Rozmach katolické misie po Tridentském koncilu neměl podobnou odezvu u protestantů. Zámořská misie nebyla hlavním předmětem jejich zájmu. Už samo přetrvání tváří v tvář katolické reakci a pokroky dosažené v Evropě představovaly nemalý úspěch. Na zámořské výpravy chyběli lidé i čas. Protestanté měli kromě toho méně možností k zakládání zámořských misií než katolíci, kteří ovládli náboženský život ve většině námořních velmocí; ti rovněž mohli putovat s cestovately a obchodními společnostmi a využívat tak jejich ochranu. První opory protestantismu - Švýcarsko bez přístupu k moři a německé státy - podobné výhody nenabízely. Protestanté rovněž nedisponovaly připravenými misijními skupinami typu katolických mnišských řádů.

Dalším činitelem, omezujícím misijní činnost protestantů, byla jejich teologie. Martin Luther byl natolik přesvědčen o brzkém příchodu Krista, že podceňoval důležitost zahraniční misie. Měl navíc za to, že tzv. Velké poslání bylo určeno pouze novozákonním apoštolům, kteří splnili svůj úkol, když šířili evangelium v celém tehdejším známém světě, což osvobodilo od této zodpovědnosti pozdější pokolení. Kalvinisté převzali tento názor, přičemž přidali ještě učení o predestinaci (předurčení) - v jeho světle se misie jeví jako zbytečná, jestliže Bůh už vybral ty, které zachrání. Sám Kalvín však projevoval, alespoň navenek, největší misionářský zápal mezi všemi vůdci reformace. Vyslal nejen desítky misionářů do své vlasti - Francie - ale také vybral čtyři misionáře a určitý počet hugenotů k založení kolonie a k evangelizaci Indiánů v Brazílii. Avšak celá tato akce, započatá v r.1555, skončila naprostým fiaskem, když vůdce skupiny Villegagnon přešel na stranu Portugalců, kteří pak vydrancovali mladičkou osadu, a pár zbylých obyvatel zanechali bezbranné, vydávajíc je tak na smrt z rukou jezuitů.

Úpadek misie Dania-Halle však neznamenal zároveň konec protestantské misie. Objevila se jiná skupina, ovlivněná rovněž pietismem v Halle, která se zanedlouho stala jednou z nejvíce misijně působících církví v historii. Moravští bratři (Unitas fratrum - Jednota bratrská), podníceni knížetem Zinzedorfem, šli za hlasem Velkého poslání, a připravili tak cestu současným misiím. Již v průběhu 18. stol. bratři z Moravy založili misijní stanice na Panenských ostrovech (1732), v Grónsku (1733), v Severní Americe (1734), v Laponsku a Jižní Americe (1735) a na Labradoru (1770). Jejich hlavním cílem bylo nést evangelium do všech konců světa. Na toto nadšení ukazuje jasně podíl misionářů k počtu členů jejich církve, který činil 1:60, což je značný rozdíl v porovnání s jinými protestantskými církvemi, kde tento podíl činil 1:5000.

"Největší zásluhou moravských bratří", píše William Danker, "byl jejich důraz na to, že každý křesťan je misionářem a je povinen svědčit o Bohu svou každodenní prací. Kdyby byl příklad bratří studován pečlivěji, možná by podnikatel našel ve světě misie čestné místo vedle duchovního, učitele a lékaře."1

Jedním z největších představitelů misie v jeho historii a člověkem, jenž měl zásadní podíl na rozvoji protestantské misie v 18. stol., byl německý aristokrat, kníže Mikuláš Ludvík von Zinzedorf, jenž hrál důležitou roli v raném období obnovy v protestantismu a v mnoha směrech se vyrovnal svým blízkým známým J.Wesleymu a G.Whitefieldovi, a možná je i předčil. Byl pionýrem ekumenické evangelizace, založil církev Moravských bratří a napsal mnoho duchovních písní. Především však započal světové misijní hnutí, které připravilo cestu W.Careymu a Velkému století.

Zinzedorf se narodil v r.1700 v bohaté šlechtické rodině. Po smrti otce a novém matčině sňatku ho vychovávaly babička a teta. Jejich vroucí evangelický pietismus obrátil pozornost Mikuláše na duchovní věci. Tento zájem posílilo i jeho vzdělání; ve věku 10 let byl poslán do Halle, kde studoval pod vedením známého luteránského pietisty Augusta Hermanna Francka. Zinzedorf se tam spřátelil s jinými zbožnými mladíky a založili Řád (řeholi) hořčičného zrna - křesťanské bratrstvo "oddané milování celé lidské rodiny" a šíření evangelia. Z Halle Zinzedorf odjel do Wittenbergu na právnická studia, která ho měla připravit k službě ve státní správě - jediné možné práci pro šlechtice. Ale taková perspektiva ho netěšila. Toužil po duchovní práci - avšak porušení rodinné tradice bylo nemyslitelné. Tento boj v jeho nitru trval až do r.1719, kdy jistá událost, která se stala během jeho cesty po Evropě, změnila jeho další život. Při návštěvě galérie umění uviděl obraz ( "Ecce homo" Domenica Fettiho) představující Krista s trnovou korunou. Text pod obrazem zněl: "Všechno to jsem učinil pro tebe, a co ty učiníš pro mne?".2 Od toho okamžiku Zinzedorf věděl, že nikdy nebude šťastný, bude-li vést život šlechtice. Bez ohledu na náklady musí sloužit Spasiteli, který pro něho tolik trpěl.

Možnost zapojit se aktivně do křesťanské služby se naskytla teprve v r.1722, kdy skupina protestantských uprchlíků hledala útočiště na jeho usedlosti v Berhelsdorfu, později známém jako Herrnhut, což znamená "Pánova koruna". Zinzedorf nabídl utečencům, aby se usadili na jeho pozemcích, přes odpor ze strany některých členů rodiny; byl to počátek vzniku církve Moravských bratří. Herrnhut se rychle rozrůstal, neboť zpráva o náklonnosti knížete se šířila rychlostí blesku. Utečenci stále přicházeli a krátce na to se usedlost změnila v kvetoucí osadu plnou domů a obchodů. Spolu s růstem počtu obyvatel se objevily rovněž první problémy. Různorodost náboženského přesvědčení příchozích se stala příčinou rozepří a nejednou byla ohrožena sama existence osady.

I když je Zinzedorf známý spíše jako představitel misie, sám ochotně pomáhal v misijních záměrech. Roku 1738, několik let po odjezdu prvních misionářů na Karibské ostrovy, Zinzedorf tam odcestoval spolu s několika novými, kteří se měli k nim připojit. Po jejich příjezdu se dozvěděli, že jejich předchůdci byli uvrženi do vězení. Zinzedorf neváhal a okamžitě využil svou prestiž a autoritu šlechtice, aby je odtud dostal. Během svého pobytu na Karibech vedl každý den shromáždění pro domorodce, zabýval se organizačními záležitostmi a přidělováním teritorií působností různých misionářů. Když uznal misii za solidně zakořeněnou, vrátil se do Evropy, aby o dva roky později vyrazil znovu, tentokrát do amerických kolonií. Pracoval tam po boku bratří sloužících mezi Indiány, navštěvoval moravské a luteránské kongregace ve snaze sjednotit je do jedné církve. V žádné z těchto oblastí neměl úspěch. Luteráni odmítli jeho ekumenické snahy a ještě menší odezvu mělo jeho úsilí mezi Indiány.

Zinzedorf sloužil třicet tři roky jako patron sítě misie rozprostřené po celém světě. Jeho metody byly prosté, praktické a přetrvaly zkoušku času. Všichni misionáři byli lidé znalí ne teologie, ale evangelizace. Vydělávali si na sebe, museli tedy pracovat mezi potenciálními křesťany, svědčili o své víře slovem a příkladem, ve snaze ne vyvyšovat se, ale přiblížit se k lidem. Zabývali se výhradně evangelizací, přísně se vyhýbali angažovanosti v místních politických a ekonomických problémech. Obsahem jejich zvěsti byla Kristova láska - velmi prostá zpráva. Záměrně se vyhýbali doktrinálním otázkám až do okamžiku obrácení; a i tehdy náboženský mysticismus dominoval nad teologickým vyučováním. Moravští misionáři byli zaměřeni především na jeden cíl - práci. Pro Krista byli opouštěny ženy a rodiny. Mladí bratři byli vybízeni k celibátu, a když už byl odsouhlasen sňatek, manželka byla vybírána prostřednictvím losování.

Příkladem takového postoje byl sám Zinzendorf. Cestování po Evropě a světě jej často oddělovalo od ženy a dětí, a více jak desetileté vyhnanství ze země ještě více zkomplikovalo jeho rodinné záležitosti. V době jeho nepřítomnosti spravovala majetek jeho velmi schopná žena - Erdmuth, která si však již hůře vedla s udržením vztahu s manželem. Nebylo tajemstvím, že došlo k ochlazení vzájemných vztahů. Přesto však smrt manželky způsobila Zinzendorfovi velkou bolest. Jak píše jeho životopisec John Weinlick: "Smutek knížete násobily jeho výčitky svědomí. Nebyl poctivý vůči Erdmuth. Přes všechny pomluvy ji nebyl nevěrný v obdobích dlouhého oddělení, choval se však velmi chladně. Zapomněl, že je ženou, manželkou a matkou."3

Pod vedením knížete církev Moravských bratří kladla v teologii velký důraz na Kristovu smrt. Jako dítě Zinzendorf meditoval nad smrtí a utrpením Pána, a jeho povolání do služby bylo ovlivněno obrazem znázorňujícím Kristovo utrpení. Časem to však přerostlo v přepjatost a celou církev zachvátila kajícnická mystika. Bratři a sestry se začali umrtvovat úvahami nad popisem Kristovy smrti. V dopise sborům Anna (mnoho let před sňatkem s Zinzendorfem) napsala: "Jako ubohý, malý brouček toužím se ukrýt v jeho ranách", a sám Zinzendorf nazýval bratry "malými pijavkami v moři milosti".4 Byl založen řád prosťáčků, a kníže vybízel jeho členy, aby se chovaly jako děti a přemýšlely o sobě jako o "malých rybkách plavajících v krvi" nebo "včelkách, sajících rány Kristovy".

To vše mohlo rychle zničit velké misijní hnutí bratrů, naštěstí se kníže vzpamatoval včas. Přiznal, že stav církve "se velmi zhoršil" a že on sám "to jistě způsobil", Zinzendorf ukončil toto "krátké, ale hrozné"5 období a zavedl své stádečko zpět na dřívější cestu. Výše uvedená skutečnost hovoří hodně o kvalitách tohoto člověka.

Nejlepším příkladem přínosu Zinzendorfa do misie je život lidí, kteří odpověděli na jeho výzvu zříci se všeho pro evangelium. Jejich jedinou motivací byla Kristova smrt, která spasila svět - a tuto zvěst donesli až na kraj světa.

Hans Egede a jeho rodina žili v Grónsku již více než deset let a přes všechny porážky zůstali věrni svému cíli. Egede, narozený v Norsku v r.1686, vyrostl ve zbožné luteránské rodině. Hluboký vliv měl na něho vroucí duch pietismu, který tehdy pronikal Skandinávii. Na studiích se připravoval na službu duchovního, a poté pracoval deset bouřlivých let jako pastor. Pro konflikty s jiným duchovním jeho diecéze, týkající se finančních záležitostí, byl nejednou církevním soudem potrestán pokutou.

Egede od dětství slýchával příběhy o Grónsku a o křesťanech, kteří tam před mnoha staletími přišli ze Skandinávie. Z dějin Norska se dozvěděl, že evangelium do Norska přinesl před staletími Leif Šťastný (syn Erika Rudého, násilníka, který byl vyhnán z Norska a později z Islandu za vraždy, které tam spáchal). Leif, podporován knězem, šířil křesťanství v Grónsku a kolem 12.stol. se tamější církev rozrostla natolik, že bylo založeno biskupství. Časem však začalo upadat, až jej nakonec znovu ovládlo pohanství.

Tyto příběhy, spolu s pietistickou misijní horlivostí, vedly mladého pastora k hledání možnosti jak začít misijní práci v Grónsku, mezi těmi "nešťastnými lidmi, kteří kdysi dávno byli křesťany, a kteří nyní, bez učitelů, se navrátili k pohanské slepotě a divokosti".6 Protože neexistovaly misijní organizace, které by ho mohly finančně podporovat, Egede poslal králi spojeného království Dánska a Norska a církevním představitelům nabídku začít pracovat "na obrácení a vzdělání obyvatel Grónska".7 Válka se Švédskem ale odpověď o několik let oddálila.

Mezitím Egede narazil na tvrdý odpor vůči svým záměrům ze strany různých osob. Jeho tchýně byla pobouřena, když uslyšela o jeho plánech, a žena Giertrud (jež byla od něho starší o třináct let) prožila otřes. Její postoj se však zanedlouho změnil. Po společné modlitbě k Bohu o radu v této věci se Giertrud stala manželovým nejvěrnějším spojencem a společně pracovali na tom, co bylo nyní posláním celé rodiny. Když ostatní na něj činili nátlak, aby odstoupil od svého záměru, ona zůstala neochvějně stát při svém muži: "Moje žena prokázala velkou víru a vytrvalost, když mne přesvědčila, že již nelze vycouvat z toho, co už bylo učiněno. Nemohu vyjádřit, jak velmi mne podpořila na duchu takovými slovy a tím, že ona, slabá žena, prokázala více víry a mužnosti než já."8

Po více než dvou letech čekání a nejistoty v Bergenu rodinu odvezla loď Bergenské společnosti. Do Grónska připluli v létě r.1721. Egede urychleně postavil dům, jenž měl jeho rodinu chránit před mrazem následujících měsíců, a začal velmi neromantický život misionáře. Příjemné letní počasí kazily mračna komárů. Větším problémem byla ale jazyková bariéra. Egede spoléhal na to, že se zde setká s podobným jazykem, jenž tu měl být před staletími přinesen jeho krajany. Jeho naděje však byly plané. Předat byť i tu nejjednodušší zvěst bylo utrpením. A co horšího, Egede nenalezl ani stopu po pozůstatcích křesťanské víry, které - jak doufal - byly předávány po staletí.

Egedeho služba se rozvíjela velmi pomalu. Zatímco jeho synové Paul a Niels se naučili jazyk velmi rychle během her s přáteli, Egede dlouho zápolil se záludnostmi gramatiky a i po letech rozhovor na duchovní téma byl pro něj velmi obtížný. Opíral se ve velké míře o pomoc Paula a Nielse, kteří se stali neocenitelnými pomocníky v jeho práci. Nejúčinnějším způsobem navazování přátelství a získávání zájmu Eskymáků během prvních let v Grónsku byla hudba. Egedeho životopisec, Louis Bobe, píše, že "si získal jejich srdce zpěvem."9

Rozvoj evangelizace byl však velmi pomalý. Egede naléhal, aby se Eskymáci vzdali svých pohanských zvyků a hlásal, že kompromis mezi křesťanstvím a pohanstvím není možný. Tvrdě napadal pohanské náboženské obřady, vyžadoval, aby Eskymáci zanechali tehdy běžné "zaříkávání", které je mělo chránit před nebezpečím, pověrčivé tance a písně a jiné ďábelské kousky. Nepříliš rozuměl jejich víře a proto nedokázal najít žádné společné body náboženství Eskymáků a křesťanství. Kromě toho chtěl před obrácením z nich učinit "lidské bytosti". To jej vedlo k tomu, aby se soustředil především na děti. Protože nebyly tolik zasaženi pohanskými pověrami jako jejich rodiče, byly vhodnějšími k vyučování. Se svolením rodičů je pokřtil a začal učit biblickým pravdám, jak jen byli schopni je pochopit.

Pomalý postup misijní práce Egedeho a obchodní neúspěch Bergenské společnosti ztlumil v Norsku počáteční nadšení pro grónský záměr . V r.1730 zemřel král Frederik IV., horlivý stoupenec misie v Grónsku, a vlády se ujal jeho nástupce Christian VI. O rok později Christian VI. rozhodl o zrušení obchodní společnosti, nechal odvolat úředníky a zaměstnance společnosti. Egedemu bylo dovoleno zůstat, ale i jeho statut v Grónsku byl nyní nejistý. Právě tato situace vyvolala domněnky, že Egede má v úmyslu zanechat své činnosti a vedla Zinzendorfa k rozhodnutí vyslat Christiana Davida a jeho společníky, aby pokračovali v již započaté misijní práci.

Konflikt mezi novými příchozími a veteránem Egedem byl v podstatě nevyhnutelný. Egede se svou panovačnou a drsnou povahou dráždil bratry, kteří věřili v mírnější metody evangelizace. "To, co následovalo - píše Stephen Neill - je typickou situaci, která nastává vždy, když další misie vstupuje na území, kde působí ještě ta dřívější. Příchozí odkrývají a kritizují chyby starších, nemajíce pochopení pro to, čím prošli pionýři."10

Konflikt mezi dvěma skupinami misionářů se týkal především metod evangelizace. Pro Moravské bratry byl Egede tvrdým a dogmatickým luteránem, zabývajícím se více vyučováním svých doktrín než spasením duší. Jak je možné vůbec očekávat od Eskymáků - ptali se - že by mohli pochopit spletitosti teologie, dokud jim Bůh nedá světlo spasení? Naproti tomu Egede byl přesvědčen, že bratři hlásí náboženství žalostně sentimentální, nepřikládajíc váhu na vyučování křesťanských doktrín a vykořenění pohanských pověr. Jejich jednostranné evangelium o Kristově lásce, nic neříkající o svatosti, spravedlnosti a všemohoucnosti Boží, nedávalo podle něj pravdivý obraz o křesťanství.

Přes všechny názorové rozdíly Egede a bratři pracovali společně, občas v celku srdečném ovzduší. Egede zpřístupnil své poznámky bratrům, kteří se trápili s ovládnutím místního jazyku (jejich jazyková bariéra však měla za následek to, že to vlastně nemělo vůbec žádný význam). Když onemocněli na kurděje, často je navštěvoval, a snažil se jim dle svých možností ulehčit v jejich utrpení. Náklonnost jim prokazovala rovněž Giertrud, kterou příchozí milovali a vážili si ji. Konflikt však trval, což mohlo vést nezúčastněného pozorovatele k názoru, že Eskymáci "mohou zapochybovat o křesťanské víře a říct: ,Jak to může být pravda, když vy sami se o to přete,?"11

K prvnímu přelomu v Egedeho práci došlo v r.1733, víceméně v období, kdy přijeli Christian David a jeho spolupracovníci. Z Dánska přišla zpráva, že nový král se rozhodl pokračovat v misii v Grónsku. Přivezl ji obrácený Eskymák, vracející se z návštěvy Dánska, který byl však nositelem viru neštovic. Po návratu putoval s Egedem od vesnice k vesnici, hlásal evangelium a nevědomky roznášel tuto smrtelnou chorobu. Krátce na to mezi Eskymáky vypukla epidemie a teprve tehdy měli domorodci možnost zakusit srdečnou a obětavou lásku vždy tvrdého duchovního. Co nemohly ukázat slova, ukázaly týdny a měsíce nezištné pomoci během stále se šířící epidemie. Egede byl stále připraven na pozvání - jestliže nepečoval o nemocné v kterési vesnici, byl obléhán doma. Když Eskymáci slyšeli o jeho dobrotě, přijížděli ze vzdálených míst s prosbou o pomoc. Nejvíce nemocné, v těžkém stavu, nechával ve svém domě, kde o ně pečoval spolu se svou ženou.

Když nebezpečí pominulo a situace v Grónsku se uklidnila, Egede si všiml, že Eskymáci se začali více zajímat o duchovní věci. Odevzdal jim své srdce, a nyní oni u něj začali hledat duchovní pomoc. Umírající Eskymák, dříve lhostejný k vyučování Egedeho v době, kdy byl zdravý, jasně vyjádřil pocity Eskymáků vůči němu: "Byl si na nás vlídnější než my k sobě navzájem; živil si nás, když jsme hladověli; pohřbíval jsi naše mrtvé, aby se nestaly potravou psů, lišek a vran; a především jsi nám pověděl o Bohu a o tom, jak získat jeho požehnání; a nyní můžeme umírat v pokoji, očekávajíc lepší život na oné straně".12 Strašlivá epidemie r.1733 trvala necelý rok, ale její dopad byl nenapravitelný. Egede se již nikdy zcela neuzdravil a Giertruda zůstala nemocná až do své smrti, která nastala o tři roky později.

Mezitím misionářská práce v Grónsku nabyla na síle a zanedlouho Moravští bratři začali mít úspěch. V r.1738 došlo k duchovnímu probuzení, kdy se v následujících letech stovky Eskymáků stalo křesťany. Pln hořkosti, závisti a pocitů křivdy obvinil Davida, že "sklízí to, co on zasel".13 Je v tom mnoho pravdy, faktem však je, že přístup bratrů k Eskymákům byl lepší než Egedeho metody. Jejich jednoduché evangelium, naplněné láskou, promlouvalo k lidem, jejichž představy do určité míry korespondovaly s nedostatečným vzděláním bratrů. Zanedlouho se malý kostel v Novém Herrnhutu stal těsný a misionář-tesař Christian David musel postavit nový.

1. William E.Danker, Profit for the Lord (Grand Rapids, Eerdmans 1977), str.73

2. A.Skevington Wood, "Count von Zinzedorf" v: Eerdmans Handbook to the History of Christianity (Grands Rapids, Eeardmans 1977), str.477

3. John Weinlick, Count Zinzedorf (Nashville, Abingdon 1956), str.225

4. Weinlick, str.200

5. Weinlick, str.205

6. Louis Bobé, Hans Egede: Colonizer and Missionary to Greenland (Copenhagen, Rosenkilde & Bagger 1952), str.22

7. Bobé, str.23

8. Bobé, str.29

9. Bobé, str.82

10. Stephen Neill, A History of Christian Missions (New York, Penguin 1964), str.237

11. Bobé, str.155

12. Bobé, str.162

13. Bobé, str.158