Wim Malgo (1922-1992)

Smrt Pána Ježíše je nepochopitelná událost, kterou v celé její hloubce lidskými slovy nikdy nevystihneme. To přece tehdy neumřel člověk, který by měl jen pomíjivý, časem omezený život, ale Ten, který Sám má nesmrtelnost! To tehdy v Kristu zemřel Bůh! To zemřel věčný život sám! Protože však věčný život nemůže zemřít – co je to za protimluv! – musela za tím vším být ještě větší moc než věčný život, která motivovala Ježíše, aby navzdory svému nepomíjivému životu podstoupil smrt. Ta moc byla láska, ta všecko ovládající a přemáhající láska Otce a Syna. Prorocky to vyjadřuje Pís 8,6: “…” Když ten věčný život volal: “…” (Mt 27,46), Bůh mlčel, jak říká Sof 3,17: “…”Pro nás, kteří jsme byli zachráněni, je tak to slovo o kříži v celé své šíři opravdu Boží moc, jak říká Pavel 1K 1,18. Pro svět ovšem zůstává bláznovstvím, protože co si má přirozený člověk počít s ukřižovaným Kristem?

“V té době žil Ježíš, moudrý člověk, smí-li se vůbec nazývat člověkem. Konal totiž neuvěřitelné činy a byl učitelem všech lidí, kteří s radostí přijímali pravdu. Přitahoval tak mnohé Židy i pohany. Byl to Kristus (pomazaný, Mesiáš – pozn.red.). A ačkoliv ho Pilát na popud nejpřednějších našeho národa odsoudil ke smrti na kříži, jeho dřívější přívrženci mu zachovali věrnost. Neboť třetího dne se jim ukázal zase živý, jak to Hospodin poslaným prorokům (to a tisíce jiných podivuhodných věcí o Něm) předem zvěstoval. A až do dnešního dne trvá lid kristovců, kteří se tak po něm nazývají.”

( Flavius Josephus, Jüdische Altertümer (Židovské starožitnosti), 8. vydání 1989, osmnáctá kniha, 3. kpt. str. 15násl.)

1. Ve vztahu k Bohu

Petr píše ve svém prvním listu: “…” (3,18). Jinak řečeno: Ve chvíli, kdy Pán Ježíš zemřel a ducha Otci poručil, když vylil svoji krev, přivedl nás zpět k Otci. To je ten úžasný obsah sdělení z Mt 27,50-51: “…” Co to znamená? Nic menšího, než že v té chvíli, kdy Pán Ježíš zemřel, Otec Sám pro nás otevírá svůj příbytek, svou velesvatyni, která do té chvíle byla pro hříšníky zavřená. To způsobila smrt Ježíše Krista. Jeho poslední výkřik a roztržení chrámové opony se událo ve stejnou chvíli, proto pisatel listu Židům jásá: “…” (10,19-22). To platí nám, kteří věříme v Pána Ježíše. Vidíme, že opona představuje tělo Pána Ježíše, který v těle za nás zemřel. Tu se otevřela ta po věky zavřená opona do velesvatyně, kam máme nyní volný přístup.

2. Ve vztahu k satanovi

Satan je nejen ten velký protihráč Boha, ale i úhlavní nepřítel člověka, kterého svedl k hříchu. Protože smrt je odplata za hřích (Ř 6,23), byl satan knížetem a vládcem smrti až do chvíle, kdy zemřel Boží Beránek. Říkám výslovně “až” do smrti Pána Ježíše, protože Žd 2,14 čteme: “…” . Tak nás Pán Ježíš vysvobodil od trojnásobné smrti:

• od té příšerné smrti, kdy bychom po zesnutí upadli do rukou satana,
• od strašného strachu ze smrti. Každý člověk během svého života tisíckrát “umírá” na strach ze smrti. Ale Žd 2,15 čteme: “…”.
• od té strašné smrti věčného nesmíření s Pánem Bohem, jak čteme o dva verše dál: “…” (v.17).

Takže jsme smrtí Pána Ježíše byli vykoupeni od trojnásobné smrti: co do vztahu k Bohu, k satanu a k sobě samým, jak říká Pavel 2K 1,10: “…”. Když zemřel Boží Beránek, vrátilo se všecko znovu do správných kolejí: ze satanových dětí, dětí smrti se staly děti Boží, děti života, jak píše Pavel: “…” (Ko 1,21-22). Z hloubi srdce děkujme svému Pánu, který pro nás dokonal tak úchvatné spasení! Smířil nás s Otcem, osvobodil nás z otroctví satanovi a vytrhl nás z jeho působení na naše duše, na které měl pro náš hřích satan právo.

1. Ve vztahu k naší vině

Když Ř 5,10 čteme, že jsme “smířeni s Bohem skrze smrt Jeho Syna”, klademe si otázku: Jak je to vlastně s tím množstvím našich hříchů? Jak jsem vděčný, že v 1K 15,3 je použito mn.č.: “…” Smíme proto být skálopevně ujištěni: Beránkova smrt, Jeho prolitá krev smazala všechny naše hříchy, celý veliký dluh, jak čteme Ko 2,13-14: “…”. Není to nádherné? Proto se také v Písmu často opakuje, že zemřel místo nás, za nás: “…” (1Ts 5,10). “…” (Ř 5,6) a “…” (Ko 1,21-22).

2. Ve vztahu ke světu, který nás obkličuje

Chceme-li si jasně uvědomit důsledky smrti Pána Ježíše pro tento svět, je třeba si položit otázku, kdo je vlastně vládce, “bůh tohoto světa”. O tom Písmo říká: “…” (2K 4,4). Avšak právě na tomto světě, v samém středu země (Ez 5,5) zemřel na kříži Boží Syn a porazil satana, toho “boha tohoto světa”. Kdo tedy věří v ukřižovaného Pána a v moc Jeho smrti, je s Ním ukřižovaný (Ga 2,19), zemřel světu a je zastíněný, ochráněný proti duchu světa. To je smysl smrti Pána Ježíše dle Ga 1,4: “…”. Není to děsné, když Boží děti odmítají vykoupení z tohoto světa? Každé vědomé zaplétání se s duchem tohoto světa je nové křižování Pána Ježíše. Proto v souvislosti s působením smrti Pána Ježíše na svět platí pro každého věřícího dva důsledky. První popisuje Pavel Ga 6,14: “…”. Jinak řečeno: mezi mnou a duchem světa stojí kříž. Pán Bůh svět miluje (J 3,16). Zachraňuje z tohoto zlého a převráceného světa, ale svět sám spasený není. O tom druhém důsledku čteme 1K 10,11: “…”. Pod zorným úhlem dějin spásy je Církev na jedné straně poslední částí tohoto věku světa, na druhé straně je také koncem podstaty tohoto světa. Boží dítě bylo svým znovuzrozením (1Pt 1,3) přeneseno do nové dimenze: “…” (Ef 2,4-6). Proto čteme Fp 3,20: “…”. Mocí smrti Pána Ježíše jsou sice krví vykoupení lidé ještě na světě, nikdy však ze světa. Běda, pronikne-li duch světa do Ježíšovy církve!

5. Ve vztahu ke smrti

Smrt je krutá realita. To mnozí z našich čtenářů už jistě pochopili, když stáli nad hrobem někoho blízkého. Naslouchali nekrologům, byli vděční za krásné květy a věnce. To však nijak nezakrylo strašnou skutečnost, že někdo drahý už nežije. Ani Pán Ježíš neignoroval realitu smrti. Když přišel vzkřísit svého přítele Lazara, který už čtyři dny ležel v hrobě, také u hrobky zaplakal (J 11,35).

Existuje však ještě jiná, nádherná realita: smrt byla zbavena své moci smrtí Pána Ježíše. Když zemřel, když vylil svoji drahou krev, svůj věčný život, dostalo se smrti kořisti, o jaké se jí nesnilo. Byla to mrtvola, která měla sama v sobě život. Tak byla smrt poražena a my smíme s Pavlem jásat: “…” (1K 15,55-57). Pro všechny, kdo patří Pánu Ježíši, jsou důsledky úžasné! Ačkoliv stále ještě stárnou, platí pro ně zaslíbení: “…” (Ž 92,13.15). Ba podle 2K 4,16 mládnou: “…”. Jdou vstříc věčnému mládí, jak je psáno: “…” (Ž 103,5).

6. Ve vztahu k naší hříšné přirozenosti

Ježíš Kristus na kříži opravdu zemřel. A protože je tomu tak, pak i ti, kdo v Něho věří, zemřeli tam s Ním a v Něm. Jen si opakovaně slabikujme, co říká Pavel Ř 6,6: “…” Důsledky smrti Pána Ježíše na naši podstatu jsou průzračně jasně popsané v dalších verších této kapitoly: “…” (v. 10-11). To prakticky znamená, že kdykoliv pocítíte svoji hříšnou přirozenost, nějaký sklon ke zlému, smíte se ve víře postavit na půdu Kristova kříže: On zemřel a já jsem mrtvý(á) s Ním, i když to třeba necítím. Když zaujmeme toto postavení, jsme dle Ř 6,7 “ospravedlněni od hříchu”. Neboť kdo zemřel, je od svého uvnitř přebývajícího hříchu, od své hříšné přirozenosti ospravedlněný. Bůh už tu hříšnou přirozenost nevidí, protože jste v Ježíši Kristu zemřeli a tím i své hříšné přirozenosti. V dalším verši smíme rozpoznávat tu nádhernou velikonoční perspektivu: “…” (v.8). To však znamená, že musíme tu moc Kristovy smrti pro svoji zkaženou přirozenost přijímat. Moc lidí by udělalo všecko možné, jen tohle ne. Vysíláme toto poselství nejen proto, abyste vzpomínali na smrt Pána Ježíše, ale zejména kvůli té důležité otázce: Chcete ty mocné důsledky Ježíšovy smrti přijmout i pro svoji přirozenost? Pokud to odmítáme, pokud sice se svojí vinou přicházíme ke kříži, ale se svojí přirozeností se nepoložíme na kříž, pak jsme nepřátelé kříže Kristova. Pavel, který jak víme, byl velmi silný a střízlivý muž, hořce plakal, když o tom psal: “…” (Fp 3,18).

Jaký bychom to mohli být jako děti Boží ve světě mocný a vítězný val proti satanově zuřivosti, kdybychom jako církev společně oblékli moc smrti Pána Ježíše, kdybychom nebyli tak nejednotní! Odkud pocházejí pohoršení, závist, pomluvy a tím ustavičné rozkoly? Z ničeho jiného, než z prosazování vlastního já, z obcházení Kristova kříže. Nedávejme při roztržkách vinu druhým, ale řekněme: “Všichni jsme na vině, já jsem vinen. Chtěli jsme se prosazovat jeden proti druhému.”

Zdůrazňuji se vší vážností a se stejnou jistotou: tak jako vpravdě každé dítě Boží musí pro svoji přirozenost nárokovat moc Kristovy smrti, stejně tak opravdově musíme jako církev Ježíšova obléci Jeho smrt kolektivně. Vždyť je psáno: “…” (2K 5,14). Jsme-li živé údy Kristova těla (1K 12,27), pak jsme všichni bez vyjímky prošli Jeho smrtí. V tom spočívala ta velká moc prvotní církve. Věřící přijímali jako jednotlivci každý sám pro sebe Ježíšovu smrt, ale stejně vážně ji brali společně pro všechny. Při lámání chleba “smrt Páně zvěstovali” a společně prožívali. Konflikty a napětí se hned řešily spoluukřižováním. Tak píše Pavel do Korintu: “…” (2K 5,16). Proč asi? Protože všichni zemřeli s Kristem. Tělo bylo ukřižované. Neznat nikoho podle těla je popření všech sympatií a antipatií. Věřící se setkávali v tom jim vlastním postavení ukřižovanosti s Kristem. Beránek Boží proto zmíral na kříži, abychom s Ním mohli zemřít staré přirozenosti. Pokud se omezíme pouze na vyznání, že Pán Ježíš zemřel za naše hříchy, pak z větší části omezujeme Jeho vítězství. Hlavní cíl smrti Pána Ježíše je obsáhle popsaný Ř 6,3-7: “…” Kdo z Vás, milí čtenáři, milé čtenářky, přijme pro sebe ty mocné důsledky Ježíšovy smrti? Měli byste to udělat dnes, teď! Vždyť 2K 5,14-15 čteme: “…”