V jistých místních novinách stálo:

Na Filipínách se na Velký pátek dalo 11 lidí přibít na dřevěné kříže, aby mohli procítit, jak trpěl Pán Ježíš. Církví neschvalovaný rituál se od roku 1946 koná každoročně na návrší vzdáleném asi 80 km od Manily. Chito Sangalang prohlásil, že slíbil, že se bude podrobovat tomuto rituálu 15 roků. Chce prý tak vyjádřit vděčnost za to, že se jeho matka uzdravila z tuberkulozy. Jiní účastníci se zase chtějí takto kát za své hříchy.”

Tato filipínská ceremonie není ve skutečnosti ničím jiným, než ruhačským karikováním ukřižování Pána Ježíše a Pánu Bohu se to nemůže líbit. Kdo si myslí, že může obětovat Hospodinu oběť díků či odčinit své hříchy nějakým laciným stáním na opoře pro nohy u kříže, který si sám zhotoví, přibitý na rukou tenoučkými hřeby, ten ani zdaleka nepochopil Ježíšův kříž. Jedině Pán Ježíš, vtělený Boží Syn, který žil na zemi dokonalým, bezhříšným životem, nás mohl svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním vykoupit. Ko 1,20 čteme: “…”

(ZO vom 22.4.2000).

N.L.

Stíny budoucnosti

15 dní zůstali lvice a antilopí mládě spolu. Odloučili se jen, když je jeho pravá matka přišla nakojit. Ale pokaždé se mládě vrátilo ke své “adoptivní” matce. Antilopí matka stále čekala v bezpečné vzdálenosti. Antilopí mládě běhalo těsně u lvice a spávalo přitulené k jejímu břichu. Nespočetní turisté, kteří v té době navštívili národní park, žasli spolu se svým průvodcem a zemědělci z blízkého okolí nad tím, jak dvě tak naprosto rozličná zvířata mohou spolu běhat. Vždyť normálně je lev úhlavní nepřítel antilopy. ‚V tomto případě nabyl převahy mateřský pud‘, vysvětluje veterinářka Dr. Dafné Sheldricková, známá svými rehabilitačními opatřeními na osiřelých zvířecích mláďatech. ‚Podobné případy již byly pozorované, ale jsou velmi řídké.‘ Pak vypravuje o jednom zebřím mláděti, které jí přinesli do střediska opuštěných mláďat. Zebrátko adoptovala lvice po té, co roztrhala matku mláděte. ‚Pozoruhodná je skutečnost, že antilopátko kojila jeho pravá matka a že se mládě po kojení vracelo ke lvici‘, dodává vědkyně, která je od smrti svého zemřelého manžela (1979) ředitelkou známé nadace Davida Sheldricka. David Sheldrick založil národní park Tsavo, největší chráněnou přírodní oblast Keni. ‚U lvů, stejně jako u jiných zvířat nebo u nás lidí, existuje schopnost soucitu pro malá, opuštěná stvoření. Tady měla lvice soucit s antilopátkem‘, poznamenává Dr. Sheldricková. ‚Ovšem tohle nemohlo dobře dopadnout. Bylo jasné, že mládě sežere nějaký jiný lev. Místo toho, aby lidé tento neobvyklý pár obdivovali, měli mládě co nejrychleji dopravit k jeho pravé mámě‘, říká specialistka.”

www.terra.com.br/noticias/mundo/2002/01/07/11026.htm

Nepřirozené přátelství mezi dravcem a bezbranným býložravcem lidi v tomto kraji nejen udivovalo. Někteří najednou dostali strach, báli se, že se všecko vymyká z obvyklého rámce a že možná brzy přijde konec světa. Avšak když tento příběh čteme, myslíme bezděčně na některé zajímavé verše z Bible. Na počátku Bible čteme, že Hospodin stvořil divoká i domácí zvířata, která zřejmě všechna žila společně v rajském společenství a před pádem člověka byla všechna býložravá. “…” (Gn 1,24-25.30).

Pádem člověka ztratilo i ostatní stvoření svůj původní rajský stav a propadlo strachu a smrti, kořistění a být kořistí. Smrt vtáhla na svět a to původně nádherné a dokonalé stvoření je znetvořené. Proto stvoření vzdychá a touží po návratu Pána Ježíše, protože s Ním přijde spravedlnost a mír. Pod Jeho vládou i “…” (Ř 8,21). Jednoho dne, na který toužebně čekáme, bude všechno jiné. Až se zjeví náš Kníže pokoje a vyvede nesmrtelnost na světlo, pak se dokonce i hroby otevrou! Tak je ta lvixce s tím antilopátkem krásnou hudbou budoucnosti, malinká třpytka (fleš), zásvit z budoucnosti, jak nám ji zvěstuje Izajáš: “…” (11,6-8). To vše nastane, až se naplní 4.verš: “…” Kdy to bude? Na konci Velikého soužení, kdy Pán Bůh zatrhne ten globální harmagedonský marš, až Pán Ježíš jako Pán všech pánů a Král všech králů osobně zasáhne a po tomto soudu přinese lidstvu svůj mír. Pak nastane usmíření i ve světě zvířat a mír mezi lidmi a zvířaty. Ustanou i válečné konflikty. ”…” (Iz 2,2-4). To antilopí mláďátko, které nakonec stejně sežral jiný lev, nám jasně ukazuje, že žijeme stále ještě před návratem Pána Ježíše se všemi strašnými důsledky hříchu. Avšak znovuzrozené děti Boží nemusí ani v této turbulentní době, otřásané krizemi pozbývat odvahu. To malé antilopátko, které po nasycení u vlastní matky se dobrovolně opětovaně vracelo ke lvici, vzbudilo pozornost medií celého světa. Určitě to byla malá připomínka přicházejícího království míru Pána Ježíše, který je nejen “Lev z Judy” ale také dle Zj 5,5-6násl. “Boží Beránek” (Němci mají “jehňátko”). Ježíš Kristus ustaví na zemi tisíciletí míru a svojí říší spravedlnosti uvede na svět řád.

R.F./N.L.

Trauma z teroristického útoku na World Trade Center (přes 4000 mrtvých) se ještě nezahojilo, když New York zažil další šok: ztroskotání letu 587 American Airlines nad městskou částí Queens (265 mrtvých). Mezi obětmi byli i lidé, které osud při teroristickém útoku na World Trade Center ušetřil. Jako Hilda Mayorová. 11. září pracovala tato 26letá číšnice v restauraci ‚Au Bon Pain‘ v severní věži World Trade Centra. Tam v přízemí tato mladá žena servírovala kávu a zákusky. Když první letadlo narazilo do věže, opustila budovu – a přežila. 42 jejích krajanů z Dominikánské republiky přišlo při útoku o život.

Téměř přesně o dva měsíce později seděla Hilda v airbusu A 300, let 587, na cestě do Santo Domingo. ‚Byla můj poklad, mé všecko‘, plakala její matka Virginia Hernandezová. V den tragedie čekala tato třiapadesátnice dlouho na letišti v Santo Domingo. Dokonce i potom, když už věděla, že její dcera už nikdy nepřijde. Po tragedii ve World Trade Centru poslala Hilda Mayorová svoji matku se svým synem a dcerou do Santo Domingo. Kvůli bezpečí. ‚Chtěli jsme si zde s vnuky udělat společnou dovolenou a strávit zde i Vánoce‘, říká Virginia Hernandezová. Těšila se, že bude pohromadě s celou svojí rodinou.

Také Felix Sanchez přežil teroristický útok na World Trade Centre. 29letý makléř pracoval pro jednu tam sídlící firmu Merrilla Lynche a platil za talentovaného finančního poradce. Sanchez se chtěl osamostatnit a snil o vlastní sportovní agentuře. V té souvislosti navázal už první kontakty ve své vlasti, Dominikánské republice. U Merilla Lynche dal výpověď. 10. září, den před atentátem – uklidil svůj psací stůl a rozloučil se s kolegy. To, že ve chvíli útoku už v budově nebyl, pokládal za omen.

Také pro Naomi Gullicksonovou byly katastrofy v New Yorku obzvláštní spletí životních okolností. Tato osmatřicátnice sama sice žádnou tělesnou újmu neutrpěla, ztratila však dva velmi blízké příbuzné. 11. září zahynul její manžel Josef Gullickson. Tohoto hasiče pohřbily trosky zříceného Twin Towersu. Při jeho pohřbu Naomin otec José Peréz (73) ji držel v náručí a potěšoval. Minulý týden zahynul i on v letadle do Santo Domingo. Naomi Gullicksonová vypravuje, že před dvěma měsíci řekla své dceři, že tatínek je v nebi. V pondělí jí řekla, že je tam s tatínkem už i dědeček. Naomi teď musí sama vychovávat dvě děti, tříletou Amandu a jednoroční Isabelu. Malá Amanda nic z toho nechápala. ‚Ptala se mě, proč u nás všichni lidé umírají?‘”

Die WELT online, 18.11.01

Zmíněný verš z Bible nám připomíná další skutečnost: nejen smrt je jistá, ale i následný soud.

3. Přijdu náhle! “…” (Job 34,20).

4. Patřím k životu stejně nedílně, jako rození: “…” (Kaz 3,1-2).

6. Pomni, že sis nic nepřinesl na svět, nebudeš si také moci nic vzít sebou, jak čteme 1Tm 6,7: “…” Tato pravda je tak jistá, jako smrt sama. Jedno okřídlené úsloví připomíná, že “rubáš nemá žádné kapsy”. Narodili jsme se nazí, nic jsme si sebou na svět nepřinesli. Ani při smrti to nebude jiné. Všechno, co jsme kdy vydělali, každý majetek a výdobytek zůstane zde. Zůstane jen to, co máme v Pánu Ježíši. Bible nám proto dobře radí, abychom především hledali Boží království a jeho spravedlnost (Mt 6,33) a abychom si shromažďovali poklady v nebi, které nestárnou, nerezatí a nepominou (v.19).

7. Mám moc usmrtit jen tvé tělo, nemohu však zničit tvoji existenci. V poslední knize Bible čteme: “…” (Zj 6,9). Smrt může zmařit jen lidské tělo. Lidská duše, jeho vlastní podstata, jeho vědomí trvá dál, i když nejdříve bez těla. To jasně ukazuje příběh o boháči a Lazarovi, který vyprávěl Pán Ježíš (L 16,19 násl.) Chirurg MUDr. Leonard Hoffmann-Straub řekl: “Když ztratím ruku, je moje tělesná výkonnost omezená, moje osobnost však zůstává. Když pak ještě přijdu o nohu, jsem tělesně ještě omezenější, ale osobnost trvá dál bez omezení. Když mé tělo ztratí život, je veta po veškeré tělesné aktivitě, ale moje osobnost žije dál.” A kdosi jiný poznamenal smysluplně: “Zvláštní je to stárnutí. Tělo stárne, ale duše je stále stejně stará, či lépe řečeno mladá. Tělo je taková raketa, kterou jsme byli vystřeleni do této existence. Když splní své poslání, odpadá a mizí, duše však žije dál.”

Pán Ježíš přišel, aby zbavil smrt moci. Třetího dne vstal z mrtvých a tak dokázal, že smrt je přemožena. Pán Ježíš nikdy nezhřešil, zemřel však místo nás za naše hříchy, abychom Jeho obětí mohli obdržet dokonalé odpuštění. Každý, kdo přijal odpuštění, smí žít, kdo věří v Pána Ježíše, má věčný život. Pán Ježíš odňal moc tomu, který má vládu nad smrtí, satanu (Žd 2,14). Kdosi řekl: “Ti zdánliví velikáni světových dějin jsou tváří v tvář smrti malí. Ten jediný velikán světových dějin, který na smrti neztroskotal, byl a je Pán Ježíš Kristus.”

N.L.

Jednota a mnohotvárnost Bible

ThDr. Roger Liebi

Jak člověk něco takového najde? Zcela prostě: Vezmeme si na pomoc dobrý biblický komentář. Existuje ovšem i jiná cesta. Rád bych čtenáře a čtenářky povzbudil, aby se sami pokusili tyto věci nalézt: Když pročítáte některou biblickou knihu, všímejte si průběžné myšlenky. Každé slovo ve větě má svůj význam, každá věta v určitíé oddíle a každý oddíl v rámci celé knihy. Když knihu pozorně čteme, sledujme, jak se v ní rozvíjejí myšlenky. Můžeme si dělat přitom poznámky. Pak je tu další otázka:

Prvních jedenáct kapitol tohoto listu obsahuje obsáhlé učení o zkaženosti člověka a o vykoupení v Ježíši Kristu (Ř 1 – 8) a o významu těchto věcí pro Izrael a pro pohanské národy (Ř 9 – 11). Nato následuje Ř 12,1: ”Proto…” Tady je důležité strukturové slovo proto, po němž následují požadavky, které jsou důsledek toho, o čem se jednalo v uplynulých 11 kapitolách. Podobné slovo najdeme Ko 3,1 a Ef 4,1. I zde uvádí speciální oddíl, který se vztahuje na praktický život křesťana. Když si dáme pozor na takovéto věci, sami objevíme rozdělení té které biblické knihy. Takové objevy probouzejí a podporují radost ze čtení Božího slova. V souvislosti s vlastními objevy je dobré srovnat je s biblickým komentářem. Jestliže se naše rozdělení shoduje s tím, co už jiní před námi objevili, je to povzbudivé potvrzení z nezávislého zdroje.

Autor a adresáti

Měli bychom si u každé biblické knihy položit otázku: Kdo ji napsal? Tak např. u třinácti novozákonních listů je výslovně řečeno, že pocházejí od Pavla. To má svoji důležitost. Ptáme se v této souvislosti: V čem spočívalo speciální pověření apoštola Pavla? Pán ho poslal k věřícím z pohanů (Ga 2,8-9). Když si to uvědomíme, umožňuje nám to správný zorný úhel při čtení jeho listů.

Tak se dostáváme k dalšímu bodu: Je třeba si položit otázku, komu je ta která biblická kniha určena. 1.list Korinťanům byl určený pro církev v Korintu, tedy místnímu sboru s jeho specifickými problémy. List Židům se obrací tak říkaje nadnárodně na židovské křesťany. Na takové věci musíme dávat dobrý pozor. Mají své důsledky pro správný výklad jednotlivostí, které nacházíme v různých biblických knihách.

Pozadí

Doba sepsání

Dále je třeba vypátrat, kdy určitá biblická kniha byla napsána. Když se nám podaří určitou biblickou knihu zařadit do příslušného období dějin spásy, může to být velkou pomocí, protože se tak můžeme dopracovat k řadě zajímavostí a naučit se mnohému užitečnému. 1. list do Korintu byl psaný věřícím, kteří se obrátili asi před čtyřmi roky. Víme ze Sk 18, že tento sbor založil Pavel (kolem r.50 po Kr.). Podle různých údajů z knihy Skutků a v 1K můžeme tento dopis datovat do r.54 po Kr. Z toho je jasné, že ti, kteří ve Sk 18 uvěřili, v době sepsání 1K byli asi 4 roky ”staří”. Pavel od nich očekává, že se budou ”rozhojňovat ke vzdělání církve” (1K 14,12). Z toho můžeme usoudit, že 4 roky života víry by měly stačit, aby byl člověk schopen sloužit ve sboru.

Rozličné styly psaní

Každý pisatel má svůj vlastní styl. To je vidět už z volby slov. Tak např. Janovy listy obsahují řadu typických, opakovaně užívaných slov, která v té míře u Pavla nenajdeme. Základní slovník Janova evangelia má na 800 slov, což odpovídá slovníku malého dítěte. Pisatel ovšem nepsal jazykem dítěte, protože používá slov, kterým se člověk naučí teprve v pozdějším věku. Je to však stejně úžasné, že na sdělení tak hlubokého poselství je možné užít tak prostého a skromného slovníku v krátkých větách, v naprostém protikladu k listům Pavlovým. Ten např. má v Ef 1,3-14 v řečtině jedinou větu. Pavel byl ve vězení, kde jásal nad Boží milostí a požehnáním. Jeho srdce bylo tak plné Božího úradku, že ke svým vývodům v Ef 1,3 připojuje další a další větné části, až nakonec jediná věta se roztáhla na celých 12 veršů. I Pavel měl svůj vlastní styl psaní.

V 1K 14 jde mj. o prorokování, mluvení ke vzdělání, potěšení a napomínání. Pavel srovnává mluvení ve shromáždění s různými nástroji, používanými při chrámové službě, jako pozouny, harfy, flétny. Je to velmi zajímavé srovnání, protože každý hudební nástroj má svou barvu zvuku. Když na harfu zabrnkám a’, vydá tentýž tón o stejném kmitočtu jako když a’ zahraji na flétnu (asi 440 Hz). Každý však hned pozná, zda hraje harfa nebo flétna, protože struktura řady jejich horních tónů je rozličná. Tak je tomu i s pisateli různých biblických knih. Každý má svou ”barvu tónu”. Jan zní docela jinak než Pavel, ale dohromady nevydávají nějaký disharmonický hluk, ale je to dokonale harmonující, libozvučný koncert. Měli bychom mít smysl pro tu rozmanitost a rozličnost v Bibli. Pak se nám ta mnohost tónu stane skutečným požitkem. Když v dobách reformace Luther v epištole k Římanům objevil ”ospravedlnění toliko z víry”, začali ho přívrženci papeže provokovat epištolou Jakubovou, kde se jedná o spravedlnost ze skutků. Kalvín ve své ”Institutio” podivuhodně a klidně vysvětlil, že tyto rozdíly mezi epištolou k Římanům a Jakubovým listem vůbec nejsou žádný problém. Jde jen o dvě různá zabarvení téhož tónu. Pavel v listu do Říma zdůrazňuje, že hříšník je před Bohem prohlášený za spravedlivého (ospravedlněný) skrze víru v Ježíše Krista. Sám ze sebe k tomu nemůže nic přičinit. Jakub však říká: Jestliže tvrdíš, že jsi věřící, pak to musí být poznatelné i na tvých činech, na způsobu tvého života. Jsou-li tvé skutky opravdu křesťanské, pak můžeš quasi před lidmi být prohlášený za spravedlivého, protože lidé uvidí, co způsobila pravá víra.

Jak to, že může být v Bibli takové množství stylů vyjadřování? Kdyby byla Bible opravdu slovo za slovem vdechnutá Bohem, jak to sama o sobě tvrdí (2Tm 3,16), musela by tu přece být uniformita. Proč však píše Pavel jinak než Jan, Izajáš jinak než Ozeáš a Jozue úplně jinak než synové Kóre?

V této souvislosti je opravdu velmi důležité, abychom si uvědomili rozdíl mezi inspirací Boží a inspirací démonickou. Lidé inspirovaní démony mají svoji osobnost při psaní buď omezenou nebo úplně potlačenou, vyřazenou. Mnozí okultisté mají schopnost automatického psaní. Když nějaké médium pronáší transcendentní poselství, je často jeho vědomí úplně vypnuté. Mluví často úplně jiným hlasem, než svým přirozeným. Démoni vždycky chtějí vypnout možnost naší kontroly, aby nás mohli zneužít jako své nástroje (srov. též, jak působí drogy, alkohol, orientální meditace apod.). Když však Bůh chce použít člověka, chce jej do své služby zapojit jako celostní osobnost s celým duchem, duší i tělem. Hospodin Stvořitel udělal Jana takového, jakého jej chtěl ke své cti jako svoji nádobu použít. Také vývoj jeho života byl pod vůdčí suverénní rukou Boží takový, aby se cizí řeči řečtině naučil tak, jak to Pán Bůh chtěl. Když pak Jan za plného vědomí bez jakéhokoliv omezení své osobnosti psal své dopisy, čtvrté evangelium a Zjevení, nebyla jeho Bohem posvěcená osobnost vypnutá, ale na 100% použitá Bohem. Jen jakékoliv proniknutí omylu nebo falšování bylo na 100% vyloučené. To však, co Jan napsal, přesně souhlasilo s tím, co chtěl říci Boží Duch, který jej v jeho úkolu ”vedl, pudil” (2Pt 1,21). To je Boží zázrak. Jakmile si to uvědomíme, můžeme zcela prostě demaskovat démonickou inspiraci.

Ž 19,5-6 čteme: ”…” Slunce je zde přirovnáno k ženichovi, který s velikou radostí uvádí svoji nevěstu domů. (Ostatně hebrejské slovo ”slunce” = ”šemeš” je mužského rodu. Proto je slunce zde ženich.) Při tom však není třeba se mylně domnívat, ře Bible zde ”učí”, že slunce obíhá kolem země. Jedná se přece o básnický jazyk, který popisuje typicky orientálním způsobem, bohatým na obrazy, jak vnímáme my na zemi svět ze své perspektivy. Když dnes např. nějaký básník bude mluvit o ”azurové klenbě”, nikoho by ani nenapadlo, že je poněkud šáhnutý nebo že lpí na nějakém nevědeckém obrazu světa. Každý vnímá skutečnost, že se prostě vyjadřuje básnicky. Totéž platí o verších Davidovy písně v 19. žalmu.

Když nám však někdo bude tvrdit, že první kapitolu Genese nesmíme brát doslovně, že se jedná o báseň, jakýsi druh oslavné hymny na Boží stvoření, pak se proti tomu musíme vehementně postavit a ujasnit mu, že takové tvrzení je pustý nesmysl. Gn 1 je s vyjímkou v.27. absolutní próza, protože tato kapitola není sepsána v řádcích, z nichž každý je jeden verš, jak je tomu v Žalmech, Pláči Jeremjášově a u proroka Abakuka. Neužívá se zde ani pro poezii typického rytmického jazyka. Gn 1 je historická zpráva o událostech kolem stvoření. Jednotlivé události jsou kromě toho popsané v přesném chronologickém pořadí.

1. Knihy historické (např.knihy Mojžíšovy)
2. Knihy naučné (např. Přísloví nebo 21 novozákonních listů) a
3. Knihy prorocké (Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, 12 malých proroků, Zjevení).

Příkladem může být jednání prvotních křesťanů, kteří měli společný majetek (Sk 2 – 4). Někdo by z toho mohl odvozovat, že je naprosto nekřesťanské, pokud dnes nežijeme v kolektivním vlastnictví majetku. To by ovšem byl nepřípustný dogmatický závěr z historické knihy. Už ze Skutků samých vysvítá, že společné vlastnictví majetku bylo dočasné a trvalo jen do ukamenování Štěpána (Sk 7). Kdyby tento model měl být platný pro všechna období, museli bychom očekávat, že obzvlášť v naučných knihách Nového zákona (tj. ve 21 listech) najdeme tomu odpovídající výzvu. Tak tomu však není. Zato tam najdeme poučení, jak máme zacházet s majetkem, který nám Pán Bůh svěřil (např. 1Tm 6,17-19).

Samařané obdrželi Ducha svatého teprve po křtu a poté, co na ně apoštolové vložili ruce (Sk 8,17). Na základě této zprávy postavila novoapoštolská církev své sektářské učení, že spasený může být jen ten, na koho apoštolové vloží ruce. To samozřejmě vyžaduje ustanovení nových apoštolů, kteří si tuto autoritu přivlastňují. Tak vznikl zcestný blud tím, že se z historické knihy nesprávně odvodilo obecné dogma. Ve Sk 10,44 obdrželi Ducha svatého pohané, kteří uvěřili, ještě před svým křtem.

Ve Sk 2,8 a 10 máme dvě různé historické situace se třemi různými národnostními skupinami (Židé, Samařané a pohané). Avšak v listu do Efezu, apoštolské naučné knize, najdeme obecné dogma: ”…” (Ef 1,12-14).

Mnozí lidé tvrdí, že evangelikální křesťané jsou zaostalí, protože celou Bibli berou doslovně. Kdyby se tím mínilo, že nějaké podobenství bereme doslova a ne jako podobenství, byla by to pomluva. Přijímat Bibli doslovně znamená, že bereme text přesně doslovně. Přitom samozřejmě rozlišujeme různé druhy jazykového yvjadřování. Tak např. nevěříme, že někdy v budoucnosti vystoupí z moře sedmihlavé zvíře, aby terorizovalo svět (Zj 13,1 násl.). Ale opravdu věříme, že se ve Zj 13 jedná o symbolický popis jistého strašného budoucího diktátora a že se to skutečně stane.

Dle Ef 4,11 násl. dal Pán Ježíš Kristus své církvi dary. Apoštolové a proroci jsou základem církve (Ef 2,20). Evangelisté, pastýři a učitelé budují dál na tomto základě. Nemůžeme tedy Bibli číst jen soukromě a přitom si namlouvat, že sami stačíme na to, abychom dosáhli cíle. Bůh postavil vykoupené do Církve, aby všichni mohli užívat rozličných darů a společně dorůstat k cíli. Proto je velmi důležité, abychom pravidelně navštěvovali shromáždění a nechodili tam jen, když se nám zachce. Žd 10,25 čteme apoštolské napomenutí, abychom neopouštěli společná shromáždění, jak si to někteří navykli. Máme tedy přijímat užitek od druhých věřících také prostřednictvím přednášek, v domácích skupinkách a z biblických komentářů. Někteří křesťané mají ke komentářům nedůvěru, ačkoliv i ty jsou ovocem obdarování, která Bůh dal Církvi. Pro studium Píma nám mohou být užitečné také Biblické slovníky, které nás informují o světu z biblických dob, ale také Konkordance, slovníky a gramatika. Existuje nepřeberné množství pomocných prostředků, kterých můžeme použít. Nesmíme ovšem vycházet z toho, že by nám prostředky lidské moudrosti mohly otevřít Písmo. To se stává jen tak, že Pán Sám nám Písmo otevře a také naše chápání, když den za dnem svůj život uvádíme do pořádku a žijeme tak v obecenství se svým nebeským Otcem. Pak Duch svatý osvítí zrak našeho srdce. Náš rozum ale nevypíná, ale rozum, který je normálně zatemněný, je přitom otvírán Kristem samým (L 24,45).