Myslím, že ano. Ten konflikt na společného jmenovatele převést lze. Navzdory všemu ujišťování, že se zde jedná o etnický, politický a národněprávní konflikt, když ten silný – totiž stát Izrael – tomu slabšímu – totiž Palestincům – křivdí, zabírá jim zemi, ničí jejich životní prostředí, upírá jim základní právo na vlastní stát, skutečné podstatě konfliktu to neodpovídá. Jedná se zde o konflikt náboženský, ne-li o konflikt identity: všecko se točí kolem otázky vyvolení a duchovního dědictví. Vůbec nejde v první řadě o území, ale o správné chápání Boha, o Boží vládu a kdo je vyvolený k tomu, aby ji zviditelnil a světu dosvědčil. To může světských ušímmm prolidi bez vztahu k víře a náboženství znít nezvykle a divně. Ale když se podíváme do dějin židovského národa a islámského světa, vidíme, že je plným právem se tento konflikt označuje jako konflikt náboženský.

Takový zážitek opravdu existuje a bylo to takové počáteční zapálení, které teprve mnohem později účinkovalo. Před bezmála 30 roky jsem četl knihu od Larryho Collinse a Dominika Lapierra “Ó Jeruzaléme”. Toto historické líčení boje o Jeruzalém v r. 1948 se mne tehdy mocně dotýkalo. Kniha přibližuje jak boj o existenci Izraele, tak vizi a počáteční pokusy o bratrské soužití s arabskými národy v oblasti, které se také v mnoha vztazích uskutečnilo, což se v té knize popisuje. Dále se pak v knize píše, jak se ty počáteční vztahy zničily. Příkladem je takový jordánský král Abdullah, předchůdce Husseinův. Ten Židy přivítal a přál si vybudovat s nimi společně budoucnost Blízkého východu. V neposlední řadě právě proto byl nakonec na Chrámové hoře zavražděn.

Ano, dosud se ptám, co znemožnilo a zničilo toto bratrství a příbuzenství obou národů? Proč nemohli Židé a Arabové vybudovat společnou budoucnost? V srdci jsem měl touhu, aby oba tyto sounáležité bratrské národy, potomci Abrahamovi – Izmaele a Izáka – se sešly. Jako alžírský sirotek jsem vyrostl ve Švýcarsku, ale po svých rodičích jsem se cítil spřízněný s oběma národy. Můj otec byl muslim, maminka Židovka. Tak jsem to obé měl v sobě a toužil jsem to obojí vidět spojené. Avšak při čtení této knihy jsem musel konstatovat, že z lidského hlediska je to evidentně nemožné. Toto poznání bylo pro mne velice bolestné, protože se zde jedná o síly, které lidským rozumem nejsou pochopitelné. Tak jsem toto téma na leta odložil, protože jsem se tím prostě nechtěl zabývat.

To bylo mnohem později, mezitím jsem dělal mnoho jiných věcí, ale cítil jsem, že mne Hospodin volá. Pro mne bylo jednodušší se angažovat mezi muslimy a tam investovat. Vnímal jsem své nasazení jako vyloženě misijní službu, nezávisle na konfliktu mezi islámem a Izraelem. Tehdy totiž stejně jako dnes jsou muslimové tou největší evangeliem nezasaženou oblastí, takže mi připadalo smysluplné nasadit se zde. Ten konflikt jsem přitom úmyslně přehlížel. Od počátku jsem někde hluboko v srdci měl myšlenku, že nejen já, ale křesťané vůbec jsou do tohoto konfliktu zapleteni a že jednou musí nadejít čas se tímto konfliktem zabývat. Vnímal jsem, že se nejedná pouze o etnický konflikt mezi Židy a Araby, že tu nejde o existenční zápas dvou různých národů. Kdyby tomu bylo pouze tak, bylo by možné různými kompromisy a jinými lidskými prostředky se dostat dál. Vnímal jsem, že zde jde o mnohem víc. Ale celé mé nitro se intenzívně vzpíralo věnovat se tomuto konfliktu. Kromě toho jsem měl dojem, že v mém okolí je příliš málo lidí, kteří by mne v tom povzbudili nebo mi pomohli vůbec vyslovit to, co se ve mně odehrávalo. Proto jsem tehdy nijak neformuloval, co se ve mně odehrává.

Když se pokoušíme celou tuto problematiku uvést na společného jmenovatele, pak jsem úplně jasně přesvědčený, že se zde jedná o hluboké duchovní problémy. Jde zde nakonec o chápání Boha a s tím spojené pochopení vlastní identity. Jde o otázku identity, protože se jedná o pochopení sebe sama jako národa a jeho poslání.

Ze židovského hlediska se jedná o návrat na Sijón, do Jeruzaléma, do “Erec Izrael”. Jde o naplnění a potvrzení Písma. Bůh Izraele, Stvořitel nebe a země, vyvolil Izrael, aby byl Jeho lidem, žil jeho přikázáními a prosazoval je v praxi a tak manifestoval Boží vládu. Na tomto Božím panování se mělo ostatním národům jasně zjevit, že Bůh Izraele je jediný Bůh. Jde o panování Hospodina nad Izraelem v této konkrétní zemi. Spojení národa, země a Boží vlády je předpoklad pro svědectví ostatním národům (Iz 43,10. 44,8). Pro Židy je návrat, obnovení a znovu vybudování státu Izrael naplněním biblických zaslíbení, zviditelnění jejich povolání a potvrzení jejich identity. Nejde prostě o kus nějaké země. Jde to mnohem hlouběji, totiž jde o pochopení Boha. S tím je spojené pochopení sebe sama. Proto pro Žida má Jeruzalém význam nejen jako politické hlavní město. Když se po 2000 roků modlili “… příští rok v Jeruzalémě!”, pak tato touha zde nalézá své naplnění, je to návrat k původním vlastním kořenům.

Když Žid mluví o Jeruzalému, nehovoří pouze o svém politickém hlavním městě, ale o tom, kdo je jeho Bůh, který mu řekl: “Ty jsi moje vlastnictvím, tady, na Sijónu.” Jinými slovy: vzdát se Jeruzaléma – také Hebronu jako místa Abrahamova a Davidova – znamená pro Žida opustit zaslíbení a tím i své povolání a určení, ano vlastní národní identitu.. Proto mnozí sekulární Židé, kteří se toho vzdávají, mají problémy s vlastní identitou. Jaksi nevědí, kdo vlastně jsou. Ptáme-li se, co Žida dělá Židem, pak mnozí musí o odpověď zápasit. Protože to, co dělá židovský národ židovským národem je jeho zakotvení v Písmu a v tom co Písmo o tomto národu vypovídá.

Když mluvím o Boží vládě, pak jsou zde dva aspekty:

Zřizování Boží vlády začalo tím, že povolal Izrael, vyvedl ho z Egypta, na Sinaji ho zjevením Zákona učinil národem a tento národ uvedl do Zaslíbené země. Cíle však dosud nebylo dosaženo. Boží vláda se musí rozvíjet dál. U Davida lze něco o této vládě Boží vytušit. Dal národu bezpečí, bázeň Boží. V chrámě Šalomounově se Boží vláda dále konkretizovala, pak se však rozpadla. Tato Boží vláda se nakonec uskuteční teprve, až přijde Mesiáš. Ovšem příchod Mesiáše dle židovského chápání předpokládá přítomnost národa v Zaslíbené zemi. Až přijde Mesiáš, bude králem nad národem v zemi, kterou Hospodin nazývá svojí zemí.

Zřizování Boží vlády začíná už nyní tím, že se národ shromažďuje a je vedený zpět k Tóře. I když chápání Tóry se během staletí překrylo mnohými cizorodými vlivy, zůstává Tóra přece jen srdcem židovství. Touha a očekávání věřících Židů se upíná na příchod Mesiáše, který definitivně zřídí vládu Boží. Pak konečně bude národ bydlet v bezpečí. Národy poznají, že Bůh Izraele je jediný živý Bůh a že Izrael je jeho svědkem pro národy. Přijde den, kde Izrael vejde do takového vztahu k Hospodinu, jak to popisuje Jr 31,33 a kdy bude Izrael příkladem pro všechny národy.

Židovský národ nemyslí na návrat Ježíše, ale prostě na příchod Mesiáše. I když v Ježíše věřící Židé a křesťané vnímají Ježíše jako Mesiáše, který představuje naplnění zaslíbení daných Izraeli a očekávají proto návrat Ježíše jako Mesiáše, Židé jej jako Mesiáše nevnímají. Jedno je však jasné: I pro Židy věřící v Ježíše a pro křesťany je návrat Mesiáše Ježíše spojený s přítomností židovského národa. Proto jak pro židovský národ, tak pro učedníky Ježíšovy patří země a národ nerozlučně dohromady. Ježíš se vrátí do Jeruzaléma jako Král Židů, do města, které je nazývané “město velikého Krále” (Mt 5,35). Je také důležité vědět, že židovství nemyslí na žádnou expanzi. Izrael nechce uchvátit co nejvíc území. Pro Izrael je důležité, aby se ujal vlády v té zemi, kterou Hospodin označil za jejich zemi a kterou jim určil do vlastnictví.

Jsou takoví politici v Izraeli, kteří by klidně odevzdali Hebron nebo dokonce východní Jeruzalém. Jsou to prostě lidé, kteří chtějí se svými sousedy žít v míru a myslí si, že toho lze dosáhnout nějakým humánním řešením. Slabý bod takového smýšlení a humanistického myšlení spočívá v tom, že prostě nerozumí, co je islám. Vychází se z toho, že jde o boj mezi dvěma etnickými skupinami, že je to jen otázka národně právní, týkající se existence dvou národů. To ovšem tak není.

Ortodoxní a náboženští Židé žijí očekáváním Mesiáše. Pro reformní Židy je Mesiáš spíše idea než konkrétní osobnost, která přijde a způsobí obnovu. Pro ně je to idea – jako u Efraima Lessinga – že člověk z toho dobrého jádra v sobě samém vypůsobí mír a zvládne konflikty. Konzervativní a ortodoxní Židé naopak očekávají konkrétně Mesiáše. Všeobecně však čím dál víc procitá v národě otevřenost a touha po Bohu.

V neposlední řadě právě nemožností řešení, jak se to v tomto konfliktu čím dál jasněji ukazuje. Čím dál víc je patrné, že humanistická řešení nestačí. Mnozí vnímají, že roste ohrožení samé existence a že všechny politické pokusy řešení, americké pokusy zprostředkovávání troskotají úplně stejně jako politika od Rabina k Perezovi, Barakovi, Netanjahuovi až po Šarona. Mnohým lidem je jasné, že ten konflikt spojený se samou existencí Izraele – lidsky viděno – nemá žádné řešení. Proč? Muslimové se nespokojí se žádnými ústupky ani s vytvořením vlastního státu. Z jejich hlediska bude mír, až z Izraele zmizí všichni Židé. Přitom mnozí Židé vnímají, žer je do Izraele přivedl sám Hospodin. Proto to musí být On, kdo dá podnět k řešení, které nastane příchodem Mesiáše. Slýchám čím dál častěji: Řešení nastane, až přijde Mesiáš. Takový vývoj vyrůstá z bezmoci, která vnímá, že lidsky viděno tu není žádné řešení.

Vyjednávání už bylo od roku 1967, kdy Izrael obsadil Judsko a Samařsko, nepočítaně. Tehdejší vláda byla ochotná území vrátit za záruku míru. Islámská strana to odmítla, protože pro ni je celý Izrael svatá země a musí být proto osvobozena od židovské nadvlády. Židovská strana hledá po celá ta léta nějaký kompromis. Navzdory tomu se fronty čím dál víc zatvrzovaly – na západě velmi selektivně a jednostranně vnímané, jako by Izrael byl násilnější a víc požadoval. Skutečnost je však taková, že arabská strana každou izraelskou nabídku odmítá, protože vychází z toho, že jednoho dne dostane všecko. Zapomíná se, že OOP nebyla založena až po roce 1967, ale už 1964, kdy Gaza byla ještě pod egyptskou nadvládou a západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém patřil k Jordánsku. Když byla založena OOP, tyto oblasti vůbec nebylo třeba osvobozovat. Ale jednalo se o to získat zpět vlastní území Izraele. Je příznačné, že celá řada islámských států dosud stát Izrael oficiálně neuznala, vyjma Egypt a Jordánsko, s nimiž má Izrael mírovou dohodu.

Příliš rychle se podlehne dojmu, že se jedná o právo Palestinců na vlastní stát. Kdyby to tehdy bylo přání arabského světa, pak mělo Jordánsko a Egypt 20 roků čas toto přání uskutečnit. OOP založilo Jordánsko a Egypt, nikoli Arafat, který se připojil teprve později. Kořen konfliktu je jinde, než ve ztrátě životního prostoru Palestinců. Od samého začátku šlo o konfrontaci mezi Izraelem a islámským světem. Tehdy reprezentovaly islámský svět arabské země. Palestinců se v tomto konfliktu vždycky užívalo jako špičky kopí. Když arabský tábor poznal, že evropské země jsou vnímavé na potlačování malých skupin, byla nasazena tehdejší těžká situace arabského obyvatelstva jako nátlakový prostředek na západ.

Vzhledem ke své nevelké početnosti (asi 15% obyvatelstva) mají neobyčejně silný vliv. Jak v politice – bez nich nemůže v Izraeli nikdo vládnout – tak ve vzdělávacím a školském systému a v občanském právu mají velmi silný vliv. Až dodnes je tomu tak, že sňatky v Izraeli může požehnat jen ortodoxní duchovní. Konverze k židovství byla dosud povolena jen tak, že konvertita se stal ortodoxním. Smíšená manželství dosud nejsou povolena. Naopak v hospodářství je vliv ortodoxních nepatrný.

Předně to byla asi síla vyrostlá z nutnosti, abychom jako Židé neztratili svoji identitu a sebe pochopení a mohli se jako menšina definovat v protikladu ke svému okolí. Proto museli být Židé vždycky trochu lepší, než ti druzí, museli být alespoň o délku nosu napřed, protože jich nebylo hodně. Zásluha ortodoxního židovství spočívá v tom, že uchovalo židovský lid s jeho kulturou po všechna ta staletí v úplně odlišných společenských vlivech – a to extrémní izolací navenek a právě obzvláštní výkonností. Ortodoxní Židé v Izraeli dodnes nepochopili, že izolace už není nutná, protože návratem do Izraele začalo něco nového. Ortodoxní Židé nemají žádný smysl pro světský židovský stát, odmítají vojenskou službu, svůj čas musí investovat do studia Tóry a Talmudu, nárokují si vysoké subvence pro své školy a vnucují celému národu přísné náboženské zákony. Proto nejsou oblíbení. Hledí se na ně jako na příživníky. Propast mezi ortodoxními Židy a ostatním národem je masivní a stále roste.

To je různé. Někteří by chtěli arabské straně vyjít politicky co nejvíce vstříc. Některým by dokonce nevadilo, kdyby žili pod arabskou nadvládou. Největší napětí panuje vůči křesťanům. Mnozí ortodoxní Židé si dokonce velmi dobře rozumí s muslimy, jak politicky, tak nábožensky. Hlavním důvodem je skutečnost, že určitá forma rabínského židovství má duchovně podobné kořeny jako islám, např. v odmítání evangelia. Opakuje se dnes to, co čteme Sk 4: Tehdy se Židé spojili s římskými vůdci a národem proti Mesiáši Ježíši. I dnes je to ten bod, kde se ta různá uskupení sejdou jednohlasně. Jeden faktor tohoto konfliktu, kterému jak židovská tak křesťanská strana - a teprve ne světští politici - příliš nerozumí, je povaha islámu. Tam je vysvětlení a nakonec i odpověď.

Tím se dostáváme k podílu islámu na blízkovýchodním konfliktu.

Jak už jsem řekl, pro Židy je vztah k této zemi otázkou identity, otázkou naplnění poslání, otázkou chápání Boha. Totéž však platí i pro islám v jeho vztahu k Jeruzalému a k zemi Izrael. I zde jde nakonec o identitu islámu jako náboženství potvrzené Bohem. Islám chápe sám sebe jako náboženství chtěné samým Bohem a dosazené jako hlava, jako jediné správné náboženství. Zjednodušeně lze říci, že v rozporu s Izraelem jde islámu o otázku vyvolení. Boj se točí kolem dědictví vyvolenosti Bohem. V súře 311 čteme, že islámské společenství je to nejlepší ze všech Bohem stvořených společenství, protože přikazuje právo a pronásleduje bezpráví. To znamená, že Bůh na islámskému společenství přenesl vladařství, protože je nejlepší.

To souvisí se vznikem islámu. Mohamed žil tehdy nejdříve v Mekce, pak v Medině, znal mnoho Židů a křesťanů a často se s nimi stýkal. Mohamed věděl, že se zde jedná o zjevená náboženství, zatím co jeho arabský lid musel žít bez zvláštního zjevení. Odtud vznikl celý rozpor a Mohamedovo intenzívní hledání nějakého zjevení – ať už odkudkoliv. Mohamed se pokládal za povolaného proroka, který má svému arabskému lidu přinést zjevení od Boha. Zpočátku byli židé a křesťané jeho korunními svědky.Domníval se, že k němu hovořil tentýž Bůh, jako k židům a křesťanům. Pak však zažil, že židé jej jako proroka odmítli. Očekávali Eliáše a ten nemohl být ani Arab ani analfabet. Kromě toho Mohamedovo poselství se nesrovnávalo s Tórou. Toto odmítnutí ze strany židů začalo v Mohamedovi pracovat. Uvědomil si, že ten nově získaný terén náboženského potvrzení Bohem může podržet jen tehdy, když se určitým způsobem od židů a od křesťanů odliší tak, aby byl jako vítěz a jim nadřazený. Nejdříve se Mohamedovi přívrženci modlili také jako židé směrem k Jeruzalému. Mohamed velmi mnoho ze židovství a křesťanství přejal. Pak však hledal, jak se od obou náboženství odlišit a manifestovat se jako vítěz. To se mu podařilo tím, že Abrahama učinil ústřední postavou. Prohlásil, že Abraham nebyl Žid, protože židovský národ existuje teprve od zjevení Hospodina na Sinaji. Abraham nebyl určitě také křesťan. Podle Mohameda byl Abraham hanif, hledač Boha. Abraham byl muž, který stál ve správném vztahu k  Bohu – byl tedy muslim. Protože muslim je člověk, který se podřizuje zákonu a boží vládě.

Mohamed nejen že udělal ústřední postavou islámu Abrahama, ale prohlásil islám za přirozené náboženství všech lidí (sury 2 a 30). Každý člověk se rodí jako muslim, i když o tom neví. Do tohoto povědomí musí dorůst. Proto Bůh posílal různé posly, jako Mojžíše, aby je na islám upozornil. Mojžíš byl kalimullah, člověk, který hovořil s Bohem. Podle islámského učení Bůh vyvolil Mojžíše a s ním Židy. Ti však selhali, mordovali proroky a byli neposlušní. Proto je Bůh zavrhl a proklel. Totéž se stalo s křesťany, protože udělali z Ježíše Boha. Všichni proroci a patriarchové Starého zákona byli muslimové, ne Židé (sury 2,135). Patriarchové Jákob, Izák, Izmael jsou z hlediska Mohamedova všichni muslimové, nikoli Židé. Také král David byl dle Mohameda islámský prorok jako Mojžíš a Šalomoun. Tím, že se ze všech proroků a patriarchů stali muslimové, stala se i Svaté země islámskou oblastí.

Např. mešita Al-Aksa (nejvzdálenější místo modliteb). V Koránu se dočteme, že Mohamed letěl k nejvzdálenějšímu modlitebnímu místu, aby se zde klaněl. V islámské tradici se má zato, že to byl let na okřídleném koni do Jeruzaléma. Není tak úplně pravda, že Jeruzalém je třetím nejsvětějším místem islámu. Neboť pouze Jeruzalém se v islámu nazývá “Svatým městem”. Mohamed nemohl letět do nebe z Mekky nebo z Mediny. To muselo být z Chrámové hory, od brány nebeské. Chrámová hora v Jeruzalémě je místo moci, ne jen lecjaké místo. Al Chäsäli, který žil kolem roku 1000 a byl jedním z nejvýznamnějších islámských teologů, píše, že poslední soud začne, až archanděl sestoupí na Chrámovou horu a postaví nohu na skálu ve Skalním dómě, aby odsud pozounem zahájil poslední soud. To znamená, že celý názor islámu na poslední dobu je svázaný s Jeruzalémem a Chrámovou horou.

V současném islámu má tradice stejnou hodnotu jako Korán. Islámský svět očekává konečnou bitvu proti Židům, aby se mohla uskutečnit islámská eschatologie. Pak přijde Mesiáš, podmaní si židovský a křesťanský svět, umře a bude pochovaný vedle Mohameda. Pak teprve začne islámská vláda. Pro muslimy je boj proti Židům stejně jako svrchovanost nad Chrámovou horou absolutně neodmyslitelným předpokladem pro islámskou identitu a konečný důkaz islámské vlády nad celým světem a všemi náboženstvími. Na to jsou všechna vysvětlování a pokusy o řešení, které nějak vycházejí z lidských či etnických práv, příliš krátké. Nejsou to současní Palestinci, kteří začali s bojem proti Izraeli, ale islámské země, např. Sýrie, Libanon, Jordánsko, Egypt. To byly země, které vůbec neměly přímo s Izraelem co do činění.

V rozhovoru pro jeden izraelský časopis odpovídá duchovní vůdce izraelsko-arabských muslimů, Salech Raad, bývalý starosta z Um Al Fachm na severu Izraele na otázku po nároku Židů na Zeď nářků smysluplně: Nárok Židů na Zeď nářků je omyl, protože dodneška se nedokázalo, že kdy na Chrámové hoře stál židovský chrám. Naproti tomu víme my muslimové skrze zjevení, že sem přiletěl Mohamed se svým okřídleným koněm a odtud jel do nebe. A Mohamed uvázal svého okřídleného koně u Zdi nářků. Proto v oficiálním islámském názvosloví se dodnes tato zeď jmenuje Zeď al Borakova, okřídleného koně Mohamedova.

Islámský způsob myšlení má za základ jinou logiku než křesťansko-židovský a nezná historické myšlení. Korán nemá s historií nic společného. Je to sbírka tzv. božích zjevení, která dávají určité pokyny pro život. To souvisí také s obrazem boha. Alláh není bůh, který by zasahoval do lidských dějin. Židé a křesťané myslí historicky, protože s tím se pojí jejich chápání Boha: Bůh Písem je Bůh, který jedná v dějinách. Věříme v Boha, který se stal tělem. Proto musíme myslet historicky a proto existují na rozdíl od islámu v židovství a v křesťanství dějiny spásy se začátkem a koncem. Cesta, po níž jde muslim, není cesta vykoupení a obnovení něčeho zničeného. Podle islámského pojetí není nic k obnovování.

Důležité je rozlišovat mezi islámem a muslimy. Pevně věříme, že lidé v islámském světě jako lidé nejsou o nic morálně a eticky horší, než Izraelci, Švýcaři, Němci. Mnozí muslimové se ve svém obyčejném životě neřídí zásadami islámu a Koránu, podle nichž se pohané mají buď obrátiti na islám nebo být zlikvidováni. Mnozí z nich se také nedívají na Židy a křesťany jako na druhořadé lidi. Mnozí muslimové si vůbec ve svém každodenním životě neuvědomují zásady a základy islámu, ani je nepraktikují. Muslimové, kteří páchají teroristické útoky a označují se jako fundamentalisté nebo radikální muslimové, ti berou Korán a islám vážně a jeho základní výpovědi praktikují.

Islám má různé tváře. Existuje jedno islámské přísloví: “Když nějakou ruku nemůžeš useknout, musíš jí potřást.” Kde je islám v menšině a nemůže prosadit svůj nárok na vládnutí, snaží se o koexistenci. To platí výslovně pro oblasti, které dosud nikdy nebyly islámské. To objasňuje, proč mnoho muslimů na západě žije takový islám, který je značně přizpůsobený co do jazyka a životního stylu humanistickému, sekulárnímu západu. K tomu nesmíme zapomenout, že islám je náboženství, ale zároveň také kultura. Islámské kulturní ražení může být velmi rozdílné podle národnostní příslušnosti muslima. Může být více nebo méně přísné.

Kdybychom chtěli posoudit pravou povahu islámu, museli bychom se podívat na životní styl v  islámském světě. Příklad tolerance: Tvrdí se, že islám je tolerantní. Na západě se ve sdělovacích prostředcích pravidelně tvrdí, že islám nechá každého žít podle jeho přesvědčení. Pravda je, že v nejdůležitějších islámských zemích jako je Saúdská Arábie, Írán, Sýrie, Egypt atd. je zakázané konvertovat ke křesťanství a konverze se trestá smrtí. Budování kostelů a křesťanských nebo židovských školících zařízení se nedovoluje. V zemích jako Saúdská Arábie není dokonce možné provozovat jiné bohoslužby ani ve svých soukromých čtyřech stěnách. Tady není ani stopy po toleranci. Každý má přístup do Vatikánu nebo ke Zdi nářků. Ale jen muslimům je dovoleno vejít do Mekky nebo v současnosti na Chrámovou horu. Když nad východním Jeruzalémem 20 roků vládlo Jordánsko, nesměli Židé ani na Chrámovou horu, ani ke Zdi nářků, Od jisté doby je dnes Židům i křesťanům zakázaný přístup na Chrámovou horu.

Původ konfliktu je otázka duchovního dědictví a vyvolení Izmaele a Izáka. Jsme zde konfrontování s takovým stylem myšlení, kterému se těžko v západním židovsko-křesťanském myšlení rozumí, protože muslimové vycházejí z jiné logiky. Muslimové jsou velmi inteligentní, ale mají jinou logiku, která je pro nás prostě nepochopitelná.

… žádné osvícenství není možné, protože o Koránu se nesmí a nemůže pochybovat. Korán platí jako slovo za slovem inspirované boží slovo a nesmí se zpochybňovat např.nějakým historicko-kritickým výzkumem. Korán se smí oficiálně citovat a učit pouze v arabštině. Překlad do jiné řeči se nebere jako rovnocenný a plnohodnotný. Velmi zavádějící je skutečnost, že mnozí muslimové, kteří si přisvojili západní způsob myšlení a znají západní jazyky, se pokoušejí islám přeložit do západní terminologie. Pak západ slyší, že islám smýšlí humanisticky, že neznamená žádné ohrožení. Kdo však chce slyšet autentické islámské myšlenky, musí naslouchat islámským učencům, kteří žijí v islámských zemích jako Egypt, Saúdská Arábie nebo Írán, ať už sunitům nebo šiitům, Neznám jediného islámského vědce, který žije v  některé islámské zemi, který by o islámu mluvil liberálně.

Tak je to správné.

Mám-li mluvit o nějakém mega-trendu, pak je to hotovost užívat násilí, což jak na islámské tak na židovsko-ortodoxní straně zejména v Izraeli enormně narostlo. Základem je strategie, která v budoucnosti bude velice důležitá pro svět a pro křesťanskou církev. Zviditelnila se 11. září 2001.

Jak znám islám, měl bych kdykoliv něco takového za možné, i když jsem to konkrétně neočekával. Strategii, která za tím vězí, já sám dobře rozumím. Tomu lze rozumět jen na pozadí návratu Židů do Palestiny, do té doby opanované islámem, a významu, jaký tato země má pro islám.

Proto je založení státu Izrael největším traumatem islámu od jeho založení. Až do roku 1948 západní svět o islámu věděl jen málo. Byla to okrajová záležitost. O muslimy se staralo jen málo misijních organizací. Od založení státu Izrael se islám a islámský svět čím dál více stává středem pozornosti. Hospodin použil založení státu Izrael, aby se islám zviditelnil a projevil svoji povahu. Není to náhoda, že v roce 1948 nevyhlásili Izraeli válku Palestinci, ale arabské státy jako hrot kopí islámského světa. Pokoušeli se tehdy zahnat Židy do moře.

Po dalších 20 roků nasadil islámský svět všechny páky, aby zmařil existenci židovského státu jak vlastními prostředky, tak nátlakem na západní svět. O zřízení palestinského státu v Izraeli se před tím nikdy nemluvilo. Pojmem Palestinec se původně označovali jak Židé, tak Arabové, žijící v Palestině. Jak už jsem se zmínil, OOP vznikla na osvobození Palestiny jako islámského území od židovské nadvlády. Zkušenost, že západní svět s touto strategií – hlavně kvůli holocaustu – nespolupracuje, vedla k tomu, že islámské země zahájily proti Izraeli 1967 novou ofenzívu, známou jako Šestidenní válka. Pokořující porážka byla pro islámský svět zničující. Sebe chápání islámu bylo ještě masivněji zpochybněno a ohroženo, hlavně proto, že nyní Židé získali vládu i nad Jeruzalémem a Chrámovou horou.

Vznikla celá řada osvobozovacích a teroristických organizací, které na sebe upozorňovaly únosem letadel a jinými teroristickými útoky – jako bylo zavraždění židovských atletů v Mnichově 1972. Pokoušely se pohnout svět k tomu, aby je podporoval v jejich boji proti židovskému státu. Další ofenzíva byla Jom-Kippurová válka 1973, kdy arabský svět napadl Izrael o jeho nejsvětějším dnu, kdy je v zemi všecko ochromené. Když ani tento útok neměl úspěch, byla nasazena hospodářská zbraň založením organizace OPEC. Byla to snaha zasáhnout západní svět přes naftu a zranit na nejcitlivějším místě. Islámský svět povzbudilo, že západ reagoval strachem a panikou. Tak se dostal na stopu, která dosáhla svého prozatímního vrcholu 11. září 2001. Otázka, kterou si islámský svět klade, zní: Jak bychom mohli přivést svět k tomu, aby se s námi spojil proti státu Izrael, který ohrožuje islám? Čeho je speciálně pro západní svět potřebí, aby přemohl své skrupule a své špatné svědomí vůči Židům a postavil se po bok arabskému světu?

Nastoupila se dvojí cesta. Cesta instrumentalizace Arabů, kteří žijí v Izraeli v oblasti Judska a Samařska, na západním břehu Jordánu a v Gaze. Těm se oficiálně říká Palestinci. Západu se jejich situace prezentovala jako nesnesitelná, nespravedlivá a proti národnímu právu. Arabové poukazovali na to, že Izraelci jim berou území a pošlapávají jejich právo na existenci. OSN obtěžovali různými rezolucemi. Naftou se hrozilo, naftou se lákalo. To všechno však nijak nepřineslo vysněný úspěch Smysl pro právo západního světa nebyl natolik silný, aby se ujal islámské záležitosti. Tak napadlo islámský svět něco jiného: že západ se angažuje všude tam, kde se jedná o jeho vlastní zájmy, je-li ohrožena jeho existenční základna a vlastní život. Jinými slovy: islám chce západ donutit, aby se začal zajímat o své záležitosti. Tady je nátlak, ohrožení a uplatnění násilí nejjistější prostředek k úspěchu jako apel na rozum.

Druhá cesta je uplatnění násilí a ohrožení existenční základny západu. Až dosud se násilí opakovaně užívalo proti Izraeli a západ to přímo nepostihovalo. 11. září se použilo násilí přímo proti západu. Jaké poselství se k tomu pojí? Kdo se nezasadí o naše zájmy, musí si uvědomit, že se nedržíme žádných pravidel hry. Musí být připravený, že ho můžeme zasáhnout a zasáhneme kdykoliv.

Zajímavé jsou důsledky útoku z 11. září. Ačkoliv bylo jasné, že za útokem jsou muslimové, vyšel islám na západě z této konfrontace silnější. Veškeré západní politické a církevní vedoucí osobnosti i sdělovací prostředky se snažili představit islám jako mírumilovné náboženství. Zároveň se západní svět snaží navázat vztahy a partnerství s islámským světem. Sýrie se po 11. září stala členem rady bezpečnosti OSN, země, která dosud byla útočištěm teroristů. Evropané začali podávat ruku Íránu. Prezident Bush začal teprve po 11. září poprvé mluvit o palestinském státu, což nikdy předtím nedělal.

Vycházíme z toho, že náš život je v Boží ruce a že to nejsou okolnosti, které zachovávají nebo ukončují náš život. Věříme, že když stojíme a žijeme ve vůli Boží, On nám zajistí potřebné bezpečí. Nemyslíme si, že by náš život byl ve Švýcarsku bezpečnější.

Prožívají stejně jako ostatní děti této země, že jsou doby, kdy je omezena volnost pohybu víc, než ve Švýcarsku. To však nepadá tak na váhu, protože bezpečí našich dětí je v jejich vztahu k nám.

Ježíšův učedník věří, že spása je jedině v Pánu Ježíši a že je zde bez výjimky pro každého člověka. Tím vyznává, že poselství islámu je nakonec obranná strategie proti Ježíši jako vtělenému, ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Vykupiteli. Takové vyznání jasně říká, že islám nemá pravdu.

Marcel Rebiai, nar.1953 v Alžírsku vyrostl v pěstounské rodině ve Švýcarsku. Vzděláním je učitel na základní škole a pracovník mezi mládeží ve státní církvi. Zakladatel a vedoucí “Společenství smíření” v Jeruzalémě, důkladný znalec aktuální situace v Izraeli a v islámském světě, přednášel na četných seminářích v německy mluvících zemích a na mezinárodních konferencích. Ženatý s Regulou, otec 4 ještě školou povinných dětí.