Bulletin OI č. 34                   červen 1994

Frederica MATHEWES-GREEN

NEPLÁNOVANÉ RODIČOVSTVÍ

Frederica Mathewes-Green

 je spolupracovnicí organizace Americans United for Life v oblasti vzdělávání a vicepresidentkou organizace Feminists for Life of America. Spolu se svým manželem jsou prostřednictvím Nurturing Network registrováni jako hostitelská rodina poskytující ubytování těhotným ženám v krizi.

Z anglického originálu "Unplanned Parenthood", publikovaného v časopisu Policy Review č. 57, Summer 1991, s. 28-36,

přeložila Radka Edererová.

            Výřečná pokladní nosí na krku medailónek s obrázkem svého batolete. Platit u její pokladny je příjemné, jako když se opět připojíte k právě probíhající zábavě. Dozvíte se, že má ještě jedno zaměstnání, že její domácí je pitomec, že má slabost pro zmrzlinu a její malá holčička miluje ptáka Čau. Máte dojem, že její přistěhovalecký statut asi není zcela v pořádku. Jednoho dne je bledá a ztrápená, čeká další dítě. Děti miluje, ale jak to proboha zvládnout? Se zoufalým pohledem šeptá: "Ale copak bych mohla jít na potrat?"

            Při vašich následujících návštěvách vypadá jinak. Téměř nemluví, tváří se nepřítomně a má zachmuřený a usoužený výraz. Pak si uvědomíte, že už je znovu skoro podzim. Vůbec nic na ní nezačalo být vidět.

            Zatímco odpůrci interrupcí prosazují zákony proti potratům, ženy jako tato usilují o opak, každá ze svých vlastních důvodů. Středoškolačka zápasí s ranní nevolností a s odporem vzpomíná na toho syčáka, který se jí vysmál, když mu oznámila, že čeká dítě. Mladá ctižádostivá referentka si s hrůzou dělá doma test na graviditu. Jak může na šéfa zapůsobit svou zralostí a zodpovědností, když čeká dítě a není vdaná? Studentka medicíny právě nastupující vyčerpávající stáž zjišťuje, že těhotenství a stáž současně fyzicky nezvládne. Žalem sklíčenou vdovu utěšuje až příliš svědomitě nejlepší přítel jejího zesnulého manžela. Jak vdova vysvětlí dospívající dceři své rostoucí břicho?

            Minula doba vhodná k tomu, aby odpůrci potratů přestali hovořit o interrupcích jako o záležitosti pohodlí. Situace jako ty uvedené jsou víc než jen nepohodlné a žádná žena si nezaskočí na potrat jenom proto, že má po ruce nemocnici. Dokonce i při normálním, žádoucím těhotenství musí žena projít skličujícími fyzickými proměnami, citovými stresy a kataklyzmatickým závěrem, k němuž může přistupovat se strachem. Jak ohromné musejí tyto obtíže připadat ženě, jejíž těhotenství je neplánované a nechtěné?

            Nicméně ti, kteří pokládají interrupci za výhodné východisko z nepříjemné situace, nabízejí ženám jen pomíjivou útěchu. Interrupce není nikterak pohodlná; pohodlná je pouze pro společnost, která se nehodlá zatěžovat problémy těhotných žen. V určitém momentu si žena, která se rozhodla pro potrat, uvědomí, že jde o její vlastní dítě, které umírá. Aby dospěla k tomuto hořkému konci, musí zaplatit několik set dolarů v hotovosti a strpět vpád odsávací kanyly do svého těla. To je zkušenost, která zanechává stopy. Z několika krajních možností se potrat zdánlivě jeví jako ta nejméně bolestivá varianta, žena však po něm není ani šťastná ani svobodná.

            Ve výkřiku "žena má právo volby" se skrývá ohromný smutek a osamění. Žádná netouží po interrupci stejně, jako po kornoutu zmrzliny nebo po přepychovém autu. Chce ji asi tak, jako si chce zvíře chycené do pasti ukousnout svou vlastní nohu. Potrat znamená tragický pokus, jak za cenu násilí a ztráty sebe sama uniknout ze zoufalé situace.

            Jak by mohla naše společnost pomoci této ženě nalézt lepší alternativy? Zamknout prostě dveře nemocnic nevyřeší nic. Žena podstupující potrat je v době svého "hluboce osobního rozhodování" osamocená a izolovaná. Abychom překonali tlaky, které ji dohnaly k této tragédii, musíme rozbít ulitu její izolace, musíme si vzít její problémy za své a vybudovat souvislou podpůrnou síť směřující od dvojice matka‑dítě k celé společnosti. Část těchto úkolů již plní instituce zastánců nenarozeného života, další vyžadují změny v celé společnosti. Tyto změny nás třeba budou stát trochu pohodlí a dokonce i peněz. Druhou alternativou je pokračovat v tom, že se každých devět vteřin připojí další žena do dlouhé, tiché řady a na hromadu 25 milionů těl přibude další mrtvolka.

Nabídka skutečné volby

            Ironií postoje zastánců "svobodné volby" je, že lze volit jen z omezeného množství možností. Interrupce se v případě nečekaného a nechtěného těhotenství propaguje jako jediné rozumné a zodpovědné řešení. Zejména chudým ženám se doporučuje, aby se zbavily dětí, které by mohly zatěžovat veřejnou pokladnu.

            Na možnost "volby" interrupce se soustředilo tolik pozornosti, že se často přehlíží množství porodnic, agentur, které zprostředkovávají adopce a dalších služeb, nabízejících skutečné řešení. V Americe existuje přibližně 3 500 institucí, poskytujících služby v případě nechtěného těhotenství. Asi polovinu z nich tvoří krizová centra, která nabízejí přicházejícím klientkám útočiště, lékařskou péči, poradenské služby, mateřské oblečení, právní pomoc a další formy podpory. Tato centra pečují průměrně o 300 až 500 klientek ročně, ačkoliv některá velká jako například North‑West Center ve Washingtonu poskytují služby tisícům. Přesné údaje neexistují, podle odhadů však tato centra pomohou 700 tisícům ženám ročně.

            Většinu těchto center lze shovívavě popsat jako útulná místa, zařízená použitým nábytkem a vyzdobená plakáty. Pracují zde dobrovolníci a nepanuje tu formální, nýbrž spíše přátelská atmosféra. V situaci, kdy náklady na každé pokračující těhotenství velice stoupají, musejí centra pokládat prostředí až za druhořadý problém.

            Tato centra obvykle získávají podporu především od místní komunity, kdy občané formou sousedské výpomoci reagují na potřeby těhotných žen v nouzi. Zatímco některá centra fungují jako nezávislá zařízení, existují rovněž tři velké skupiny stále závislé na místní podpoře. Největší z nich, skupina "Birthright", byla založena roku 1968 a zahrnuje asi 600 míst v Americe a další v zahraničí. Centra "Birthright" volí jemný, nenásilný přístup, vyhýbají se "strach nahánějícím obrázkům a filmům" a neangažují se v politických problémech.

            "The Christian Action Council" se kontroverzním střetům nevyhýbá a v současné době podporuje bojkot sponzorů organizace "Planned Parenthood." Financuje přes 400 krizových center. Kromě obvyklé pomoci se zde klade důraz na to, aby ženy byly vybaveny znalostmi, které jim pomohou zlepšit jejich život, jsou jim poskytovány rady, jak hospodařit s penězi a využívat vlastních schopností.

            Za nejvíce diskutabilní lze považovat řetěz 200 center "Pearson". Součástí jejich přístupu je vzbudit dojem, že centrum provádí interrupce nebo o nich podává informace. Tímto způsobem se pokoušejí získat ženy rozhodnuté pro potrat a působit na ně. Ačkoliv se ostatní centra zdráhají angažovat se ve veřejné kritice, většinou tuto taktiku neschvalují. "The Christian Action Council", vyučující ruční práce, zdůrazňuje, že působit Bohu radost je dokonce ještě důležitější než zamezit potratům a že tyto podvodné taktiky se Pánu nelíbí.

Ženy středních vrstev starší dvaceti let

            Tvořivou variaci na téma krizových center představuje "Nurturing Network", agentura organizovaná Mary Cunningham Ageeovou. Ta si povšimla, že ženy, které se rozhodly pro interrupci, bývají mnohem více než chudé dospívající dívky ženy středních vrstev, starší dvaceti let. Tyto ženy k potratu nedohnala chudoba, nýbrž konflikt mezi mateřstvím a jejich životními plány. Průměrné krizové centrum, které jim poskytlo formulář programu "Medicaid" a žádost porodnici, požadavky těchto žen nesplňovalo.

            Ageeová zorganizovala celostátní síť, která má umožnit zachovat život klientek nedotčený. Pokud je pro klientku po dobu jejího těhotenství výhodné opustit bydliště, "Nurturing Network" disponuje 13O kolejemi, kam se může přestěhovat, a 650 rodinami v zemi, kde má otevřené dveře. Pokud hodlá přerušit svou kariéru jen na co nejkratší dobu, síť zahrnuje 45O zaměstnavatelů, kteří jí nabídnou práci. "Nurturing Network" nemá žádná místní střediska. Ageeová celý program řídí prostřednictvím telefonu z malé úřadovny v Boise ve státě Idaho za pomoci většinou dobrovolných pomocníků. Tomu odpovídají i nízké náklady.

            Některé instituce, nabízející služby při nechtěném těhotenství, pomáhají ženám po porodu. Centra "Bethany Christian Services" byla založena v r. 1944, když si dvě ženy začaly k sobě brát opuštěné děti. Nyní udržují 57 úřadoven a celostátní tísňovou linku. Těhotným ženám a dětem poskytují celou řadu služeb, včetně umístění k adopci. Další organizace jako "NOEL House" ve Fairfaxu ve státě Virginia nabízí ubytování matkám a dětem po porodu a pomáhá jim postavit se na nohy.

            Další kategorii služeb představuje rychle rostoucí počet skupin, poskytujících rady ženám, které prodělaly potrat a začínají pociťovat následky svého neštěstí. Názvy jako "Women Exploited by Abortion" (Ženy zneužité potratem), "American Victims of Abortion" (Americké oběti potratu) a "Victims of Choice" (Oběti volby) vyjadřují určitou hořkost, kterou ženy cítí ‑ video natočené organizací "Open ARMS" se jmenuje "Jeden mrtvý, jeden zraněný". Ženy v těchto organizacích poukazují na skupinu společně pociťovaných symptomů (zlost, deprese, noční děsy, pocity zneužití, sebevražedné myšlenky), které se nazývají post‑interrupční syndrom. Nemusí se projevit léta po potratu; pokud se tak stane, může to být pozitivní jev, známka toho, že zeď sebezapření padá a léčba může začít.

            Činnost krizových center představuje pozoruhodný pokus jak ženám praktickými způsoby pomáhat. Jejich rozšíření s větším množstvím dobrovolníků, center a sponzorů může ženám jenom pomoct. Ať již však bude činnost těchto center jakkoliv rozsáhlá, nikdy nebude dostatečná. Tyto instituce zasahují a poskytují pomoc v případě krize, avšak nemohou změnit momenty, které krizi způsobily. K tomu, abychom ženám skutečně pomohli a aby se jak potratové kliniky, tak krizová centra staly nepotřebnými institucemi, se musí změnit celá společnost.

            "Soukromé, osobní" dilema neplánovaného těhotenství se stalo záležitostí, kdy my jako společnost očekáváme, že jí bude žena čelit sama. Pokud se trápí, živoří, lituje potratu nebo zápasí, aby uživila sebe i své hladové dítě, dobře, rozhodla se přece sama, nebo ne? Je pro nás neviditelná. Abychom jí mohli pomoct, musíme si ji znovu všímat a považovat ji za člena naší rodiny ‑ za ženu, matku a sestru v nouzi.

Právo žen na informace

            Pouhé řeči o možnosti volby jsou příliš zjednodušující. Osamocená těhotná žena se ocitá v nepřátelském prostředí, jež po ní žádá, aby kvůli dítěti podstoupila velkou oběť a navrhuje jí moudrou a jednoduchou možnost ‑ interrupci. Toto osamocení je tak naprosté, že ženě dokonce její vlastní dítě připadá jako nepřítel, jako ďábelský cizinec, který se vetřel do jejího těla a usiluje o zničení jejího života. My jako společnost musíme začít tuto tísnivou izolaci rozbíjet. Prvním krokem bude poskytnout ženě jednoduché informace o rizicích interrupce a o tom, že existují jiné alternativy. Ten nejzákladnější lidský vztah musí směřovat k jejímu vlastnímu dítěti.

            Návrhy zákona o právu na informace již existují v řadách odpůrců potratů dlouho a často mají název jako "Zákon o právu žen na informace". Jejich nejhlasitějšími zastánci bývají obvykle ženy, které si potrat nechaly udělat a příliš pozdě pochopily, že se nezbavily jen nějakého kousku tkáně, nýbrž syna či dcery s rukama, očima, obličejem a tlukoucím srdcem.

            Ačkoli i normální těhotenství může představovat určitá zdravotní rizika, vzepření se tomuto přirozenému procesu má rovněž svá nebezpečí. Některé z těchto žen o tom přinášejí svědectví, projevující se fyzickými i emocionálními následky: násilné rozšíření děložního hrdla během interrupce je může poškodit natolik, že každé další těhotenství je odsouzeno k potratu. Poškrábání dělohy aspirační kyretou může způsobit její zjizvení, vedoucí k tubární graviditě nebo dokonce k neplodnosti. Propíchnutí, infekce nebo embolií vyvolaná mrtvice může vést k hysterektomii, kolostomii nebo k životu na kolečkovém křesle.

            Návrhy zákona o právu na informace obvykle požadují, aby ženám byly poskytnuty informace o rizicích umělého přerušení těhotenství, o možnostech podpory v případech pokračování nechtěného těhotenství a o vývoji plodu. Kliniky provádějící interrupce o tom vždy informace neposkytují. Řada žen si stěžuje, že se setkala s postupem jako na běžícím pásu. Nejprve jí požádali o zaplacení v hotovosti, takzvaná poradna se konala ve skupině v rozsahu několika minut a když se žena poprvé setkala s lékařem, měla již nohy v třmenech.

            Odpůrci potratů se již léta před klinikami, kde se interrupce provádějí, obracejí na ženy s informacemi o alternativních řešeních a o vývoji plodu. Zdvořile třeba nabízejí brožury s podobnými fotografiemi jako ze seriálu slavného časopisu Life, zobrazujícími plod v nejranějším stadiu, vhodném k přerušení těhotenství. Plod má již tvar dětského těla, klidně plave s očima jako knoflíky a skrytým červeným srdíčkem, bijícím jako o závod.

            Tento přístup často nebývá účinný. Žena vyděšená představou, jak se jí život hroutí pod rukama, rozhodně odmítá poslouchat o dítěti i o čemkoliv jiném, co by prohloubilo její pocit viny a rozpolcenosti. Nový přístup z Chicaga, zdůrazňující zdravotní rizika umělého přerušení těhotenství má větší dopad. Provozovatelé této "Chicagské metody" zjišťují, že ženu odhodlanou k interrupci rychle zaujme seznam soudních případů, vedených proti klinice za zanedbání povinné lékařské péče.

            Je to především rychlá účinnost interrupce, která v prvním šoku z nechtěného těhotenství působí tak lákavě. Zákonodárství o právu na informace může tento proces zpomalit tím, že poukáže na skutečná nebezpečí vyplývající z interrupce a zbaví ji jejího image dokonalého řešení. Informace o vývoji plodu povzbudí přirozené láskyplné pouto ženy k jejímu dítěti, instinktivní potřebu dítě ochraňovat a bránit. Seznam místní pomoci ‑ lékařské, právní, možnosti ubytování a další - může zvrátit její rozhodnutí a přimět ji, aby si zvolila odvážnou, obtížnou, avšak životodárnou cestu.

Kráčející šeková knížka

            V tomto okamžiku začíná vznikat velmi malá rodina ‑ jen matka a dítě. Jak jim co nejlépe pomoct? Ti, kteří se okamžitě vrhnou na zdroje veřejné pomoci, přeskočili několik mezikroků. Ten, který se přímo nabízí, bývá často nejvíce zanedbáván ‑ zapojení přízračné postavy, totiž druhého rodiče dítěte do problému. Je šokující, že se otec stává tak nedůležitou postavou, jako by se celá jeho úloha v lidské reprodukci vyčerpala během prvotních patnácti minut. Ve skutečnosti hraje v životě matky a dítěte ničím nezastupitelnou roli. Usilovné snahy krizových center v určitém smyslu představují pokus vytvořit náhražku manžela a plnit požadavky přírodou určené otci dítěte. Tyto snahy nevyhnutelně ztroskotávají.

            Nicméně aktivisté na obou stranách zřídka očekávají od otce nějakou významnou pomoc. Po dvaceti letech sexuální revoluce klesla sociální expektace mužské zodpovědnosti prakticky na nulu. Předpokládá se, že muži chtějí ženy pouze sexuálně využít a pak odejít. Jediná povinnost, kterou cítí k těmto ženám, sahá právě tak k tomu, že zaplatí polovinu poplatku za interrupci.

            Znovu dosadit otce dítěte do centra systému mateřské pomoci vyžaduje tento mýtus odmítnout a znovu obnovit důvěru společnosti v to, že muži nepomáhají svým partnerkám pouze proto, že musejí, ale proto, že chtějí. Možná, že ve způsobu myšlení "užít si a zmizet" je cosi, co muži pokládají za vrcholně falešné, nelogické a smutné. Možná, že základní podmínkou mužovy sebeúcty je potřeba ochraňovat a starat se, i když ho k tomu společnost nijak nestimuluje.

            Tato vznešená touha může být pochopitelně podkopávána a strach ze selhání v roli živitele může vést muže k tomu, že zcela opustí scénu. Pokud dává veřejnost najevo, jak je muž nepotřebný, jak nemůže poskytnout ženě nic, co by si neobstarala sama ‑ možná s trochou pomoci od strýčka Sama, t.j. od státu, pak může dojít k vážnému narušení delikátního mechanismu otcovské pýchy. Jestliže naše společnost uzná, že otcovství je užitečná a stimulující činnost, k níž byli muži vybaveni, pak se možná setkáme s obratem v tragických údajích o opuštěných ženách a dětech, žijících v chudobě.

            Vzhledem k tomu, že důvěra v chování otce při nechtěném těhotenství je pramalá, zredukovala se jeho úloha na zlomek původní role ‑ proměnil se v kráčející šekovou knížku. V systému výživného na děti panuje nepořádek, neboť jen polovina matek, jež mají soudem vyměřené výživné, ho dostává v plné výši. Třetina nedostává vůbec nic. Pokud se matka za otce svého dítěte nikdy neprovdala, pak její šance získat nějaké výživné dále prudce klesají. Soudní obstavení platu otce je nemožné, rozhodne‑li se placení vyhnout a mění zaměstnání. Pokud matka odpírá otci styk s jeho dětmi, často se zdráhá vůbec platit. I když to vzbuzuje zuřivost zastánců myšlenky výživného, skutečnost, že vztah otce a dítěte je pro muže důležitý, představuje jeden zdrženlivější signál, jak muži přirozeně chápou svou vlastní úplnou rodičovskou roli.

            V rodině bezpochyby za spolehlivého muže neexistuje náhrada. S jeho oporou se mnoho žen smíří s útrapami těhotenství a porodu; bez ní ani to nejlepší, co můžeme nabídnout, zřejmě nebude dostatečné. Bolestné vědomí ženy, že zůstala opuštěná a čeká dítě muže, který ji zavrhl, převažuje téměř vše ostatní. I když asi jen málokterá žena zavrhne otce svého dítěte, ve většině případů představuje jeho podpora klíčový faktor, zda zachovat či ukončit život dítěte. Těhotná žena více než po penězích nebo pomoci touží po milujícím muži, který nechtěné těhotenství promění v opak. Ať už učiníme cokoliv, abychom muže v této roli povzbudili, pomůžeme tím zároveň i ženě.

Šílení rodiče

            Jak se kruh kolem matky a dítěte rozšiřuje, zahrneme do něj nyní rodiče ženy. První reakcí vyděšené dospívající dívky na takovou vyhlídku může být panika. Léta dospívání bývají poznamenána nepřiměřeným strachem z rodičů, kteří se o selhání dovědí. Nejde jen o obavy z potrestání, nýbrž i o strach z toho, že dítě bude odhaleno jako neustále chybující jedinec a ne jako zcela kompetentní, nezávislá a dospělá osobnost, jak naznačuje jeho statečná póza.

            Tajné potraty tyto iracionální strachy neustále přiživují. Ti, kteří podporují dostupnost potratů, tvrdí, že obavy jsou oprávněné ‑ rodiče dívky to nepochopí, zavrhnou ji, zbijí ji. Osamělá izolace "volby" se opakuje. Těhotná dospívající dívka věří, že má jedinou možnost ‑ dát andělíčkářce všechny peníze vydělané hlídáním dětí a o samotě trpět, krvácet a toužit po matčině lásce. Čtenáři si možná vzpomenou, jak snadno se v pubertě trápili kvůli takovým strachům. Nyní jako rodiče máme snad to štěstí, že chápeme, jak nekonečná a silná je láska k dítěti. Ačkoliv nejprve ta zpráva rodiče pravděpodobně více či méně ohromí, vyděsí a rozzlobí, pak se dostaví láska a snaha chránit a provázet nezvedenou dceru v následujících nelehkých dnech.

            Mohou samozřejmě existovat zlí, šílení rodiče, kteří své děti bijí, ale tyto rodiče zákon nikdy nepovažoval za normu. Mohou nařezat dítěti za špatné vysvědčení, ale proto nelze všem rodičům zabránit, aby si vysvědčení svých dětí prohlédli. Hrstka špatných rodičů nemá nárok zrušit skutečné právo a povinnost rodičů podílet se na životě svých vlastních dětí. Bez usměrňujícího zákona budou pravděpodobně tito dospívající tlačeni podvědomým strachem na osamělou a nebezpečnou cestu. Přijdou‑li však za svými rodiči, byť i s třesoucími se koleny, naleznou zřejmě pochopení a lásku hlubší, než kdy předtím předpokládali.

Utajované hrůzy

            Oponenti zákonů, ukládajících povinnost rodiče informovat, argumentují tím, že bez ohledu na zákony některé dospívající dívky ve strachu z hněvu rodičů stále podstupují tajné, nebezpečné potraty. Přesně to se však dnes odehrává na klinikách, legálně provádějících interrupce po celé zemi. Tajné potraty, ať legální nebo nelegální, představují pro dopívající dívky nebezpečí. Tím, že usnadníme jejich utajení, mladým těhotným dívkám nijak neprospějeme. Případ Becky Bellové, vytrubovaný zastánci interrupcí jako symbol dospívajících dívek, které si zvolí tajný potrat a raději zemřou, než by o tom řekli svým rodičům, se zhroutil, jakmile se loni v létě rozšířily kopie jejího pitevního protokolu. Tento dokument přinesl důkazy o samovolném potratu, o tom, že neexistují žádné známky umělého přerušení těhotenství, ať legálního nebo nelegálního, ani zánětu dělohy či použití nástrojů. Pitva zjistila, že tragickou smrt této krásné šestnáctileté dívky zavinil prudký zánět plic téhož typu, který zabil loutkáře Jima Hensona.

            Bohužel není obtížné nalézt příklady dospívajících, které zemřely na operačních stolech při legálně prováděných interrupcích. Manhattanská porota obvinila lékaře a anestesiologa ze zanedbání péče v případu úmrtí třináctileté Dawny Ravenellové. Její rodiče o jejím plánu nechat si udělat potrat nevěděli, dokud je nezavolali do nemocnice. V té době dívka již upadla do komatu, ze kterého se neprobrala. Podle svědectví u soudu lékař dívku ani nezvážil, nezkontroloval její věk, nevaroval ji před možnými riziky, dokonce s ní ani před legálně prováděnou interrupcí nehovořil. Teprve šestnáctiletá Erica Kae Richardsonová z Cheltenhamu ve státě Maryland údajně čtyři hodiny krvácela na operačním stole, krátce poté zemřela na blízké pohotovosti. Ani v tomto případě její matka o jejím úmyslu nevěděla. V St. Louis po legálním potratu spáchala sebevraždu čtrnáctiletá Sandra Kaiserová. Její matka nevěděla nic o jejím plánu, věděla však cosi, co v nemocnici zjistit nemohli ‑ totiž, že Sandra byla již třikrát hospitalizována na psychiatrii.

            Rovněž tak odstrašující je případ čtrnáctileté Erin G., která tři dny po tajném potratu trpěla vážnými zdravotními komplikacemi. Dívku vzal na legální interrupci její učitel a dívčině matce oznámil, že Erin má hlídat děti a domů přijde pozdě. Když Erin a její matka na školu a představitele kliniky podaly žalobu, soud případ zamítl a konstatoval, že zákony v Kalifornii povolují nezletilým umělé přerušení těhotenství bez vědomí rodičů. Tudíž jakákoliv třetí strana napomáhající nezletilé při potratu neporušuje zákon, i když je její jednání podvodné. Podobný případ se může opakovat v dalším z 33 států, kde se neuplatňují zákony vyžadující spoluodpovědnost rodičů.

            Ačkoliv zákonodárné sbory většiny států schválily zákony požadující spoluodpovědnost rodičů v případech interrupcí nezletilých, polovina z těchto států je neuplatňuje. Zákony vyžadující souhlas rodičů platí v Alabamě, Indianě, Louisianě, Massachusetts, Michiganu, Missouri, v Severní Dakotě, Rhode Islandu, Jižní Karolíně a ve Wyomingu. Ve státech Arkansas, Idaho, Maine, Minnesota, Ohio, Utah a Západní Virginia platí méně přísný požadavek, aby rodiče byli o interrupci alespoň informováni.

            Zkušenosti z Minnesoty ukazují, že tyto zákony mohou mít nečekaně dobré účinky. Během čtyřletého období, kdy zákon platí (nejdříve byl soudy napadnut, posléze konečně potvrzen Nejvyšším soudem) klesl počet interrupcí nezletilých o 27 %, rovněž klesl počet gravidních nezletilých o 21 %. To, že se rodiče nevyhnutelně o těhotenství dovědí, vede řadu dospívajících k zodpovědnějšímu přístupu k sexu. Podle březnového čísla časopisu "American Journal of Public Health" z r. 1991 pro tyto zákony pozitivně hovoří to, že "přispívají k zodpovědnému chování" tím, že vybízejí mladé lidi, aby "nejdříve přemýšleli a teprve pak jednali", upevňují vzájemný kontakt mezi rodiči a dětmi a "napomáhají uváženému rozhodování".

            Nelze pochybovat o tom, že pro nezletilou těhotnou dívku je nejlepší láskyplná podpora rodičů. Rovněž nelze pochybovat o tom, že ji v pubertě nebude horlivě vyhledávat. Zákon zde může fungovat jako vodítko pro bezbranné dospívající dívky a doporučit jim, aby se chovaly zodpovědně jak před těhotenstvím, tak po něm.

Co řeknu svému nadřízenému?

            Obrátíme se nyní od pokrevních svazků k širšímu společenství a budeme uvažovat o zaměstnavatelích. Pro řadu žen znamená těhotenství největší zásah do jejich profesionálního života. Mnozí šéfové se zdráhají zaměstnat těhotnou ženu. ("Až se dítě narodí, odejde a zvýší mi výdaje na zdravotní pojištění.") Dokonce i když žena již zaměstnání má, může těhotenství její pozici ohrozit. Případ, který se stal před několika lety ve Washingtonu, ilustruje typickou Hlavu 22: neprovdaná studijní konsultantka ve středisku pro mládež přišla do jiného stavu a byla propuštěna, protože dávala špatný příklad. Pokud by své těhotenství utajila a šla na interrupci, zaměstnání by měla jisté. Podobně vězeňské dozorkyně z New Yorku prozradily, že jim bylo doporučeno, aby šly na potrat, jinak ztratí práci.

            Některé z těchto problémů jsou komplikované a nesnadno řešitelné. Opravdu se může stát, že těhotenství bude vážně omezovat fyzickou pohyblivost a sílu, nutnou pro práci vězeňského dozorce. Gravidní neprovdaná vedoucí mládeže může působit jako příklad nežádoucí nezodpovědnosti. Jestliže však ženy před sebou nevidí žádnou alternativu, jestliže porodit dítě by znamenalo, že matka i dítě budou hladovět, pak se interrupce znovu jeví jako jediné "řešení". Pokud již musí zaměstnavatel učinit změnu, vhodnější než ženu bezohledně vyhodit je pokusit se jí nabídnout po dobu jejího těhotenství jinou práci.

            Obtíže skloubit zaměstnání a rodičovství nekončí s koncem těhotenství. Jak levice tak i pravice propaguje spoustu nápadů, umožňujících pracujícím rodičům věnovat více času svým dětem, včetně pružnosti ve výběru pracovní doby jednoho z nich nebo možnosti, aby se dva zaměstnanci dělili o jedno pracovní místo. Znovu také ožívá zájem o domácí podnikání.

            Žena, která ještě nepracuje, ale dokončuje svá studia, má většinou při neplánovaném těhotenství více volnosti. Veřejné střední školy již učinily mnohé pro usnadnění porodu mladistvých těhotných dívek, což vedlo mimoděk i ke snížení ceny, kterou za sexuální nezodpovědnost platíme.

Sex a antikoncepce

            Snad bude užitečné obrátit na chvíli pozornost od způsobů, jak pomáhat ženě při neplánovaném těhotenství, ke způsobům, jak těmto nechtěným těhotenstvím úplně zabránit. Jednoduché řešení poskytovat více a kvalitnějších antikoncepčních prostředků selhává z důvodů dosud neznámých. Ačkoliv prezervativy jsou k dostání v obchodech po celé zemi a stojí méně než krabička cigaret, polovina všech žen, které byly na interrupci, během celého měsíce kdy otěhotněly vůbec žádnou formu antikoncepce neužívala. Polovina, která nějakou formu užívala, používala takové metody jako výplach nebo přerušovanou soulož. Navíc ženy, které již potrat prodělaly, jsou na klinikách velmi pečlivě poučeny o používání antikoncepce. Přesto se počet opakovaných interrupcí blíží polovině celkového počtu za rok. Snadná dostupnost potratu možná způsobuje, že se antikoncepce považuje za méně důležitou věc a žena si říká: "Jednou to risknu, na potrat mohu jít vždycky."

            Dokonce i těm, kteří antikoncepci používají, přináší možnost selhání metody neustálé obavy. Jestliže pečlivě užívaná antikoncepce má 95 procentní účinnost za rok, sexuálně aktivní žena, která ji užívá v dobré víře přes deset let, má stále 43 procentní šanci přijít do jiného stavu alespoň jednou. Tato šance rychle roste, není‑li antikoncepce užívána přesně. Ačkoliv katolická církev k umělé antikoncepci zaujímá odmítavý postoj, ani církev ani žádná z hlavních skupin odpůrců interrupcí neusiluje o legální zákaz antikoncepce, jež ve skutečnosti zabraňuje početí. (Dokonce i když nitroděložní tělíska a jednorázové tablety namísto toho mohou vyvolávat potrat, nikdo se nepokouší jejich používání omezit.) Avšak dokonce i mezi nenáboženskými skupinami panuje z mnoha výše uvedených důvodů značná skepse k účinnosti řešení problému pomocí antikoncepce. Někteří připomenou nebezpečí, plynoucí z ovlivňování funkcí ženského těla a vedoucí k narušení rovnováhy, nutné k zachování reprodukce. Většina zdůrazní, že příčinou neplánovaného otěhotnění není ani komplikovaná, nedostatečná či příliš drahá antikoncepce, nýbrž sex samotný.

            Sex je stále hlavní příčinou otěhotnění. Nepochopitelný, téměř viktoriánský opis nás vybízí k tomu, abychom popřeli tvrzení, že "žena shledala, že je v jiném stavu". Jako by k dítěti jen tak náhodou přišla na nějakém parkovišti. Ve skutečnosti je otěhotnění téměř vždy výsledkem činnosti dvou partnerů, prováděné s oboustranným souhlasem a vědomím, že těhotenství je možným následkem. (Podle údajů institutu "Planned Parenthood" Alana Guttmachera se jen 1% interrupcí provádí z důvodu znásilnění nebo incestu.) Snížit počet nechtěných těhotenství vyžaduje navrátit sexuálním aktivitám takovou vážnost, jakou si zaslouží.

            Mnozí se domnívají, že usilovat o sexuální zdrženlivost a věrnost je naivní a marné. Uplynulých dvacet let sexuální revoluce se navždy považuje za základní zkušenost lidské sexuality. Existuje však mnoho důkazů, jak sexuální revoluce ženám ublížila ‑ počet rozvodů, svobodné matky, nakažlivé pohlavní choroby a vzestup počtu interrupcí. Zvláště dojímavým ukazatelem je rozšiřování svépomocných knih určených ženám, které trpí tou či onou formou citového strádání. Ženská sexualita není záležitostí mechanickou, nýbrž delikátní, založenou na vzájemné důvěře. Nezávazné sexuální chování ji ničí. Totéž může platit i o mužích. Sexuální život by měl být chráněn manželským svazkem nejen kvůli nenarozenému dítěti, ale rovněž i kvůli zranitelným citům všech zúčastněných.

Adopce dětí jiné rasy

            Rozprostřeme‑li nyní síť více do šíře, zahrneme do dalšího okruhu pomoci těhotné ženě lidi, kteří paradoxně zůstávají neznámými. Jsou to potenciální adoptivní rodiče jejího dítěte.

            Ačkoliv je všeobecně známo, že o malé děti je velký zájem, údaje lze jen stěží získat. Federální vláda přestala shromažďovat informace o adopcích v r. 1975. Na každé "volné" dítě připadá více než 40 neplodných dvojic; počet těch, kteří by si dítě chtěli osvojit, neznáme. K tomuto údaji můžeme připojit zástupy jednotlivců a dvojic, které mají své vlastní děti a další chtějí adoptovat. Nedostatek nemluvňat, náklady a úřední šiml asi mnohé odradí, takže si ani nepodají žádost. Způsob, jak odhadnout množství rodin ochotných k adopci, neexistuje, jisté však je, že poptávka vysoce převyšuje nabídku.

            Zdravá nemluvňata bílé pleti bývají adoptována rychle, nemluvňata příslušníků menšin trochu pomaleji, ale zřídka kdy to trvá déle než několik měsíců. Nalézt však dostatek rodin pro černé děti je z několika důvodů obtížnější. Pro některé černošské rodiny jednoduše nepatří ke kulturní tradici formálně plánovat adopci za pomoci nějaké agentury, jiným brání výše poplatků. Ačkoliv černošské rodiny se na adopcích podílejí téměř stejnou měrou jako bělošské rodiny, černošských dětí je k dispozici více a to jak nemluvňat, tak dětí starších. Avšak největší překážkou je to, že se mnohé agentury zdráhají umístit tyto děti do bělošských rodin, které by si přály jim poskytnout domov. "The National Association of Black Social Workers" (Národní asociace černošských sociálních pracovníků) tvrdí: "Pokládáme umísťování černošských dětí do bílých rodin za akt nepřátelský vůči naší komunitě." V souladu s tímto přístupem bylo bělošské rodině v Marylandu sděleno, že pro dítě s jedním černým rodičem nepřichází v úvahu, avšak v případě dítěte s jedním černým prarodičem se o ní bude spolu s dalším uchazečem, t.j. s osamělou černoškou, uvažovat.

            Tato politika má další bolestný důsledek. Pro mladé těhotné černošky je to signál, že "nikdo nestojí o tvé dítě", což si vyloží jako "nikdo nestojí o tebe". Vzhledem k dvojnásobným potížím ‑ k nedostatku černošských adoptivních rodin a překážkám v umísťování do bělošských rodin - odmítají některé agentury vůbec se dětmi menšin zabývat. Na tomto poli pracuje aktivně organizace "Bethany Christian Services" a najímá černošské sociální pracovníky, aby získávaly černošské adoptivní rodiny. Souhlasí‑li matka dítěte a podpoří‑li to komunita adoptivní rodiny, umístí černošské děti do bělošských rodin. Na organizaci se denně telefonicky obrací sedm až osm těhotných černošek, hledajících adoptivní rodiny pro své děti. Řada z těchto žen byla na tuto organizaci odkázána jinými agenturami, které se věcí nechtěly zabývat.

            Překážky v adopcích dětí jiné rasy jsou asi spíše zdánlivé než skutečné. Studie z roku 1977 prokázala, že tři čtvrtiny dotazovaných černošských domácností pokládá bělošskou rodinu za akceptovatelnou v případě, že se nenajde rodina černošská. Pouze 7% se stavělo k tomuto řešení jako k "nanejvýš nežádoucímu". Stojí za to respektovat obavy z toho, že se identita jednoho etnika ztrácí ve větším bílém společenství. Zdá se to však nespravedlivé vyřešit na úkor dětí, které nechtějí nic jiného než mít domov. Co však dělat s dětmi, které nejsou zdravé, nebo s většími dětmi v pěstounské péči? Tyto děti každoročně překvapivě tvoří plnou polovinu ze všech adopcí. Janet Marcheseová ze svého domova řídí "National Down Syndrome Adoption Exchange" a umístila 1. 850 těchto dětí v rodinách. Uvádí, že má průběžný seznam čekatelů s více než 125 dalšími rodinami, které chtějí adoptovat dítě. Existují i seznamy čekatelů na děti trpícími rozštěpem páteře, na děti nevyléčitelně nemocné a dokonce i na děti s AIDS.

            Situace dětí v pěstounské péči je nepochopitelná. Ačkoliv v pěstounské péči žije přibližně 285.000 dětí, jen zhruba 13% z nich je podle zákona volných a vhodných k adopci. Páry, které si přejí osvojit dítě z této skupiny, čelí přísnému postupu s testy, domácím studiem a psychologickými vyšetřeními, který může trvat léta a vést až k zamítnutí. Pro mnohé je jednodušší osvojit si dítě ze zámoří. Od roku 1982 se tyto mezinárodní adopce zdvojnásobily. Osvojení černošských dětí v pěstounské péči je pochopitelně zpomalováno týmž předsudkem proti jejich umísťování v bělošských rodinách. Navíc mladší, pro adopci vhodnější děti mohou v dětských domovech vyrůst, aniž byly pro adopci uvolněny, protože jejich vlastní rozpolcení rodiče a přetížení sociální pracovníci usilující o obnovení původní rodiny pokládají někdy adopci za výraz selhání.

Matka kuráž

            Nejlepším poselstvím těhotné ženě může být to, že její dítě není nechtěné, že pro ně nezávisle na jeho barvě pleti či zdravotním stavu existuje mnoho milujících rodin. Žena však čelí dalším překážkám, včetně rozšířených a nelogických předsudků vůči adopci. Její přítelkyně jí říkají: "Tohle bych svému dítěti nikdy neudělala. Nejdřív bych šla na potrat." Existuje sebezáchovný popud rychle se dítěte zbavit, dříve než jeho vývoj během devíti měsíců vytvoří pouta pevná jako ocel.

            Oběť vlastní matky nesmíme zlehčovat. Nabízí se tvrzení, že darovat možná 90 let života dítěti jí stojí jen devět měsíců jejího života. To předpokládá, že její city zmizí zároveň s přestřižením pupeční šňůry, že nikdy v životě nebude o dítěti přemýšlet, nebude zvědavá na jeho zdraví, štěstí, na jeho vlastní děti.

            Nicméně nechtěné těhotenství je spjato s trápením, ať zvolíme jakékoliv řešení. Ať již bude v těchto dnech plných úzkosti následovat jakýkoliv postup, navždy zůstane v srdci bolestný svíravý pocit. Když vidíme vojáky, vracející se z Perského zálivu, kteří jsou oslavováni a nadšeně vítáni, přejeme si, abychom projevili stejné uznání statečné ženě, jež obětuje tolik, aby věnovala život dítěti, které asi nikdy neuvidí. To je skutečné hrdinství.

            Pokud jde o volbu samotné ženy, stojící mezi možností dítě vychovávat nebo ho dát k adopci, ukazuje se, že druhé řešení má ty nejlepší výsledky pro oba. Ve srovnání s osamělou matkou vlastní matka, která zvolí možnost dát dítě k adopci, s větší pravděpodobností dokončí školu, získá lépe placené místo, nakonec se provdá a s menší pravděpodobností znovu otěhotní mimo manželský svazek. Srovnatelně pozitivní jsou důsledky pro dítě ‑ pokud se týče finančního zajištění, citové stability, školního prospěchu a dalších výsledků, děti v rodinách s oběma rodiči si vedou mnohem lépe.

            Většina vlastních matek dala své děti k adopci z lásky, neboť věřila, že je to pro děti to nejlepší. Tyto odvážné ženy ignorovaly rady naší společnosti vyhýbající se problémům a nalezly současně hořký i sladký pocit zadostiučinění z vědomí, že učinily správnou věc. Darovaly život dětem a daly je do dobrých rodin, kde mají nejlepší vyhlídky na plný a zdravý život. Pocit ztráty u vlastní matky však může být stále bolestný, zejména v prvním roce odloučení od dítěte. Za to, že tuto oběť statečně podstoupila, jí dlužíme hlubokou vděčnost, úctu a pomoc. Ve skutečnosti darovala život dvakrát. Jednou, když odmítla interrupci, podruhé, když nechala své dítě, aby vyrůstalo a bylo milováno v jiné rodině.

Pomoc daňových poplatníků

            Když se vrátíme k naší představě soustředných kruhů pomoci, dostaneme se nakonec k nejširšímu kruhu, totiž ke společnosti daňových poplatníků. Na podporu svobodných matek již peníze vydáváme; peníze, které bychom mohli využít účinněji, zejména v oblasti veřejné zdravotní péče a sociálních podpor z veřejných prostředků.

            Ti, kteří každodenně pomáhají chudým ženám, aby si dítě ponechaly, zřejmě nejlépe vědí, jak veřejná pomoc splňuje jejich potřeby či naopak. Tito pracovníci po celé zemi všeobecně tvrdí, že existují dobré, účinné programy pomoci jako např. program výživy "The Woman, Infants and Children" (WIC) nebo veřejná prenatální a mateřská péče. Tyto programy však obvykle trpí nedostatkem finančních prostředků. Žena musí třeba čekat týdny na prohlídku u lékaře a pak stráví celý den v čekárně, někdy i s neposedným batoletem, než se na pár minut setká s lékařem.

            Zatímco všichni, kteří pracují s těhotnými ženami v nouzi, jsou vděčni za existenci sociálních programů, panuje zde rozdílnost názorů na problém financování. Někteří tvrdí, že budou rozhodně žádat vyšší dotace a jsou ochotni proto platit vyšší daně, které by je pokryly. Jiní chtějí věnovat více finančních prostředků na služby zákazníkům, domnívají se však, že by se peníze mohly získat odstraněním byrokracie a kontrolou podvodů.

            Počítačová síť sjednocující všechny služby by znamenala ohromný krok vpřed. Člověk by si napsal údaje klientky a okamžitě by měl k dispozici všechny vhodné druhy pomoci. Podobně "kompletní nákup na jednom místě", který by nabídl klientce všechny programy na jednom místě, by znamenal neocenitelnou pomoc ženě, kterou v současnosti může od výhod kurzů péče o dítě či zdravé výživy odradit nutnost několika autobusových přestupů se skládacím kočárkem pod paží.

            Další překážkou jsou náklady na porod dítěte. Zatímco interrupce stojí jen 250 dolarů, porod stojí více než desetkrát tolik, což může rozhodování nepříznivě ovlivnit. Žena, která se kvůli špatně placenému místu bez nemocenského pojištění zřekla sociální podpory či programu Medicaid, může zvažovat, zda‑li se jí nebude žít lépe z podpory v nezaměstnanosti, až přijdou domů vysoké účty za zdravotní péči.

            Některé soukromé dobrovolné programy zdravotní péče ztroskotávají, neboť lékaři jen neochotně léčí neplatící pacienty, u nichž je ve srovnání s platícími klienty mnohem větší pravděpodobnost, že se s nimi budou soudit. Některé formy pojištění pro případ zanedbání povinné péče u zdravotnické péče provozované z dobré vůle možná pro tuto práci získají další milosrdné samaritány.

Experiment z Wisconsinu

            Současná struktura veřejných subvencí často zachovává a podporuje nejméně výhodné uspořádání rodiny ‑ domácnosti jen s jedním rodičem. Susan Olasky, spoluzakladatelka "Crisis Pregnancy Center" v Austinu v Texasu navrhuje, abychom tento vývoj zvrátili tím, že každé ženě poradíme s ohledem na její umístění v systému sociální sítě. Nejlepším řešením jak pro matku, tak pro její dítě, je zdravý sňatek s otcem dítěte. Není‑li to přijatelný cíl, další rozumnou alternativou je doporučit ženě, aby žila u svých rodičů, pokud jí mohou nabídnout stabilní domov. Dědeček může dítěti nahradit otce. V některých případech se na ženu naléhá, aby své dítě nabídla k adopci.

            Skutečně poslední alternativou, která s velkou pravděpodobností vede k chudobě a špatnému zacházení s dítětem, je umístit ženu a její dítě v nové, samostatné domácnosti. Susan Olasky má strach, že pokud se těhotné ženě hledající pomoc okamžitě nabídne finanční podpora z veřejných prostředků, pomine lepší možnosti a zvolí onu poslední a osamocenou alternativu. To, aby manželské a rodinné vztahy úspěšně fungovaly, vyžaduje nepříjemné osobní změny a jistou ztrátu svobody. Ženě nabídneme lživou fikci, že může takovým problémům předejít, a ponecháme ji a její dítě na hubené podpoře z veřejných zdrojů. Otec dítěte třeba pocítí instinktivní touhu pečovat o svou novou rodinu, nemůže však konkurovat bohatému příteli, t.j. státu s jeho neomezenými finančními zdroji. A proč by se za něj měla žena vůbec provdat a přijít tak o zdravotní a finanční příspěvky? Fragment rodiny tak přežívá i v další generaci.

            Ve Wisconsinu se uvažuje o poněkud kontroverzním plánu. Guvernér Tommy Thompson navrhuje iniciativu "Parental and Family Responsibility", která uvolní příspěvky AFDC neprovdaným ženám na jedno dítě bez ohledu na to, kolik dalších dětí má. Ale mladé dvojice, které uzavřou sňatek, obdrží na dítě zvýšené přídavky a mohou si vydělat ročně až 14.500 dolarů, aniž na přídavky ztratí nárok. Uvidíme tak více úspěšných rodin vedených k tomu, aby vytvořily fungující manželské vztahy a vydělávaly si svým vlastním způsobem? Nebo poroste počet potratů, když nejchudší osamělé ženy zůstanou bez podpory pro své děti? Jak dlouho však můžeme pokračovat v podporování toho nejvíce kontraproduktivního chování? Ti, kteří s chudými ženami pracují a každodenně se střetávají s těmito ohromujícími problémy, se kloní k tomu, že s plánem guvernéra Thompsona vysloví opatrný souhlas a budou doufat v jeho úspěch.

Výzva pro odpůrce interrupcí

            Bitva o interrupce trvá příliš dlouho výhradně ve věci problému legalizace. Naprosto kontroverzní stanoviska aktivistů stojících na opačných pólech rychle vyčerpávají trpělivost zbytku národa. Legální ochrana nenarozeného dítěte představuje nesmírně důležitý cíl, o který je nutno tvrdošíjně usilovat. Civilizovaný národ jednoduše nemůže používat násilí k řešení sociálních problémů. Měli bychom však věnovat pozornost značnému množství skupin odpůrců interrupcí, kteří se nezaměřují ani tak na změnu zákona jako spíše na pomoc v zoufalé situaci, která se odehrává dnes.

            Co bychom mohli říct nešťastné pokladní, studentce, vdově či jakékoliv jiné zoufalé ženě, která se ocitla v pasti nechtěného těhotenství? Snad jí praktická pomoc místních krizových center její břímě ulehčí. Snad schopnost organizace "Uhe Nurturing Network" zachovat její život nedotčený je onou účinnou pomocí, kterou potřebuje.

            Jako větší společnost jí můžeme sdělit mnohem více. Můžeme jí dát vše co máme, lékařskou a právní pomoc, potraviny, útočiště, šatstvo. Můžeme podpořit otce dítěte, aby se k ní zachoval správně, vyvolat v něm jeho lepší já, které se tak bude chtít chovat. Můžeme jí pomoct, aby se obrátila na své vlastní rodiče v důvěře, že ji milují více, než si kdy potřebovala ověřit. Můžeme vybídnout ke spolupráci jejího šéfa, aby mohla mít zároveň své dítě i své zaměstnání. Můžeme ženě pomoci nalézt adoptivní rodiče a dát jejímu dítěti láskyplný domov, zatímco ji osvobodíme, aby mohla pokračovat ve vlastních životních plánech. Můžeme jí poskytnout jídlo a zdravotní péči, dokonce i z našich daní.

            Možná to však nestačí. Možná bude mít stále pocit, že potrat je pro ni to jediné východisko. Můžeme jí být stále k dispozici, jako tisíce žen, které na potratu byly a nyní naplňují organizace bojující proti potratům. Proměnily svůj vlastní žal ve zdroje pro jiné ženy, které potřebují někoho, kdo jim může naslouchat bez obviňování a kárání a kdo je skutečně pochopí.

            Mají‑li naše tvrzení, že si vážíme života či že ženu v jejím rozhodnutí podpoříme, vůbec nějaký smysl, musí se osamělá žena, trápená tímto obtížným "osobním rozhodnutím" setkat s naší ochotou pomoct. Spoustu věcí nemůžeme a nejsme schopni udělat, neexistuje však omluva, jestliže neuděláme vše, co je v našich silách.