v pravopisu a jiné nedostatky v rukopisu, který mu Carey poslal do Anglie k tisku: "Ještě jsem se nesetkal s tím, aby člověk, znající tolik cizích jazyků, tak špatně psal anglicky. (...) Místo jedné tečky jich děláš půl tuctu. Jestli tvůj Nový Zákon v bengálštině má takovou stejnou interpunkci, pak se obávám o jeho osud."7 Obavy Fullera nebyly plané a Carey, ke svému velkému zklamání, zjistil, že některé z jeho překladů jsou naprosto nesrozumitelné. Ale neúnavný překladatel se nevzdal; pracoval nad překladem tak dlouho, dokud si nebyl jist, že je zcela srozumitelný.

Důležitou součástí práce v Serampore byla též evangelizace. Již rok po založení misijní stanice se misionáři radovali z prvního obráceného. V následujícím roce jich už bylo více, ale celkově evangelizace postupovala zvolna. V r.1818, dvacet pět let po příjezdu baptistických misionářů do Indie, bylo pokřtěno asi 600 obrácených, a několik tisíc lidí docházelo do škol a na bohoslužby.

I přes napjatý program si Carey vždy našel čas na vedlejší činnost. Jedním z největších úspěchů bylo založení Serampore College, kde byli vyučováni místní evangelisté a pastoři. Na počátku škola přijala třicet sedm žáků, z nichž více jak polovina byli křesťané. Jiná činnost Careyho v oblasti osvěty se týkala světského školství. Krátce po příjezdu do Serampore mu bylo nabídnuto místo profesora orientálních jazyků ve Fort William College v Kalkatě. Nabídka převzít tak prestižní funkci byla velkou poctou pro Careyho, nevzdělaného ševce, a byla tedy přijata s nadšenou podporou ostatních misionářů. Přinesla jim užitek nejen v podobě velmi potřebného dodatečného příjmu, ale vylepšila i jejich postavení vůči Východoindické společnosti a dávala Careymu, povzbuzovaného studenty, příležitost k další práci nad svými jazykovými znalostmi.

Při takovém množství práce se Carey nemohl dostatečně věnovat svým dětem. A pokud se jim přece jen věnoval, jeho mírná povaha nedokázala zavést potřebnou disciplínu, což bylo zvláště vidět v chování chlapců. Hannah Marshman o tom napsala: "Ten dobrý člověk viděl zlo a zoufal nad ním, byl však příliš mírný na to, aby si s ním náležitě poradil".8 Naštěstí se paní Marshman sama pustila do práce. Kdyby nebylo přísných napomenutí této schopné ženy a otcovské péče Williama Warda, Careyho chlapci by šli životem po vlastní cestě.

V r.1807 ve věku padesáti let zemřela Dorothy Carey. Careymu to přineslo bezpochyby velkou úlevu. Dorothy už dávno přestala být jakýmkoliv způsobem užitečným členem misionářské rodiny, dokonce překážela v práci. Joshua Marshman popisuje, jak Carey pracoval nad svými překlady, "a v sousedním pokoji pobývala jeho duševně chorá žena, často ve stavu nejvyššího rozrušení".9

Během pobytu v Serampore Carey navázal přátelství s lady Charlotte Rumohr z dánské královské rodiny. Přicestovala do Serampore v naději, že zdejší klima bude mít příznivý vliv na její slabé zdraví. Byla agnostik, uvěřila však v Boha při bohoslužbách v misii a v r.1803 byla Careym pokřtěna. Od té doby začala věnovat misii svůj čas i peníze. V r. 1808, pár měsíců po smrti Dorothy, Carey oznámil zásnuby s lady Charlotte, což způsobilo neklid v jinak poklidné misionářské rodině. Nesouhlas byl tak velký, že kolovala dokonce petice požadující odvolání sňatku. Když si však uvědomili, že Carey se již rozhodl, ustoupili a souhlasili s tím, což bylo již nevyhnutelné. Sňatek, jehož oddávajícím byl Marshman, se uskutečnil v květnu, necelých šest měsíců po smrti Dorothy.

Třináctileté soužití s Charlotte bylo velmi šťastné. Carey byl opravdu zamilovaný - možná poprvé ve svém životě. Charlotte měla bystrý rozum a jazykové schopnosti, stala se tedy cenným pomocníkem v práci nad překlady. Navázala rovněž úzký vztah s Careyho syny a stala se jim matkou, kterou nikdy neměly. Když v r.1821 zemřela, Carey napsal: "Prožili jsme nejšťastnější manželství, jaké bylo smrtelníkům kdy dáno."10 O dva roky později, ve věku šedesáti dvou let, se Carey oženil znovu, tentokrát s Grace Hughes, vdovou mladší o sedmnáct let. I když nebyla tak intelektuálně nadaná jako Charlotte, Carey si ji velmi vážil pro její "neustálou a neúnavnou péči a dokonalé ošetřování"11 během jeho častých nemocí.

Jednou z nejtěžších porážek, jakou Carey prožil během svého čtyřicetiletého pobytu v Indii, byla ztráta neocenitelných rukopisů, které shořely v r.1812 při požáru skladiště. Carey tehdy nebyl přítomen, avšak hroznou zprávu, že ohni padl za oběť jeho již sestavený velký vícejazyčný slovník a překlady Bible, se nedalo utajit. Kdyby měl Carey jinou povahu, nikdy by se z toho asi již nevzpamatoval. Dokázal však přijmout tuto tragédii jako Boží vůli a začal znovu s ještě větším zápalem.

Prvních Careyho patnáct let v Serampore je dobou kolektivní práce. Kromě občasných problémů, jako např. sporu ohledně druhého manželství, žila malá společnost baptistů v Indii v neochvějné harmonii. Možná to bylo příliš pěkné, každopádně mír netrval příliš dlouho a dalších patnáct let bylo naplněno neklidem. Duch jednoty se vytratil s příchodem nových misionářů, kteří nechtěli žít v kolektivu jako dosavadní obyvatelé Serampore. Jeden z nich požádal o "oddělený dům, stáj a služebnictvo". Objevily se též názorové rozdíly. Noví misionáři považovali ty starší - především Joshuu Marshmana - za diktátory, neboť přidělovali mladším jejich povinnosti a místa práce, které těm mladším nevyhovovaly. Nově příchozí se jistě právem cítili podceňováni. Starší byli přivyklí určitému systému práce a málo otevřeni změnám. Kdyby však mladší prokázali lásku a trpělivost, tak příznačnou pro skupinku ze Serampore, názorové rozdíly by se jistě daly časem překonat. Bohužel se tak nestalo. Vůči starším misionářům byly vysloveny bolestná obvinění, až došlo k rozpadu na dva tábory. Mladší založili Sdružení misie Kalkaty a započali práci několik mil od svých bratrů. William Ward popsal vzniklou situaci jako "nepatřičnou".12

Konflikt zesílil, když o něm dostal zprávu národní výbor misie. Dřívější výbor pod vedením Andrew Fullera už neexistoval, a nový se změnil, rozrostl a většina jeho členů znaly Careyho pouze z dopisů. Fuller a jeden ze tří dřívějších členů zemřeli, což dávalo převahu lidem, podporujících spíše mladší misionáře, které osobně vyslali. Fuller během svého funkčního období byl přesvědčen, že Serampore by mělo být samosprávné ze dvou důvodů: "Za prvé, domníváme se, že dokáží vést sami sebe lépe, než bychom to uměli my. Za druhé, jsou příliš daleko na to, aby čekali na naše pokyny".13 Nový výbor s tímto rozhodně nesouhlasil. Jeho členové byli přesvědčeni, že všechny důležité záležitosti Misie Serampore musí podléhat jejich přímým rozhodnutím. Nakonec, v r.1826, po létech únavného konfliktu, Misie Serampore přerušila organizační styky s Baptistickou misijní společností.

Definitivní oddělení od společnosti bylo finanční ránou pro misionáře ze Serampore. I když mnoho let se skupina ze Serampore financovala sama, a pouze nevelké procento příjmů tvořily příspěvky od společnosti, nyní se časy změnily. Misie měla několik pracovišť, které potřebovaly peníze, a mnoho misionářů potřebovalo rovněž lékařskou pomoc. Skupina ze Serampore již nemohla všechno financovat. Carey a Marshman (Ward už nežil) neměli jinou možnost, než překonat svou hrdost a podřídit se vedení společnosti. Krátce na to výbor poslal značnou sumu a přátelské dopisy; začal se proces uzdravování.

Carey zemřel v r.1834, zanechávaje po sobě trvalou stopu v Indii. Význam jeho práce v této zemi spočíval v oblasti jazykovědné, osvětové a duchovní. Carey především ovlivnil škodlivé hinduistické náboženské tradice díky dlouhé válce s upalováním vdov a zabíjením dětí. V jiných oblastech se nepokoušel měnit místní kulturu. Jeho metodologie misie předběhla dobu, ve které žil. Měl velkou úctu k indické kultuře a nikdy se nepokoušel zavádět náhražky ze Západu, jak to bude činit mnoho misionářů, kteří přijdou po něm. Jeho cílem bylo budování místního sboru "za pomocí místních kazatelů" a vyučování Božího slova v místním jazyce. Tomuto cíli zasvětil život. Vliv Careyho není vidět jen v Indii. Jeho práce byla rovněž sledována v Anglii, na evropském kontinentě a v Americe, a inspirace, jakou poskytl svým příkladem, převyšuje svým významem vše, čeho dosáhl v Indii.

Misionáři, spojenými s Careym, a zvláště s jeho synem Felixem, byly Adoniram a Nancy Judsonovy, kteří přicestovali do Indie v r.1812. Judsonovi spolu s dalšími šesti mladými misionáři pocházeli ze Spojených států; měli tu čest být prvními zahraničními americkými misionáři. Jako mnoho před nimi i oni zjistili, že Východoindická společnost je pro misijní práci nepřekonatelnou překážkou, a v důsledku toho museli opustit Indii. Po měsících komplikací a opoždění Judsonovi, rozděleni se svými spolupracovníky, přicestovali do Barmy, kde měli prožít zbytek svého života v krajně nepříznivých podmínkách ve snaze hlásat evangelium v této, odříznuté od světa, nehostinné zemi.

Adoniram Judson se narodil v r.1788 v Massachusetts jako syn duchovního kongregacionální církve. V necelých šestnácti letech šel studovat na Brownovu univerzitu a ukončil ji o tři roky později (bylo to čtyřleté studium) jako nejlepší v ročníku. Ve škole se spřátelil s dalším studentem, Jacobem Eamesem, který vyznával deismus - doktrínu, která připisovala Bohu stvoření nedokonalého světa. Názory Eamese měly obrovský vliv na mladého Judsona a biblická víra jeho otce ho přestala intelektuálně uspokojovat. Po ukončení studií se Judson vrátil do rodného města, kde otevřel akademii a vydal dvě učebnice; nebyl však šťastný. Přes prosby rodičů se rozhodl cestovat po světě. Odjel nejprve do New Yorku, kde chtěl psát divadelní hry.

Pobyt v New Yorku byl krátký, za to plný rozčarování. Již po několika týdnech se vrací do Nové Anglie, zdeprimovaný a znechucený budoucí perspektivou. Cestoval bezcílně, když se jednoho dne během svého putování ubytoval v hostinci. Spánek mu však přerušovala bolestná úpění nemocného, který se ubytoval ve vedlejším pokoji. Ráno se po něm ptal a dozvěděl se, že dotyčný člověk - Jacob Eames - v noci zemřel. Byl to hluboký otřes pro tehdy dvacetiletého Judsona. Pomalu mířil směrem k domovu a znovu o sobě přemýšlel.

Adoniram se objevil doma v září r.1808. V Andover byl právě otevřen nový seminář, který, oproti Harvardu a jiným teologickým školám Nové Anglie, se měl opírat o ortodoxní doktríny víry. Ve farnosti Plymouth vládla vzrušená nálada. Po nabídce otce (spoluzakladatele školy) a dalších duchovních, Adoniram souhlasil pokračovat v hledání pravdy v novém semináři. Byl přijat jako speciální student, přičemž nebylo požadováno, aby složil vyznání víry. Již po několika měsících Adoniram oznámil "hluboké zasvěcení se" Bohu.

Krátce na to si Judson přečetl kázání jistého anglického duchovního na téma misie. Byl tím tak zasažen, že slíbil, že bude prvním americkým misionářem v zahraničí. Seminář v Andover nebyl "kovárnou" misionářů, bylo tam však několik studentů, kteří rozuměli jeho zájmu, jako např. Samuel Mills z Williams College, který o několik let dříve vedl "Modlitbu ve stohu sena". Toto modlitební setkání se zcela neočekávaně stalo důležitou událostí v dějinách americké misie. Skupina studentů Williams College, zajímající se o misii, a nazývající se Sdružení bratrů, měla ve zvyku scházet se k modlitbám pod širým nebem. Kterého si dne je zastihla bouřka a tak se schovali v nedalekém stohu sena. Právě tam se rozhodli zasvětit se misijní práci. Mills, který nyní studoval v Andover, podporoval Judsona a další studenty, zajímající se o misii, a později se stal známým představitelem misie, i když sám nikdy na misii nevycestoval.

Zájem o misii malé skupiny studentů Andover vedlo k vytvoření Amerického misijního výboru, známého jako Americký výbor. Přes velké nadšení byly začátky obtížné. Rada, paralyzována nedostatkem prostředků, vyslala Judsona do Anglie v naději, že získá finanční podporu od Londýnské misijní společnosti. Její vedení bylo ochotno financovat americké misionáře, avšak ne pod hlavičkou Americké rady. Judson se už chystal spolu s ostatními podřídit se Londýnské společnosti, když přišla zpráva o velkém dědictví, určenému Výboru. Okamžitě se vrátil domů.

Před odjezdem do Anglie Judson navázal známost s Ann (Nancy) Hasseltine. Nancy, podobně jako Adoniram, prožila znovuzrození, které změnilo náladovou dívku ve vážnou, ale plnou života ženu. Oproti Dorothy Carey, Nancy ležel na srdci osud pohanů a prohlásila, že jede do Indie ne z důvodu "připoutanosti k nějaké dočasné hodnotě" (čili Adonirama), ale s pocitem "povinnosti vůči Bohu (...) s plnou jistotou, že to je její povolání."14 V únoru r.1812 se vzali, a o dva týdny později nasedli na loď plující do Indie. Do Kalkaty připluli v polovině června.

Pro Adonirama a Nancy nebyla cesta jen prodlouženými líbánkami, ale rovněž obdobím intenzívní práce. Mnoho hodin trávili studiem Bible, především aby poznali význam křtu, neboť tato otázka již delší dobu trápila Adonirama. Čím více studoval Bibli, tím více byl přesvědčený, že názor kongregacionalistů, kteří křtili nemluvňata pokropením, je nesprávný. Jeho nové přesvědčení zpočátku dráždilo Nancy. Tvrdila, že je to okrajový problém a i kdyby se Adoniram stal baptistou, ona sama tak neučiní. Ale po delším studiu Bible rovněž ona přijala, že křest do vody ponořením osob vědomě věřících je biblický, takže po příjezdu do Indie se oba nechali pokřtít Williamem Wardem ze Serampore.

Když do Států dorazila zpráva o tom, že Judsonovy a Luther Rice (další ze šesti misionářů, vyslaných Radou do Indie) přešli do tábora baptistů, mezi kongregacionalisty to začalo vřít. Jak mohl od nich odejít jejich misionář - člověk, do kterého tolik investovali? Naopak baptisté byli nadšeni a rychle vytvořili vlastní misijní společnost, aby mohli podporovat Adonirama.

Judsonovy nezůstaly v Indii dlouho. Nemohli se měřit s mocí Východoindické společnosti. Odpluli na Isle de France u východního pobřeží Afriky, ale perspektiva misijní práce se zde nejevila příliš dobře. Vrátili se tedy do Indie, odkud chtěly odplout do Penangu na Malajském poloostrově, kde chtěly založit misii. Do Penangu však neodplouvala žádná loď, proto, ohroženi novou deportací, nasedli na loď plující do Barmy. Co je zajímavé, Adoniram původně počítal s prací v Barmě, ale ovlivněn zprávami o brutálním jednání s cizinci v této zemi, se nakonec rozhodl pro Indii.

Dorazili do Rangúnu v těžkém období svého života. Během cesty Nancy porodila mrtvé dítě a na pevninu jejich nové země ji museli z lodě vynést. Na rozdíl od Indie v Barmě nebyla evropská společnost a kastovní systém. Lidé působili dojmem nezávislých a svobodných lidí přes vládnoucí zde krutý režim. Všude však panovala bída. Podél úzkých, špinavých uliček Rangúnu stály rozpadávající se domky, a za veselými úsměvy, kterými byli Judsonovi vítáni, se schovával pocit ohrožení. Judsonovi nebyli prvními protestantskými misionáři v Barmě. Jiní přijížděli a odjížděli, ale pouze Felix Carey (nejstarší syn Williama Careyho) a jeho žena tam zůstaly déle. Vycestovali krátce po příjezdu Judsonových, když barmská vláda nabídla Felixovi místo vyslance, což jeho otec hořce komentoval slovy: "Felix z misionáře obrátil na vyslance". Felix se později vrátil do Indie, kde pomáhal v otci v tamní misii.

Teprve dva roky po odjezdu z Ameriky mohly Adoniram a Nancy začít samostatnou práci. Měli k vlastnímu užívání misijní dům baptistů v Rangúnu a trávili tam až dvanáct hodin denně učením obtížného barmského jazyka. Díky každodenním kontaktům s barmskými ženami se Nancy rychle naučila používat mluvený jazyk; avšak Adoniram zápasil s psaným jazykem - nepřerušovanou řadou písmen bez interpunkcí, velkých a malých písmen, mezerami mezi výrazy, větami či odstavci.

Jazyk nebyl jedinou bariérou mezi Judsonovými a Barmánci. Misionáři zjistili, že je tady neznámé pojetí věčného Boha, mající zájem o osud lidí, a jejich první pokusy o evangelizaci nebyly povzbudivé: "Není možné si představit, jak těžké je jim dát jakousi představu o skutečném Bohu a spasení v Kristu, poněvadž jejich obecná představa o Bohu je neuvěřitelně ubohá." Náboženstvím Barmy byl buddhismus, plný magické obřadnosti a uctívání bůžků: "Uplynulo již dva tisíce let, kdy jejich učitel Gaudama (Buddha) dosáhl stavu dokonalosti; a i když již nežije, dále uctívají vlas z jeho hlavy umístěný v obrovské pagodě, do které chodí každých osm dní."15

Status jediných misionářů v Barmě si Judsonovi udrželi krátce. Nedlouho po nastěhování do rozlehlého misijního domu se museli vzdát samoty ve dvou a udělat místo pro George a Pheby Houghovi a jejich děti. Hough, tiskař, přivezl s sebou své nářadí a krátce na to začal tisknout části Písma svatého, které Adoniram pomalu překládal. Během dvou let přijeli ještě dvě rodiny, avšak smrt, nemoci a předčasné odjezdy zabránilo misii, aby se rozrostla.

Barma nebyla vhodným místem k šíření křesťanství. Každý sebemenší výhonek byl zničen dřív, než stačila zapustit kořeny. Občas se objevily známky zájmu, rychle však mizely se zprávami o dalších sankcích vlády. Zároveň s převraty vícekrálů v Rangúně vztah k misionářům se pohyboval mezi dvěma krajnostmi. Když Judsonovy byli v milosti u dvora, mohli hlásat evangelium a Barmánci využívali uvolněný režim vlády; když však křesťané ztráceli sympatie, museli trávit celý čas v misijním domě na překladu Bible.

Od počátku pobytu v Rangúnu Judsonovy nebyli spokojeni s umístěním misijního domu v ústraní; přišli do Barmy, aby sloužili lidem a proto chtěli, aby lidé měli k nim snadný přístup. Na nějakou dobu se odstěhova li z misijního domu na rušné místo, avšak požár, který zničil čtvrť, je donutil odstěhovat se zpět. Stále nebyli spokojeni. Chtěli bydlet s místním obyvatelstvem a dorozumívat se s nimi jejich vlastním jazykem. Jak je možné toho dosáhnout v tak odlišné kultuře? Ideálním řešením se pro Judsonovy stal zayat.

Zayat je něco na způsob klubu, otevřeného pro každého, kdo si chtěl odpočinout, prodiskutovat události dne nebo poslouchat buddhistické učitele, kteří často navštěvovali taková místa. Bylo to místo odpočinku, vytržení z každodenního shonu. Rangún měl mnoho takových klubů. Judson byl přesvědčen, že takový dům by je sblížil s lidmi. Překážkou však byl nedostatek financí. Konečně r.1819, pět let po příjezdu do Barmy, mohl koupit za přijatelnou cenu kousek pozemku u Cesty Pagody - velmi používané silnice - a přistoupil ke stavbě zayatu. Byla to chata o velikosti 40 m2, s prostornou verandou, a stojící na vysokých kůlech. Samo postavení domu však nestačí. Adoniram a Nancy chtěli, aby se v něm Barmánci cítili svobodně, chodili tedy na posezení do nedaleko zayatu, aby se seznámili se zvyky, týkající se obsazování míst a jinými kulturními tradicemi. Dobře věděli, že neotvírají klub v Nové Anglii, ale barmský zayat.

Nápad se vydařil. Téměř okamžitě se začali objevovat hosté, kteří by nikdy nepřišli do misijního domu. I když Adoniram měl teď velmi málo času na překládání, byl velmi nadšený touto novou fázi své služby. V květnu r.1819, necelý měsíc po otevření, Maung Nau vyznal svou víru v Krista v nedělním shromáždění v zayatu plném Barmánců. Malý sbor v Rangúnu pomalu rostl, takže v létě 1820 měl již deset pokřtěných věřících. Od samého počátku barmánští křesťané se podíleli na evangelizaci: jedna z žen otevřela ve svém domě školu, jeden mladý muž se stal zástupcem pastora, jiní rozdávali traktáty. Práce postupovala vpřed, a to i v době nepřítomnosti Judsonových.

Kromě nepřátelství vlády byla největší překážkou pro misijní práci v Barmě tropická horečka. Adoniram a Nancy často měli její recidivu, ohrožující jejich život. Smrt, jak zjistili, byla vždy velmi blízko. Z malého Rogera, který se narodil rok po nastěhování do Rangúnu, se radovali necelých šest měsíců; chlapec zemřel náhle z důvodu horečky. V r.1820 odcestovali z Rangúnu na několik týdnů do Kalkaty, aby našli lékařskou pomoc pro Nancy. Potom, v r.1822, Nancy odjela na dlouhou zdravotní dovolenou do Anglie a Států.

Po odjezdu Nancy se Adoniram ponořil do práce nad překladem a za necelý rok dokončil Nový zákon. Mezitím se jeho situace zásadně změnila. Doktor Jonathan Price, misijní lékař pracující s Adoniramem, byl vyzván, aby se dostavil před císaře v Ava - městě, ležícím několik týdnů cesty podél řeky z Rangúnu. Znalost jazyka zavazovala Judsona k tomu, aby jej doprovázel na tomto důležitém setkání, neochotně se tedy připravil na cestu. Po nějakou dobu se dvojice misionářů těšila přízni na královském dvoře, ale počátkem r.1824 situace v Barmě začala vypadat hrozivě. Nancy se vrátila ze Států a připojila se k Adoniramovi v Avě - nezůstali však spolu dlouho. Mezi Barmou a Anglii vypukla válka, a všichni cizozemci byli podezřelí ze špionáže. Adoniram a Price byli zatčeni a uvězněni v cele smrti, kde čekali na popravu.

Život v cele smrti byl strašný. Misionáři byli umístěni společně s běžnými zločinci ve špinavé, plné hmyzu, temné a vlhké budově. Kotníky měly k sobě připojeny okovy. V noci "děravé tváře" (vězeňští dozorci s tvářemi a hrudníky zohyzděné vypálenými znameními na znak toho, že kdysi sami byli zločinci) věšeli vězně za okovy na kůl pod stropem tak, že pouze hlavou a ramenami se dotýkali země. Ráno se unavení vězni probouzeli ztuhlí, avšak ani den nepřinášel úlevu. Každodenně byly vykonávány popravy a nikdo nevěděl, kdo bude další.

Utrpení Adonirama se Nancy dotkla stejně, jako by to byli její vlastní, možná i více než jeho samotného. Denně chodila za úředníky a vysvětlovala jim, že jako americký občan Adoniram nemá nic společného britskou vládou. Občas její prosby a úplatky docházely sluchu, takže život vězně se na nějakou dobu zlepšil. Často se však cítila naprosto bezmocná, když chtěla pomoct manželovi, umírajícímu ve vězení. Navíc zjistila, že je těhotná. Jediné světlejší chvilky v tomto období byly návštěvy, které ji dovolily podplacení úředníci a dozorci. Potom na nějakou dobu ustaly, až 15. února 1825, osm měsíců po zatčení Adonirama, se Nancy objevila znovu - s třitýdenní Mary.

V květnu, když se britské oddíly začaly přibližovat k Avě, odsouzenci byli náhle vyvedeni z vězeňské budovy a donuceni k smrtícímu pochodu na sever. Svázáni a rok zbaveni pohybu, nebyli vězňové připraveni na vyčerpávající cestu v sálajícím slunci a část z nich nikdy nedošla do cíle. Adoniramova chodidla pokryté puchýři se zakrátko proměnili v krvavou ránu. Každý krok byl utrpením. Když přecházeli most nad vyschlým, kamenitým řečištěm, Adoniram byl v pokušení vrhnout se dolů a se vším tak skončit. Bylo by to snadné východisko, ale přemohl pokušení a pokračoval dále - do dalšího vězení.

Po několika dnech tam dorazila Nancy, která se dozvěděla o přemístění vězňů teprve po jeho uskutečnění a začala se znovu přimlou vat za manžela. Cokoliv však měla v úmyslu docílit, znemožňovala ji to nemoc malé Mary i její vlastní. Zanedlouho už nemocná Nancy nemohla kojit a jenom soucit dozorců zachránil život dítěti. Dovolili Adoniramovi dvakrát denně opouštět vězení, aby mohl zanést své dítě ke krmení k jiným matkám. Zakrátko obě začaly sílit, nikdy však už nezískaly dřívější zdraví.

Konečně v listopadu 1825, po téměř půldruhého roku věznění, byl Adoniram propuštěn, aby tlumočil při mírových rozhovorech. Během jednání Judsonovy bydleli po nějakou dobu s britskými úředníky a poprvé po dvou letech mohli několik dní žít normálním životem. Svému švagrovi Nancy napsala: "Žádný člověk nebyl nikdy tak šťastný, jako my během týdne tráveného v táboře Angličanů."16 Byly to jejich poslední společně trávené chvíle odpočinku. Odjeli nakrátko do Rangúnu, a potom do Amherst, kde Nancy zůstala s Mary, a Adoniram se vrátil pomáhat v rozhovorech. Týdny se protáhly na měsíce a dříve, než se Judson mohl vrátit k ženě, dostal dopis s černou pečetí. Nancy, jeho milovaná žena a společnice, zemřela na horečku. O několik týdnů později zemřela rovněž malá Mary.

První reakcí Judsona na smrt ženy byla snaha přehlušit smutek prací. Na více jak jeden rok se zcela oddal práci překladu Bible a evangelizaci, avšak jeho srdce bylo hluboce zraněné. Nemohl si odpustit, že nebyl při Nancy když ho potřebovala nejvíc a nedokázal překonat přemáhající ho smutek, který jako by jen rostl. S narůstající depresí vydával ze sebe čím dál méně. Uzavřel se do sebe a začal se vyhýbat všem přátelům. Přestal dokonce jíst s ostatním misionáři v misijním domě. Nakonec, dva roky po smrti Nancy, přerušil všechny styky s lidmi a usídlil se v džungli, kde si postavil chatku a žil jako poustevník. Došel až k tomu, že si vykopal hrob, nad kterým trávil celé dny a zabýval)?( ponurými myšlenkami o smrti. Prožíval pocit duchovní opuštěnosti: "Bůh je pro mne Velkou Neznámou. Věřím v Něho, ale nenalézám Ho."17

Naštěstí se v tomto duševním rozpoložení nenacházel po zbytek svého života (jako Dorothy Carey). Nebylo zde sice psychiatrů, byla tu však obrovská láska a mnoho modliteb ze strany jeho spolupracovníků a místních křesťanů. Co víc, Judsonova víra stála na pevném základě, který mohl přetrvat i nejhorší okamžiky pochybností. Pomalu vycházel z paralyzující deprese, dosahujíc při tom nové duchovní hloubky, která obohatila jeho službu. Začal cestovat po Barmě a pomáhat jiným misionářům. Všude kde byl, se dělo to stejné - davy těch, kteří se zajímali o novou vírou, mnoho nově obrácených, známky duchovního růstu. Prožíval nový zájem o křesťanství " jak je země dlouhá a široká". Byl to ohromující pocit:" Občas cítím strach jako někdo, kdo vidí, že se začíná pohybovat silný motor, nad kterým nemá žádnou kontrolu." 18

I když kočovná práce přinášela Judsonovi obrovskou radost, věděl, že má před sebou ještě větší úkol - dokončení překladu Bible do barmštiny. Potřeboval k tomu více času, než jen přestávky mezi jednotlivými cestami. Potřeboval se nato zcela soustředit. Znamenalo to rezignovat ze dvou let života a dodržet stálé tempo překladu: 25-30 veršů Starého zákona denně z hebrejského originálu do barmštiny. Judson tento cíl uskutečnil a dokončil první překlad, ale potřeboval ještě několik let na jeho opravu. Teprve v r.1840, čtrnáct let po smrti Nancy, odeslal do tiskárny poslední stranu Bible v barmštině.

Mezitím se zabýval nejen opravováním. V r.1834, ve věku čtyřiceti šesti let, se oženil se Sárou Boardman, třicetiletou vdovou, která statečně vytrvala na misijním poli po smrti manžela, který zemřel tři roky předtím. Byl to šťastný pár, avšak Sára se stále méně angažovala v misijní práci s tím, jak se rozrůstala jejich rodina. Během prvních deseti let manželství porodila osm dětí. Byla to však na ní příliš velká zátěž. V r.1845, rok po narození posledního dítěte, zemřela na cestě do Ameriky, kde si měla odpočinout.

Sáru na cestě doprovázel její muž a tři děti. Tragédie zkalila radost ze setkání s rodinou a přátely. Uběhlo třicet tři roky od okamžiku, kdy Judson naposledy spatřil svou zemi a nyní viděl všude obrovské změny. Zapůsobily na něj velká města a námořní přístavy, které si pamatoval jako malá městečka a rybářské vesnice. Kraj jeho dětství zmizel navždy. Obtížně rozpoznával dříve známou krajinu Nové Anglie. Pokojný návrat k chlapeckým snům, které by utišili jeho bolest, znemožnili nejen tyto změny. Náhle se ukázalo, že je slavný. Každý chtěl uvidět a naslouchat člověku, jehož jméno bylo známé v každém domě a jehož misijní činnost se stala legendou. Judson, i když nemiloval popularitu, podlehl přáním svých nadšených obdivovatelů a začal přednášet. Lidé však byli hrdinou rozčarováni. Chtěli slyšet napínavé příběhy o exotických národech a zvycích, zatímco on hlásal evangelium, které už znali.

Během svých cest byl Judson představen Emily Chubbock, mladé autorce populárních románů, známou pod pseudonymem Fanny Forrester. Byl uchvácen jejím živým stylem vyprávění, ale byl udiven tím, že tak skvělý talent upřímné křesťanky (a k tomu baptistky) je marněn na světských záměrech. Nabídl ji, aby napsala životopis jeho druhé ženy - Sáry, což Emily přijala s nadšením. Rychle se spřátelili a v lednu r.1846, necelý měsíc od prvního setkání, ji Judson požádal o ruku.

Rozhodnutí oženit se s Emily vyvolal velké spory. Emily kdysi uvažovala o misijní práci a nebyl tedy důvod se domnívat, že nebude pro Judsona věrnou manželkou a cennou pomocí pro misii v Barmě. Judson se však stal hrdinou protestantské Ameriky a jako takovému mu byly kladeny vysoké morální požadavky. Sňatek s autorkou světských povídek, mající málo přes dvacet let, čili o polovinu mladší, nebylo na místě - takové aspoň bylo americké veřejné mínění. Kritika je však jen utvrdila v jejich rozhodnutí, takže v červenci r.1846 se vzali.

V následujícím měsíci vypluli do Barmy, zanechávaje tři děti v péči třech různých rodin - již nikdy neměli uvidět svého otce. V Barmě byli ještě tři, která nikdy nepoznala svou matku. Judsonův životní příběh, jako téměř každého misionáře, ukazuje tragédii, jakou misijní práce přinášela rodinám - tragedie uplakaných, vyděšených dětí, silou se držících svých rodičů, a nechápajících, proč je oddělují od jediného zdroje lásky a bezpečí, které znaly. Avšak jakýmsi záhadným způsobem z toho děti vycházely cele. Z pěti dětí Sáry a Judsona, které se dožily dospělosti, se dvě staly duchovními, jedno lékařem, jedno ředitelem akademie a jedno sloužilo slavně v armádě Unie.

V listopadu r.1846 dorazily Judsonovy do Barmy. Emily dobře snášela cestu a byla připravena zaujmout místo Sáry. Stala se matkou Judsonovym dětem a s nadšením se vrhla do učení jazyka a misijní práce, nezanedbávaje ani svůj literární talent. Z jejího pera vyšlo mnoho barvitých popisů všední reality života v misii. Bála se "tisíců a tisíců netopýrů" ale většinu ostatních malých stvoření brala klidně: "Byli jsme poctěni zástupy švábů, brouků, ještěrek, krys, mravenců, moskytů a štěnic. Dřevěné části domu se až hýbou od těch posledních, a mravenci pochodují po bytě v obrovském množství. (...) S dvacet mi jich proběhlo přes papír od okamžiku, kdy jsem začala psát. Pouze jeden šváb mě navštívil, ale zdrženlivost tohoto džentlmena mi zcela vynahradila společnost černých brouků, velkých jako nehet - bezejmenných tuláků."19

Adoniram a Emily sloužily společně v Barmě po tři roky. Narození dcerky jim přineslo mnoho radosti, zkalené však neustálými nemocemi. Na jaře r.1850, když Emily očekávala narození druhého dítěte, těžce nemocný Adoniram se vydal na námořní plavbu v naději, že tak získá nové síly. O necelý týden později zemřel a byl pochován do moře. O deset dní později Emily porodila mrtvé dítě, ale o smrti manžela se dozvěděla teprve v srpnu. V lednu následujícího roku s malou Emily a s dvěma mladšími syny Judsona se vydala do Bostonu, aby se natrvalo usadila ve Státech. Její zdraví však bylo již velmi podlomeno, takže o tři roky později umírá ve věku třiceti šesti let.

Odmítnutí Adonirama a Nancy Judsonových Východoindickou společností, které je zavedlo do Barmy, bylo považováno za prozřetelné řízení osudu. Díky Judsonovým a dalším oddaným misionářům tento kdysi nepřátelský kraj se pomalu otevíral evangeliu. Mezitím však do Indie přijížděli další misionáři. I když Východoindická společnost nezměnila své postoje, Baptistická misijní společnost, Církevní misijní společnost a Londýnská misijní společnost však dokázaly obejít její nařízení a vysílaly nové misionáře, aby oživily práci v Indii. Jedním ze způsobu, jak se dostat do této země bez větších problémů, bylo přijmout místo kaplana Východoindické společnosti. Nejznámější z těchto kaplanů je Henry Martyn, který přicestoval do Indie v r.1806 a během své krátké služby se stal největším překladatelem Bible ve střední Asii.

Henry Martyn se narodil v Cornwalesu ve Velké Británii. Jeho otec byl bohatým kupcem a schopnému chlapci nic nechybělo ke štěstí.. Učení dělalo Henrymu radost, a tak po ukončení základního vzdělání nastoupil na univerzitu v Cambridge, kde s nejvyššími vyznamenáními ukončil studia v matematice. I když se předtím odvrátil od Boha, později jej různé okolnosti vedli k zrevidování svého systému hodnot. Smrt otce, modlitby sestry, rozhovor s bohabojným duchovním a četba deníku Davida Brainerda jej vedly k obrácení zpět k Bohu. Tehdy začal uvažovat o odjezdu do misie. Příklad oběti Davida Brainerda a pionýrská služba Williama Careyho v Indii byly silným zdrojem inspirace. Zanedlouho se tak zahraniční misie stala jediným cílem mladého Martyna.

Podobně jako jeho hrdina David Brainerd, Martyn trávil denně několik hodin na modlitbách a v rozhovoru s Bohem: "Myslel jsem na Davida Brainerda a toužil jsem po stejném vydání se Bohu. Cítil jsem, jak mé srdce zůstalo při tomto vzácném člověku. Toužím být jako on. Chci zapomenout na svět a nechat se uchvátit touhou uctívat Boha." Ve snaze uctívat Boha, Martyn začal trénovat svou vůli, což představovalo mj. jíst snídani a číst "ve stoje daleko od ohně (...), i když teploměr ukazoval nula stupňů."20

Dalším odříkáním byl celibát. Radoval se z toho, že je "vysvobozen ze všech tužeb po výhodách manželského života" a volí "život bez ženy, který dává mnohem větší možnost soustředit se na Boha". Tak tomu bylo až do okamžiku, kdy se beznadějně zamiloval do o šest let starší Lydie, švagrové své sestřenice. A právě "modlářské pocity" jej nejvíce odvedly od jediného cíle života - evangelizace pohanů: "Až příliš jsem cítil, že ji miluji k zbláznění. Naprostý rozpor tohoto citu s mým vydání se Bohu pro věc misie způsobily v mé mysli nemalý boj." Lydie uchvátila jeho srdce. Nemohl na ní přestat myslet, budil se " v noci s myšlenkami o ní".21

Martyn by nebyl ani prvním, ani posledním člověkem, kterého by zamilovanost odvedla od myšlenky odcestovat na misii. Přesto, i když nemohl na ní přestat myslet, nechtěl se vzdát svého duchovního cíle. Byl přesvědčen, že může lépe Bohu sloužit bez závazku manželství, a pochyboval, že by s ním Lydie chtěla odjet na jiný kontitnent. Věnoval většinu roku plánováním odjezdu do Indie, celou dobu vzdychaje po Lydii. Tvrdil však, že "s radostí se rozhodl plnit vůli Boží a zříct se pozemské radosti - manželství.22

Na jaře r.1805 byl vysvěcen na anglikánského kněze. Následujícího měsíce byl přijat za kaplana Východoindické společnosti. V létě se rozloučil s Lydii a odcestoval do Indie. Tam se setkal s Williamem Carey a dalšími seramporskými misionáři, kteří okamžitě rozpoznali jeho schopnosti a povzbudili ho k práci nad překládáním Bible. Jako kaplan Východoindické společnosti měl povinnost duchovně pečovat o zaměstnance společnosti a jejich rodiny, svou duši však oddal misii a uchvátila ho možnost zpřístupnit milionům Asiatů Nový zákon v jejich rodném jazyce. Více než čtyři roky sloužil ve vojenských posádkách jako pastýř jak Evropanů, tak Hindů, zakládal školy, a zároveň překládal Nový zákon do hindštiny, perštiny a arabštiny. Ale tropické podnebí střední Indie podlomily už i tak jeho slabé zdraví, takže v r.1810, když Nový zákon v hindštině byl již připraven k tisku, se vydal na námořní plavbu do Persie, kde chtěl zlepšit svůj zdravotní stav, a zároveň opravit perský a arabský překlad.

Jeho zdravotní stav se skutečně na nějakou dobu zlepšil a s pomocí největších vzdělanců vybrousil svůj překlad. V r.1812 se ale jeho zdravotní stav opět zhoršil. Jediným východiskem byl návrat do Anglie po souši, což by mu dalo možnost obnovit vztah s Lydii. I když odmítla jeho nabídku k sňatku a příjezd do Indie za ním, snil o tom znovu ji uvidět a povědět ji to, co ji více než šest let psal ve svých dopisech. Tento sen se nikdy nesplnil. Martyn zemřel v Malé Asii na jaře r.1812 ve věku třiceti jedna let. Když přijížděl do Indie, napsal: "Nyní chci shořet pro Pána". To se také stalo.

Jedním z nejvynalézavějších misionářů, kteří sloužili v Indii, byl Alexandr Duff, který přicestoval se svou ženou do Kalkaty v r.1830. Nedělaly na něj dojem zprávy z misijní práce v Indii, ze kterých vyplývalo, že evangelizace mezi Hindy přinesla ostudnou porážku. Kritici vytýkali misionářům, že těch pár lidí, kteří se obrátili, pocházejí hlavně z "nedotknutelných", kteří se potom stávají závislými na misii a nemají žádný vliv na své krajany. I když to byly zprávy poněkud přehnané, ukazovaly správně, že nebyl zorganizován žádný pokus získat pro křesťanství vyšší kasty hindské společnosti. Změnit to měla právě Duffova misie.

Duff se narodil a vyrostl ve Skotsku, studoval na univerzitě St.Andrews. Evangelické probuzení, které sklonilo na kolena Skotsko ve dvacátých letech 19.stol., se dotklo rovněž mladého studenta; ve věku dvaceti tří let se Alexandr stal nejmladším misionářem skotské církve. Jeho dráha misionáře začala dost nešťastně. Na cestě do Indie přežil dvě námořní katastrofy, a v jedné z nich ztratil celou svou knihovnu, což pro člověka, tak zaujatého otázkami vědy a vzdělání, bylo dost zdrcující.

Po příjezdu do Indie začal Duff okamžitě realizovat svou myšlenku dostat se pomocí vzdělání k vyšším kastám Indie. Měl v úmyslu učit vzdělanou elitu Indie - velmi tehdy zaujatou západními ideami a vzděláním, zvláště v oblasti umění a vědy. Chtěl zavést studia Bible; byl přesvědčen, že tímto novátorským způsobem křesťanství pevně zakoření v Indii. Duff měl mnoho kritiků - jak mezi misionáři, tak i mezi hindskými učiteli, měl však také dva významné spojence: velmi ctěného Williama Careyho a Rama Mohuma Roye, vzdělaného brahmána s velmi liberálními názory. Roy byl společenským reformátorem, těšil se velké podpoře a především jeho vliv otevřel cestu Duffovi. Roy se chlubil svými otevřenými názory a neměl nic proti studování Bible. Sám si ji přečetl (nestal se ale křesťanem), a vybízel Duffovi žáky, aby též tak učinili.

Již několik měsíců po svém příjezdu do Indie Duff otevřel svou školu. Začal s výukou šesti studentů pod fíkovým stromem, ale zpráva o nové škole se rozšířila tak rychle, že koncem týdne se přihlásilo již více než tři sta zájemců. Škola měla velký úspěch při šíření západních vědomostí a o něco méně při šíření křesťanství. Během třech let Duff pokřtil čtyři obrácené - velmi málo s ohledem na velikost školy; ale i zpráva o těchto čtyřech obrácených vyvolala takové pobouření Hindů, že studenti začali rezignovat a po nějakou dobu byla Duffova práce ohrožena. Postupně se studenti vraceli, takže po deseti letech fungování školy byl počet studentů přibližně osm set. Později Duff otevřel školu rovněž pro dívky z vyšších kast, o kterou byl také velký zájem.

Kritici Duffovy práce mu vytýkali především to, že většina studentů tam přichází pouze se zájmem o světské vzdělání, a že z těch mnoha tisíců studentů, kteří školu navštěvovali, se jich obrátilo pouze třicet tři. Je však třeba si uvědomit, že většina z nich byli mladí lidé z vlivných rodin, kteří se rovněž stali vlivnými křesťany. Někteří z nich sloužili jako misionáři a duchovní, jiní byli vynikajícími laickými křesťanskými vůdci.

Duff byl horlivým, střízlivým presbyteriánem bez smyslu pro humor, který k těmto výsledkům došel ne bez obětí v rodinném životě. Jeho živlem byla práce, a rodina se to ani nepokoušela změnit. V r.1839 se Duff spolu s manželkou vrátili z první dovolené, zanechávaje ve Skotsku své čtyři malé děti (včetně jednoho nemluvněte) v péči jedné vdovy. Znovu přijel do země teprve v r.1850, když nejmladší syn měl již jedenáct let. Bohužel první vzpomínky na setkání s otcem nebyly ani trochu radostné. Duff neztrácel čas a jal se vyučovat své dítě v katechismu. Podle všeho mu nebyly známy zásady kladného povzbuzování, neboť napomínal svého syna slovy: "Pohanští chlapci v mé škole v Kalkatě vědí o Bibli více než ty."23

Mladý Duff popisoval svého otce jako člověka neznajícího "žertování, humor a - to zcela - spontánní radost". Nesnášel povýšenost otce, a jeho vzpomínky na odjezd rodičů do Indie v r.1855 to potvrzují: :(...) pamatuji si dobře, jak mé srdce a srdce mé matky pukalo z bolu, když na Londýnském mostě si otec koupil ranní Timesy a odkráčel, zanechávaje nás plakající v obrovském zármutku(...). A tak jsme se rozloučili."24

I když Duff zklamal jako otec, měl obrovský úspěch jakožto představitel misie. Během své druhé dovolené procestoval Anglii, Irsko, Skotsko, Wales a Spojené státy, a všude se setkával s obrovským uznáním. V Americe kázal v Kongresu Spojených Států a setkal se s prezidentem. Byl nazýván "nejvýmluvnějším misionářem"25 století, a jeho vliv na rozvoj misie byl obrovský. Díky němu se stovky dobrovolníků přihlásilo do misie, a desítky tisíc křesťanů jej finančně podporovalo. Myšlenka spojit vyučování s evangelizací byla napodobena v mnoha částech světa přes časté kontroverze.

Duff byl vychvalován jakožto novátor v evangelizaci vyšších kast, přičemž mezitím jiní dále pracovali mezi vyděděnci společnosti Indie: "nedotknutelnými" a členy nejnižších kast. V r.1865 členové Americké baptistické misie dr.John Clough a jeho žena začali pracovat v Misii osamělé hvězdy v Ongole v Indii. Zanedlouho byli svědky obrovského duchovního probuzení mezi nejnižšími vrstvami společnosti. Masová obrácení neustávaly a v létě r.1878 Clough pokřtil 2222 osoby během jediného dne. V průběhu sto let od této doby více než milion nedotknutelných z kmene Mala se stalo křesťany. Ač prostřednictvím intelektuálních diskusí, ač díky lásce neznající společenských hranic, evangelium se šířilo v Indii, a v některých oblastech a srdcích se zabydlelo trvale.

1. Mary Drewery, William Carey: A Biography (Grand Rapids, Zondervan 1979), str.25

2. J.Herbert Kane, A Concise History of Christian World Mission (Grand Rapids, Baker 1978), str.85

3. Drewery, str.70

4. Drewery, str.89

5. Drewery, str.69

6. Drewery, str.111

7. Drewery, str.102

8. Drewery, str.115

9. Drewery, str.146

10. Drewery, str.183

11. Drewery, str.185

12. Drewery, str.173

13. Drewery, str.166

14. Courtney Anderson, To the Golden Shore: The Life of Adoniram Judson (Grand Rapids, Zondervan 1972), str.84

15. Anderson, str.181

16. Anderson, str.362

17. Anderson, str.391

18. Anderson, str.398

19. Anderson, str.478

20. David Bentley-Taylor, My Love Must Wait: The Story of Henry Martyn (Downers Grove, InterVarsity 1975), str.26

21. Richard T.France, "Henry Martyn" v: Five Pioneer Missionaries (London, Banner of Truth 1965), str.255-256

22. Bentley-Taylor, str.35

23. William Paton, Alexandr Duff: Pioneer of Missionary Education (New York, Doran 1922), str.150

24. Paton, str.220

25. A.T.Pierson, citovaný v: Robert Hall Glover and J.Herbert Kane, The Progress of World-Wide Missions (New York, Harper ť Brothers 1960), str.72