Média před časem přinesla zprávu, že nejvyšší představitel Palestinců Jásir Arafat udělil duchovnímu vůdci palestinské teroristické organizace Hamas domácí vězení. Konečně! Všichni z dětství víme, že je to nejhorší myslitelný trest. Média bohužel neuvedla, je-li součástí domácího vězení i zákaz koukání na televizi (takový nelidský postup by se ale již jistě setkal s protesty organizací hájících “lidská práva”, neboť koukání na televizi je přeci “univerzálním lidským právem”). Jistě nikdo z nás nečekal, že Palestinci tak rychle a tvrdě zatočí s extremisty ze svých řad! Takový nekompromisní postup vůči domácím extremistům je pro představitele muslimských států vůbec typický.

Ale teď vážně. Položme si otázku, proč jsou mezi teroristy, resp. jejich vůdci, tak často lidé, kteří přišli do styku s euroamerickou kulturou. Pokud přijedeme jako turisté do zemí neinfikovaných naší kulturou, pak se zpravidla setkáme s milými a pohostinnými lidmi. Jak nebo proč se někteří tito milí a usměvaví lidé mění ve vraždící stroje (a proč jich je tolik?)? Domnívám se, že se to týká právě těch, kteří přišli do hlubšího styku s naší kulturou (např. zde studovali či sem přímo emigrovali). Tento styk u nich pak vyvolal kulturní šok – museli se totiž nějak vypořádat se skutečností, že naše kultura vytvořila materiálně bohatou a svobodnou společnost, zatímco jejich kultura permanentně produkuje a úpí pod hladomorem (hladem a smrtelnými nemocemi).

Nějak se vnitřně vypořádat s traumatem “kulturního šoku” je v zásadě možné trojím způsobem. První skupina pochopí, že za jejich bídu nemůže nikdo jiný než oni sami, resp. jejich kultura, a tuto kulturu, resp. její náboženské či duchovní základy, opustí a ponechají si jen jejich některé zvyky (pro jiné obohacující). Tuto skupinu tvoří většinou vzdělaní příslušníci místních elit. Toto je také, podle mne, jediná cesta z bludného kruhu hladomoru.

A konečně třetí skupinu vede kulturní šok k vysvětlení, že za jejich bídu nemohou oni sami, ale právě “imperialistická euroamerická kultura”. Toto vysvětlení jim nabízejí nejen jejich domácí duchovní vůdci, ale také mnozí euroameričtí intelektuálové (viz definice intelektuálů v mém článku v NP: “Což takhle dát si krále”). Právě u této skupiny intelektuálů bych se rád nyní krátce zastavil. Tito lidé permanentně zpochybňují nikoliv jenom některé špatné rysy naší kultury (což by se od intelektuálů snad i čekalo), ale zpochybňují sami základy naší kultury – tj. např. křesťanství. Tito lidé zasvětili celý svůj život bourání těchto základů skrze propagaci různých východních kultů či některých jejich principů a proto se cítí sami dotčeni, pokud na nás tyto kultury vycení zuby. Po teroristických útocích na New York ze dne 11. září 2001 jsme jimi byli permanentně ujišťováni, že teroristé to tak určitě nemysleli a pokud snad ano, tak si zato můžeme stejně my sami (naše kultura), neboť jsme je zbytečně provokovali naším bohatstvím a svobodou.

Vrcholnou událostí je pro tyto intelektuály setkání jako Forum 2000 v Praze. Z těchto setkání, kde se různí myslitelé plácají po zádech za vzájemného ujišťování, že všem kulturám a jejich duchovním zdrojům jde vlastně o to samé, je mi opravdu nanic. Já totiž nikdy nepřistoupím např. na to, že žena je “nepodstatná”, jak učí islám, buddhismus a další východní kulty (jsou snad právě toto ona “univerzální lidská práva”?). Jak může nějaký euroamerický intelektuál, sám žijící v blahobytu (a zpravidla učící na univerzitě), podlézat duchovním vůdcům, kteří své země uvrhli do permanentí bídy a udržují podstatnou část obyvatelstva v otroctví (ženy, děti, příslušníci různých neprivilegovaných kast atd.)? Jak vůbec může prosperovat kultura, která polovinu své populace (ženy) prohlásí za méněcennou? Právě tyto chybné principy (a nikoliv pouze jejich chybné interpretace!), vycházející z jejich domácích duchovních kultů, jsou základem hladomoru těchto zemí. Tento hladomor bohužel neodstraní ani soustavná značná pomoc, kterou těmto zemím poskytuje naše kultura.

U vztahu k ženám je třeba rozlišovat hodnotu od autority. V naší euroamerické kultuře má žena vždy stejnou hodnotu jako muž, i když v konkrétním případě může žena podléhat autoritě muže (např. v zaměstnání nebo třeba dobrovolně v rodině). Mnoho lidí toto rozlišení “hodnota vs. autorita” nechápe a tyto dvě odlišné kategorie ztotožňují. To vysvětluje proč se mnozí muži i ženy snaží v životě dosáhnout co největší autority (např. v zaměstnání) – dětinsky si totiž myslí, že tím současně vzroste jejich (lidská) hodnota (tu je potřeba odlišovat od hodnoty pracovní síly). Proto se někteří stále dožadují, aby např. ženy měly stejné zastoupení ve všech autoritativních institucích (např. ve vládě či parlamentu). Podobně z této myšlenkové základny zaznívají požadavky na to, aby se děti nemusely podřizovat autoritě rodičů (když mají stejnou hodnotu jako rodiče).

Mimo euroamerickou kulturu jsme svědky zajímavé situace. Na jedné straně je žena “nepodstatná”, na druhé straně je současně hlavou země (např. dříve prezidentka Pakistánu či premiérka Indie) či kněžkou místního duchovního kultu (zatímco např. Bible zakazuje ženy jako pastory) . Do parlamentu současného Afghanistánu tak nemohou volit ženy, ale současně mohou být voleny jako poslankyně (a možná jich tam nakonec bude víc jak u nás). Myslím, že na základě výše uvedeného by se dokonce dal odvodit určitý závěr, že daná země je tím více svobodná a prosperující, čím méně žen je v jejím vedení.

Zdá se, že svobodné, sebejisté a zajištěné ženy nemají potřebu za každou cenu usilovat o ustavení do autority. Vědí totiž, že každá autorita je spojena i s odpovědností a to není žádný med. Děti rodí žena (muž bohužel nemůže – škoda, jinak by muži neměli takový problém se smysluplným naplněním života) a proto právě žena hledá vhodný prostor pro mateřství. Takovým prostorem může být jen stěží vrcholná (autoritativní) pozice se značnou odpovědností a tedy se značným zatížením. Autoritativní pozice tak bohužel zbývají hlavně na nás muže a místo poděkování se nám ženy ještě smějí, jak to děláme všechno špatně.

Miloslav P. Jokl

www.jokl-appraisal.cz

Další články tohoto autora:

Miloslav Jokl